Hned ráno druhý den mé ukrajinské expedice se znovu přesvědčuji, že mít pocit, že je všechno pod kontrolou, a mít vše pod kontrolou, jsou dvě odlišné věci.
Jestliže mi včera v zachovalém stavu trvala cesta z nádraží deset minut, zničený včerejším výšlapem po Kyjevěě to s kufrem dávám za patnáct. Na místě objevuju dobrý tucet dodávek, olepených logem agentury, se kterou jedu. Ještě než stačím zavolat ukrajinské číslo kontaktní Nastěnky, volá mi kontaktní Nastěnka, kde jako jsem. Volá mi ovšem z německého čísla. Co to tady s těmi mobily mají?
Další pecka přichází pro osazenstvo. „Přátelé, jsem od televize a budu naši cestu točit. Kdo z vás nechce být vidět, přihlašte se, prosím, budu se vám s kamerou vyhýbat.“ Všichni to berou sportovně a jen se pobaveně smějí. Nesměje se průvodkyně. Přestože mi česká agentura několikrát potvrdila, že ukrajinský organizátor o všem ví, tak neví. S českou agenturou to vyřešila navrčená esemeska a spolu se dohadujeme na statusu quo.
Cestou do zóny přicházejí bezpečnostní instrukce. Po celou dobu pobytu v zóně musíme mít u sebe pas a vstupenku. Nesmíme si sundat jednoduchý dozimetr a při návštěvě elektrárny dostaneme ještě druhý. Nesmíme opustit skupinu. Nesmíme nic pokládat na zem. Nesmíme na nic sahat ani nic odnášet. Vodu smíme pít jen z kohoutků. Nesmíme do žádných opuštěných staveb. Po celou dobu musíme mít oblečení s dlouhými rukávy na rukou i na nohou a pevné boty. Kdo se ušpiní čím nemá, bude bez milosti dekontaminován. Nesmíme fotit bezpečnostní a radiační kontroly ani zakázaná místa.
Vzpomínám na svého švagra, který si před dvěma lety vysloužil o hodinu delší kontrolu před vstupem do zóny, protože si přes zákaz vyfotil karabiníka. Pokud se dobře pamatuju, projeli mu foťák a donutili ho všechno smazat. Z tichých reakcí spolucestujících zjišťuji, že tu v zakázaných fotkách proběhne evidentně soutěž.
Po necelé hoďce, strávené na vstupu do Zóny, můžeme dál. Projíždíme opuštěnou krajinou. Naše první zastávka je městečko Černobyl. Procházíme zarostlou vesničku a v předsíni jednoho z domů leží časopis z března 1986… To jen na okraj naší soutěže.
V Černobylu je také jediný funkční kostel v zóně. Je zrovna neděle, a tak je otevřený. Zdejší kostel je zcela specifický tím, že ikony v něm umístěné jsou namalovány podle žijících lidí. Na jedné z nich je také namalovaná elektrárna a nad ní hvězda. Připomínka toho, že podle věřících se o katastrofě psalo už v Bibli. Nad bezbožnou krajinou se rozsvítí hvězda Pelyněk. Pelyněk je Černobýl…
Pokračujeme k rezavému lesu. Právě přes něj se jako první hnal radioaktivní mrak. Les vypadá ještě hrůzostrašněji. Před pár lety prošel požárem. Právě tady se začnou naše dozimetry ozývat. Za pahýly stromů je poprvé vidět elektrárna a alarmy hvízdají jako pominuté. Zastavovat tu nebudeme, až o kus dál. Kontaminované místo, takzvaný hotspot, je tam také, ale v jeho okolí je čisto.
Dalších několik hodin strávíme v Pripjati. Proklínám meteorology. Při mém odjezdu z Prahy ukazovali, že počasí nebude nic moc. Namísto trička s dlouhým rukávem jsem si vzal neprodyšnou větrovku. Topím se ve vlastním potu. Namísto široké silnice vede dnes do Pripjati jen úzká cesta. Příroda si vzala zpátky, co jí vzal předtím člověk. A udělala to důkladně. Pripjať je dnes hustý les se vzrostlými stromy, vyšlapanými cestičkami od podobných šílenců, jako jsem já, tu a tam vysoký panelák nebo zbytek velké betonové plochy, se kterou si příroda poradí za delší čas.
