Kletba žďárského upíra

Jmenoval se Johann Alois Ulrich. Na přelomu 18. a 19. století byl správcem žďárského panství a po své smrti se stal nejtrvanlivějším strašidlem u nás.

Johann Alois Ulrich byl už za svého života extrémně nepopulární. V době napoleonských válek pečlivě dbal na odevzdávání nejen veškerých daní, ale i válečných rekvizic. Byl to výkonný úředník panství, které vlastnil stát.

Poddaní měli velkou nevýhodu. Zatímco jinde si na příliš krutého správce mohli stěžovat šlechtici – majiteli panství, tady si neměli stěžovat kam.

V době válek se navíc hromadně odvádělo do armády a když v kraji vypukla rebelie, Ulrich stál v čele vyšetřování a některé výpovědi prý byly vymáhány i bitím. Zároveň Ulrich málem vstoupil do dějin žurnalistiky, když vypustil první kachnu. Agilně totiž nahlásil dvorské komoře ve Vídni, že celý kraj se raduje z prohry Napoleona u Slavkova.

Johann Alois Ulrich zemřel 22.2.1817 a tím začal jeho druhý, daleko delší a slavnější život. Jedno z prvních svědectví tvrdilo, že Ulrich byl spatřen sedící na pařezu u lesa. Nikoho si nevšímal, nic nedělal, jen byl prostě mrtvý.

Později se podle pověstí začal projevovat i hmotně. Začal jezdit na ohnivém koni s telecí hlavou po okolních polích a obrovskými kopyty mělo zvíře dělat stopy v ornici. Občas nasedal i do ohnivého kočáru, jindy zcela obyčejně vypadajícího kočáru, pokud by ovšem kočár nejezdil po nesjízdných lesích a kopcích a dokonce prý i po vodní hladině.

Velmi rád prý strašil na samotném zámku, kde po nocích rozhazoval úředníkům listiny a vymetal popel z kamen. Zcela specifické je, že strašil na místních záchodcích. Svědectví ovšem neuvádí, jakým způsobem se zde projevoval.

Velmi pověstné se stalo Ulrichovo strašení na můstku vedoucím k hospodářskému dvoru Lyra. Na mostu nejprve pohlavkoval nepoctivé úředníky. K tragické události prý došlo, kdy se k úřednímu jednání opakovaně nedostavil rychtář z obce Vysoké a když byl za ním vyslán dráb, vysvětlil, že nemůže přijít, protože na něj na lávce mezi Žďárem a Vysokým číhá Ulrich.

Jeden z úředníků mu chtěl dokázat, že na lávce žádný Ulrich není, na lávku vstoupil a Ulrich ho ťal. Písař podle pověsti na místě zčernal a zemřel. To už donutilo konat zdejšího kněze, který povolal kata z Jihlavy a Ulrichovy ostatky byly exhumovány.

Rakev byla otevřena, v ní bylo tělo Ulricha neporušené. Jako první opatření byly Ulrichovi do rakve vhozen balíček karet. Oblíbená praktika žijících spočívala v tom, že mrtvému dali podmínku před návratem do světa živých, a sice splnit nějaký úkol, který se snažili ztížit. Jedním z oblíbených byl právě balíček karet, ve kterém některé chyběli a mrtvý se tak nemohl dopočítat. Jenže balíček karet z rakve vyletěl. Ulrich tak odmítnul daný úkol plnit.

Když kněz začal odříkávat vymítací rituál, Ulrich otevřel oči a v rakvi se posadil. Farář se Ulricha zeptal, čeho si žádá jako hříšná duše. Ulrich prý opáčil, že on není hříšník, že kněz je hříšník, protože cestou k poslednímu pomazání přešel přes panskou jetelinu, což je zakázáno.

Ulrich tak využil toho, že každý kněz se před vymítacím rituálem musí vyzpovídat ze svých hříchů, aby nad ním ďábel neměl žádnou moc. Exorcista v tomto případě svou povinnost nesplnil a Ulrich toho využil.

Podle dobových podání se Ulrich v rakvi postavil a zdálo se, že se znovu pokusí proniknout do světa živých. Kněz situaci neunesl a omdlel či utekl. Nakonec situaci zachránil kat a seknul Ulricha pod kolena. Tělo se zřítilo do rakve, kat mu uťal hlavu a nasypal do ní mák. Tolik let, kolik má v hlavě zrn máku, prý nebude strašit.

Pověsti o Ulrichovi jsou zajímavé svou setrvalostí. Zatímco většina podobných legend vyvanula během několika desítek let, ještě v první polovině 20. století se někteří místní vyhýbali určitým místům, protože věřili, že tam na ně zaútočí Ulrich.

Reportáž ze Žďáru nad Sázavou najdete níže, na Streamu.


Comments are closed.