V prosinci 1985 se v Bohučovicích na Opavsku dít podivné věci. Krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula ale lomozícího ducha „úředně zakázal.“
V socialistickém Československu a v ocelovém srdci republiky se podle komunistů před krajským sjezdem strašit nesmělo. Podřízení soudruzi tehdy jeho pokyn promptně splnili. Na události dodnes vzpomíná jeden ze sousedů.
„Tehdy jsem přijel domů a tady stáli policajti. Nevěděl jsem, co se děje. Potkal jsem souseda a ten mi říkal, že u Smolků straší. Byla tam paní Lysáková s policajtem. Vstoupili do ložnice a v ní byly konferenční stolky. Najednou se jeden ten stolek zvedl a posadil se na na postel. Pamatuji si, že ten policajt odtamtud utekl.
Bylo to takové divné. Tam byl třeba gauč, ale ten gauč hořel zevnitř a na vrch ten oheň nešel. Když jsme odcházeli a začalo zničehonic znovu hořet. Byly tam odstřelené kachlíky. Ty kachlíky byly přidělané na beton a když to člověk chce dát pryč, tak to musí odsekat majzlíkem a stejně to moc nejde. Ty kachlíky byly odstřelené vcelku, na tom betonu byly dokonce ještě vidět vroubky.“
Přímo na místě byla Jana Lysáková, tehdejší pracovnice na národním výboru v Hradci nad Moravicí.
„Bylo to tam takové nepěkné. Oni chtěli svému tatínkovi udělat krásné Vánoce, ať má krásnou kuchyň, a tak mu chtěli vytapetovat. Tapety na zdi byly ale srolované do takových ruliček. Potom byly ze stěn úplně vytrhané kachličky, parapetní deska byla pryč, lustr a okno byly rozbité. Prostě spoušť.
Ukazovali mi právě kuchyň a řekli, že se půjdeme podívat do spížky, protože jim tam všechny zavařeniny popadaly na zem. Ve chvíli, kdy jsme šli chodbou do té spížky, jsem zaslechla ránu a ucítila na nohách závan vzduchu. Šla jsem poslední a nikdo za mnou nebyl. Otočila jsem se a za mnou ležela poklička, která tam předtím nebyla. Smolkovi se lekli a řekli: „Už to zase začíná.“
Slyšela jsem, že to začalo poté, když ze zdi sňali křížek. Babička Smolková byla věřící, když už byla těžce nemocná, tak prý řekla rodině, že jsou sice bezvěrci, ale ať po jejím odchodu nechají na stěně kříž. Oni při tom malování, pokud vím, ten kříž dali pryč, a tak to začalo.
Byli jsme ještě na té chodbě a ozvala se další rána. V tu chvíli nebylo nic vidět, ale když jsme se podívali do spíže, bylo vidět popadané zavařeniny. Popadané na zem, srovnané na stranu, nicméně nebyly rozbité. Ozývaly se další rány a vždycky nějaký předmět odletěl. Viděla jsem to na vlastní oči. Vzpomínám si na kovový tác, který spadnul ze stolu. Starý pan Smolka chytil houpající se lustr, ale nebylo to nic platné. Lustr vyletěl oknem.“
Hodili to na jedenáctiletého chlapce
Podivné události se děly v domě Smolkových. Tehdy jedenáctiletý Tomáš Smolka byl později označen za viníka. Sám ale tvrdí, že něco takového by nezvládl.
„Začalo to v době, kdy jsem byl nemocný doma. Byl jsem doma s dědečkem. Bylo to nějak koncem týdne. Začalo to nějakou ranou, vysypalo se okno a pak se postupně začaly dít divné věci. Padaly obkladačky, začal se převracet nábytek, začalo hořet. Byl to takový zvláštní studený oheň a postupně se to stupňovalo.
Jeden den se to začalo dít a další dny to pokračovalo. Vymršťovaly se věci. Ze začátku jsem u toho byl, ale dělo se to ikdyž jsem byl pryč. V okně byla taková zvláštní díra. Měla zaoblené hrany z obou stran, sklo kolem ní přitom nebylo popraskané. Jako kdyby to sklo někdo propálil. Bylo to velmi divné. Vidělo to tak asi sedm lidí. Byli jsme na chodbě. Najednou se pohnula skříň v pokoji, tak se všichni nahrnuli do pokoje. Pamatuji si, jak k paní Lysákové něco přiletělo. Z regálů ve spíži spadly zavařeniny, aniž se rozbily. Byl to takový divný pocit, být u toho. Věci, které hořely, hořely zevnitř. Pamatuji si, že takto shořela pohovka. Dokonce hořelo uvnitř lednice. Nedávalo to smysl.
Zavřen na psychiatrii
Podivné jevy se u Smolkových děly od 13. do 20. prosince 1985. Přes svátky dal záhadný jev na čas pokoj, aby 6. ledna vypuknul s novou intenzitou. Během dvaceti minut vzplanula víc než dvacítka požárů. Jana Lysáková vzpomíná na to, jak se komunisté s poltergeistem vyrovnali.
„Co potom provedli Tomášovi bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Nechápu, jak vůbec k tomu mohli dojít, protože ten chlapec u toho ani nebyl, když se to dělo. Jeden funkcionář z OV KSČ prý řekl, že tady nechce mít duchy nebo nějaké další poutní místo, takže se to musí prostě na někoho hodit. Hodili to na Tomáše, který byl úplně bezbranný.
Nejdřív ho ti policajti odvezli na psychiatrii do Opavy. Primář Hřebíček ovšem řekl, že je absolutně v pořádku, že to je normální chlapec. Jenže to se našim opavským soudruhům nelíbilo, no a tak ho dali do Olomouce. Aktivní paní primářka si Tomáše vzala stranou a pak přišla, že má Tomášovo přiznání. Přišla s takovou listinou a říkala: „On se přiznal.“ Paní primářka mu řekla, že pokud chce jít zpátky k rodičům, že se musí přiznat. Ona to sama potvrdila. Jedenáctiletý chlapec, když mu pohrozí, že si ho tam nechají, přizná úplně všechno. Udělat to nemohl, nestačil to a ani by neměl sílu. Vůbec jsem nechápala, jak to takhle mohli uzavřít.“
Na psychiatrii zavřeli jedenáctiletého Tomáše Smolku v rozporu s tehdy platnými pravidly. Ani tehdy nebylo možné odvézt na psychiatrii dítě bez souhlasu rodičů. Ale stalo se. Tomášovi lékaři „vysvětlili“, že se k zakládání požárů buď přizná, anebo si ho v léčebně nechají. Jedenáctiletý chlapec chtěl domů za rodiči. Přiznal by i posouvání několikametrákových dubových skříní. „Já bych s nimi nehnul ani teď,“ líčí Tomáš Smolka po letech.
Z podivného případu se ale dochovaly záznamy, které jednoznačně potvrzují, že cosi podivného se v bohučovickém domě dělo, co nemohl jedenáctiletý chlapec způsobit. Opatrují je v opavském okresním archivu. Přístupné jsou jen se souhlasem rodiny Smolkových. S Tomášem Smolkou jsme se je rozhodli prostudovat. Případ tak bude pokračovat.
Autor: Jaroslav Mareš
