První protektorátní vláda byla u moci rok a půl. Po celou dobu plánoval její premiér likvidaci K.H. Franka. Na konci její vlády se rozhodnul alespoň k rázné akci proti kolaborantům.
Alois Eliáš byl zasloužilý legionář. Narodil se v roce 1880 a po nástupu na frontu v první světové válce mu trvalo přesně týden, než přešel na stranu Spojenců. Jako velitel 21. československého pěšího pluku, bojoval na francouzské frontě a po skončení války v čele československých vojsk bojoval o Těšínsko a osvobodil jižní Slovensko před bolševickou Maďarskou republikou rad.
V armádě působil dál, už v roce 1920 byl pobočníkem ministra obrany. Za druhé republiky se na poslední chvíli pokusil zvrátit odtržení Slovenska. Když několik týdnů po okupaci odstoupila Beranova vláda, ve které byl ministrem obrany, stal se premiérem on.
Ďábelský plán likvidace K.H. Franka
Eliášově vládě se říká vláda hrdého vzdoru. Byla víc než tím. Jednak byl v tajném styku s londýnskou vládou Eduarda Beneše, dále postavil zpravodajskou síť z bývalých československých vojenských zpravodajců a podporoval Obranu národa.
Seznámil se s urologem profesorem Milošem Klikou. Stali se velkými přáteli a společně zosnovali plán, jak odstranit v tu dobu nejnebezpečnějšího okupanta – státního sekretáře Karla Hermanna Franka. Miloš Klika na to později vzpomínal.
„Dne 12. 6. 1940 nabídl jsem Eliášovi, že odstraním Franka takovým způsobem, aby jeho onemocnění nebo smrt nevypadalo jako následek atentátu a aby nebyl pro to celý národ persekuován. Eliáš s mým plánem souhlasil a litoval, že jsme se o atentát nepokusili dříve, dokud Frank bydlel ještě v hotelu a dokud mûl Eliáš mezi personálem hotelu spolehlivé své důvěrníky.
Podle prvního plánu mûl býti Frank nakažen vozhřivkou a s ním současně mûl býti infikován jeho kůň, který právě byl přivezen s několika jinými koni z Polska, kde tehdy vozhřivka řádila a kde tedy onemocnění koní nebylo žádnou zvláštností. Bacily vozhčivky uvolil se mi opatřiti prof. Dr. Patočka, zaměstnaný v Hlavově ústavu. Patočka, kterého jsem do věci zasvětil, upozornil na nebezpečí, jakému je vystaven útočník.
Přesto nabídl se mi můj bratranec, kapitán vládního vojska Jan Půlkrábek, že atentát provede. K provedení mohla se mu naskytnouti příležitost spíše než komu jinému, poněvadž byl komandován k Frankovi, aby ho učil jezdit na koni a poněvadž téměř denně ho provázel při jízdách koňmo ve Stromovce a na Trojském ostrově.“
Vozhřivka byla mezi koněm a člověkem velmi snadno přenosná nemoc, která měla u člověka často smrtelný průběh. Než se ale podařilo plán realizovat, byl Půlkrábek od Franka odvolán.
Testy jedů na nacistických pohlavárech
Eliáš se nevzdal. Namísto koně a vozhřivky začal plánovat likvidaci Franka pomocí tyfu a tuberkulózy nebo klobásového jedu. Miloš Klika později vzpomínal na tragikomickou historku, jak jedy před použitím otestovat.
Poněvadž šlo o to, aby původ infekce nemohl býti dodatečně zjištěn, museli jsme vyzkoušeti za jak dlouho ten který materiál počne účinkovati. Jak později události ukázaly, nebylo toto opatření bezdůvodné. Rozhodl jsem se tedy během léta provésti s jednotlivými mikroby zkoušky na několika méně významných, leč stejně nebezpečných německých předácích.
S pomocí Ing. Hejtmánka infikoval jsem pravidelně ohromnými dávkami čerstvých tuberkulosních bacilů veškeré mléko dodávané kolínskému Oberlandratovi, který v té době s rodinou bydlel v Jevanech a terorisoval celé okolí. Kromû toho injikoval jsem do veškerého ovoce, které Ing. Hejtmánek dodával vrchnímu gestapákovi Rottrovi, silné dávky čerstvých tyfových bacilů.