Hned u první budovy je jasné, proč je od roku 2012 do budov vstup zakázán. Škola, na kterou se jdeme podívat, je postavena svépomocí a na několika místech se už zřítila. A jak si asi vysvětlí skupina českých urbexerů pokyn: „Nelezte dovnitř a máte deset minut na to, abyste si to obešli.“ Po dvaceti minutách tahá průvodkyně čtyři provinilce zevnitř jak malé kluky.
Následuje vysvětlení, že v zóně se pohybují uniformovaní i neuniformovaní policisté. Jakýkoliv prohřešek návštěvníka je připsán průvodci. Po prvním porušení přichází varování. Po druhém měsíční zákaz a po třetím doživotní zákaz vstupu do zóny jako průvodce i jako turista. Po nějakém čase, kdy se všichni chováme mravně, dostáváme v odlehlejší části Pripjati svolení podívat se dovnitř mateřské školky. Musíme u toho ale být zticha. Ještě přichází žádost nezveřejňovat nalovené neoficiální snímky na sociálních sítích hned. Správa zóny má přesný přehled o tom, kdo všechno v zóně byl a namátkově hledá po internetu. Kdo si dá takovou fotku hned na Instagram, může tím průvodci zavařit. Počkat tedy aspoň týden.
Zdejší nemocnice je místo, kam přiváželi smrtelně ozářené hasiče. Jejich vysoce zářící oblečení je v suterénu, vchody do něj zazděny. Ve vchodu je pro urbexery aspoň část výstelky z helem jednoho z hasičů. Dozimetry u ní zběsile poskakují. V rámci bezpečnosti jsme u ní jen chvilku.
Jestliže doteď to byl takový dejme tomu normální urbex, jakých jsem už pár zažil, v mateřské školce to na mě doléhá. Zůstalo v ní vybavení. Poházené stoly, stolky, židličky, hračky… ve skříňkách označených zvířátky jsou dosud přezůvky. Vzpomenu si, že právě děti byly jediné, u kterých byla potvrzena onemocnění rakovinou a úmrtí, způsobená černobylskou havárií. Procházím kolem skříněk s více či méně uklizenými věcmi a neubráním se přemýšlení, jestli je tohle dítko dnes mezi námi, jestli mělo štěstí, anebo zda ho rakovina ještě čeká.
Říká se, že v Rusku všechno zfušujou. Kolomaz ne. Na konci výpravy zastavujeme na bývalém nádraží. Na počátku mám bílé tričko, přes něj rozepnutou černou bundu. Na konci mám černou větrovku a pod ním tričko jako zebra. Přitom jsem se tričkem o nic neotřel. Chvíli mi to vrtá hlavou, nicméně za chvilku mi dochází, že jsem se o něco otřel rozepnutou bundou. Naštěstí jsem na to přišel před převlečením do čistého trička.
No a přichází poslední překvapení. V původním plánu bylo po prohlídce Pripjati dojet na nádraží za elektrárnou a s jejími pracovníky dojet k přenocování do města Slavutyč, postaveného náhradou za Pripjať, tentokrát budeme kvůli plným hostelům nocovat přímo v Černobylu.
Škoda, zážitek to mohl být zajímavý a ve videu by se vyjímal. Průvodkyně mě ovšem ubezpečuje, že pracovníci elektrárny by mi kameru „rozmluvili“ velice rázně. Jdeme tak do jednoho z otevřených obchodů a u vstupu do něj míjíme – rámy pro dozimetrickou kontrolu. Ale je tu bankomat. A umí anglicky. Na první pokus mi nabízí nejvíc 200 hřiven, aby se mě zeptal, jestli mi je může dát v pětistovkových bankovkách. Pak se asi zastyděl, protože mi kartu bez dalšího slova vrátil.
Na druhý pokus dostávám čtyři stovky a jdu si koupit dvě piva. Jinak totiž zdejší matraci-pérovku nedám. Uštěpačný spolucestující tvrdí, že to jsou určitě ty, které byly původně v černobylské nemocnici. Na ubytování jsme intenzivně poháněni. Od deseti večer nesmí zónou projíždět žádná auta, od jedenácti je zákaz vycházení.
Autor: Jaroslav Mareš
Pokračování příště, zde je taky video z návštěvy města Černobyl.
