Československý Černobyl: Tajné následky havárií Jaslovské Bohunice

V bývalém Československu se odehrály dvě jaderné havárie. Obě byly svého času přísně tajné a vlastně jsou částečně tajné dosud.

Stavba první atomové elektrárny začala u Jaslovských Bohunic už na konci 50. let. Elektrárna A1 byla čistě československý projekt. Reaktor KS 150 používal ke štěpení přírodní neobohacený uran a jako moderátor sloužila těžká voda D2O. Chlazení a tedy odvod tepla obstaral namísto vody plyn – oxid uhličitý.

Elektrárna byla hotova po mnoha zpožděních v roce 1972. V tu dobu už probíhaly první přípravné práce na stavbě elektrárny V1, s dodnes používanými tlakovodními reaktory VVER. Elektrárna A1 měla několik výhod – používání neobohaceného paliva a možnost vyměňovat palivo za provozu.

Jinak byla ovšem jako technologický celek a jako experimentální elektrárna dosti nespolehlivá. Neplánovaně odstavit ji za dobu provozu bylo nutné rovnou třicetkrát, nikdy také nedosáhla plného výkonu. Druhá výhoda, možnost výměny paliva za provozu, se se stala elektrárně osudnou.

Poprvé to bylo 1. ledna 1976. Kvůli chybě při kompletování jednoho z článků se po jeho zavedení do aktivní zóny špatně zachytil zámek, držící ho na místě.

V reaktoru byl přetlak 60 atmosfér. Přesně za pět minut dvanáct se zámek uvolnil a pět metrů dlouhý článek přetlak vystřelil do reaktorového sálu.

Vystřelený palivový soubor.

Budova se okamžitě začala plnit oxidem uhličitým a dva zaměstnanci, pracující pod reaktorem, se udusili.

Nehodu se podařilo zdolat díky hrdinství dalších dvou pracovníků, kterým se podařilo otvor v reaktoru provizorně ucpat zavážecím strojem.

Pokud by se to nepodařilo, hrozila havárie podobná Fukušimě. Po ztrátě chlazení mohlo dojít k roztavení aktivní zóny. Škody na elektrárně ale byly velmi malé a po půlroce oprav se znovu rozběhla.

22. února 1977 se při rozbalování nového palivového článku vysypal sáček se silikagelem, pohlcujícím vlhkost. Obsluze se nepodařilo odstranit všechny silikagelové kuličky. Po zavedení do aktivní zóny silikagel ucpal důležité kanálky pro chladicí plyn, prudce se zvýšila teplota a reaktor musel být odstaven.

Vysoká teplota ale propálila stěnu oddělující chladicí plyn od těžké vody. Vnitřek reaktoru byl nenávratně poškozen, palivový článek se roztrhl, okolní byly poškozeny. Radioaktivní látky se dostaly do primárního okruhu a netěsnostmi i do parogenerátorů. Oprava celé elektrárny se nevyplatila.

Přepálený palivový článek po druhé nehodě.

Problémy ale byly větší, než se dosud zdálo. Zatímco při první nehodě unikl do ovzduší radioaktivní oxid uhličitý, který však neznamenal ohrožení okolí a bezpečnostní limity byly výrazně překročeny jen uvnitř elektrárny, při druhé nehodě to už bylo horší.

Limity pro vypouštění radioaktivních látek do ovzduší byly překročeny čtyřnásobně. Daleko horší byl ovšem únik radioaktivní vody. Kvůli netěsnostem na parogenerátoru se do povrchových vod dostala voda a limity byly překročeny 5000x.

Následně proběhla sanace a elektrárna se už nikdy nespustila. Jenže jak se ukazuje až teď, úniků radiace bylo víc. Jeden z nich zachytila i situační zpráva Státní bezpečnosti z 20. dubna 1989, dochovaná v Archivu bezpečnostních složek. Podle ní bylo úniků více.

Nikdo se s nimi nechlubil. Nechlubí se ani dnes.

Moje pátrání proto pokračuje. Znáte někoho, kdo na elektrárně, na její likvidaci anebo na projektu nerealizované elektrárny A2 pracoval? Dejte mi prosím vědět 🙂


Comments are closed.