U rodiny Oberlandrata jsem docílil onemocnění všech členů, což mûlo za následek, že příštího roku rodina se nevrátila do Jevan. Prý jim tam nesvědčilo. Na Rottra ani opakované ohromné dávky čerstvých tyfových bacilů neměly vůbec žádného vlivu.
Gestapáci měli evidentně tužší kořínek než velitelé protektorátních okresů. Spolupráce mezi profesorem Klikou a Aloisem Eliášem šla dokonce tak daleko, že Klika zfalšoval Eliášův rentgenový snímek, aby v případě hrozícího zatčení mohl simulovat ledvinový záchvat a dát se do péče doktorů.
Než došlo na akci, schylovalo se ke změnám. Nepříliš ostrého Konstantina von Neuratha měl na pozici říšského protektora nahradit Reinhard Heydrich. Eliáš tušil, že když půjde Neurath, půjde i Eliáš.
Otravme novinářské kolaboranty
Když si Eliáš uvědomil, že Franka už nestihne odstranit, rozhodl se nakultivované bakterie použít jinde. Od léta 1941 se čím dál tím více ozývali kolaborantští novináři, kteří si všímali, že vláda ni prezident moc nekolaborují, volali po nápravě a po návštěvě u Emila Háchy.
Setkání s Háchou bylo naplánováno na 25. září. Eliáš se rozhodl, že nátlaku na stárnoucího a chřadnoucího Háchu zabrání a na 18. října si kolaboranty předvolal sám.
Jeden z nich, Karel Lažnovský dokonce zaútočil na vládu: „Protektorátní vláda po celé dva roky neučinila témûř nic, aby pozvedla autoritu novinářů, a neuznala, že aktivističtí novináři jsou jediní z intelektuální vrstvy, kteří se staví pozitivně k současnému vývoji.“
Te den ráno navštívil Eliáš svého urologa s obloženými chlebíčky, které připravila paní Eliášová. Miloš Klika otrávil několik z nich bakteriemi tyfu. Na stole v Kolowratském paláci se před místy se jmenovkami octly talířky s nachystanými chlebíčky a Karel Lažnovský, Karel Werner, Jaroslav Křemen, Vladimír Krychtálek, Vladimír Ryba, Václav Crha a Emanuel Vajtauer byli pozváni dále.
Riskantní krok se jmenovkami u jídel, který mohl vyvolat podezření, vysvětloval Eliáš tím, že chtěl ochránit Václava Crhu, který byl ve skutečnosti jeho informátorem. Schůzka u předsedy vlády trvala asi hodinu, novináři si následně stěžovali, že kvůli neustálému přísunu nestihli nic projednat.
Lažnovský, Vajtauer, Křemen a Krychtálek onemocněli 24. září něčím, co připomínalo chřipku a byli převezeni do nemocnice na Vinohradech. Jenže Gestapo mělo už podezření, a tak všechny nechalo převézt do lazaretu SS v Podolí.
Karel Lažnovský se neuzdravil a 10. října v 5:15 ráno umírá. Je mu vystrojen státní pohřeb, hovoří na něm Emanuel Moravec, největší věnec mu poslal Reinhard Heydrich. Po Karlu Lažnovském bylo pojmenováno jedno z pražských nábřeží.
Alois Eliáš je tou dobou už odsouzený „zločinec.“ Zatčen byl v den příjezdu Heydricha do Prahy, pět dní poté byl odsouzen k trestu smrti. Žádost o milost Adolfa Hitlera neobměkčila, nařídil pouze odklad výkonu trestu. Zastřelen byl na kobyliské střelnici 19. června 1942.
Alois Eliáš při výsleších nikoho neprozradil. Miloš Klika proto mohl vypovědět svůj fascinující příběh. Zcela zapomenut byl až do roku 1965. Většina kolaborantských novinářů došla až k trestu smrti. Odsouzeni k němu byli všichni. Vladimír Krychtálek a Karel Werner byli popraveni 22. dubna 1947. Jaroslav Křemen dostal na poslední chvíli milost od prezidenta Beneše a ve vězení byl do roku 1960. Emanuel Vajtauer na konci války zmizel a o jeho osudech není nic známo.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Jaroslav Čvančara, Jan B. Uhlíř – Chlebíčková aféra, Gustav Bareš – Nebezpečná večeře u generála
