Mistr vysypaný z rakve a blbec z muzea

Jsou instituce, se kterými je radost spolupracovat, a jiné, kam chodím za trest. Potíž je, když se jedna z těch druhých dostane na seznam těch, se kterými potřebujete dělat.

Tahle stránka je především o záhadách. O mém pracovním zákulisí už méně. Tentokrát to bude tak trochu namixované. Dostal jsem za úkol připravit volný cyklus reportáží o úmrtích slavných osobností, o dnešních schopnostech medicíny a tak okolo.

První dva díly měly být svatý Jan Nepomucký a Bedřich Smetana. Obojí je o antropologickém výzkumu, který už v minulosti proběhnul pod vedením profesora Vlčka. Profesor Vlček pracoval pro Národní muzeum.

Nebude nic jednoduššího než obrátit se na pracovníky muzea. Obvykle to bývají milí lidé, kteří se rádi pochlubí se svými poklady a s výsledky své práce.

V Národním muzeu na to mají vlastní Přírodovědné muzeum. Při jeho návštěvě jsem si připadal jak na minovém poli. Je to prý kvůli tomu, že úmrtí Bedřicha Smetany je dodnes citlivé téma. Jeho potomci prý nechtějí moc rozšiřovat, že mistr měl syfla. Taková věc podle mě velikost díla nijak nesnižuje, nicméně budiž, dá se to pojmout decentně.

Jenže ani to evidentně nestačí. Začínám si myslet, že ona vysoká opatrnost je spíš způsobena tím, že jsem podezřelý, že bych mohl znevážit obraz věhlasné instituce. Mohl bych se začít vrtat v historce, popsané na Wikipedii pod heslem Emanuel Vlček:

„Nejzajímavější historka se vztahuje k jeho zkoumání těla Bedřicha Smetany. Při vyzdvihování Smetanova těla se prý ozvala rána, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Až po bližším prozkoumání Vlčkovi došlo, co že to bylo za ránu. Rakev totiž byla prázdná. Nebohý Smetana totiž při vyzdvihování z rakve vypadl. Celá Vlčkova akce měla dohru. Vlček totiž neměl ke zkoumání Smetanova těla povolení. Pozůstalí tedy podali na Vlčka žalobu pro hanobení ostatků, jelikož pádem těla došlo poškození tělních tkání. Jelikož se prof. Vlček důvěrně znal s tehdejším prezidentem Gustávem Husákem, byla celá záležitost mimosoudně urovnána samotným vedením KSČ.“

Jestli se to takto opravdu stalo, tak je to pozoruhodný mazec. Jenže všechno, co jsem o téhle historce zjistil, je jen z doslechu. Jediní přímí svědci, kteří u toho byli a které jsem našel, stále pracují pro muzeum a nemají důvod mluvit. A archivy jsou vymetené.

O svém neúspěšném pátrání připravuju kapitolu do knihy, která by měla vyjít v květnu a pracovně se jmenuje Přísně tajné skandály. Je to kapitola smolná, třináctá. Přestože v ní prezentuji některé zajímavé indicie nasvědčující utajené ostudě, je to příběh, který jsem do reportáže prostě nedotáhl.

Tady by mohla celá historka končit. Smířil jsem se s tím, že jsem neuspěl. Po týdnech urgencí jsem nakonec natočil reportáž o pozoruhodných okolnostech úmrtí svatého Jana Nepomuckého. Doufal jsem, že první krok přispěje k obroušení hran a že spolu zapředeme pohodovou spolupráci. Hotovou reportáž jsem odeslal do muzea, očekávaje věcí příštích, a sice podmínky natáčení Karla IV. a Bedřicha Smetany. Odpověď od zodpovědného šéfa přišla před pár dny:

„děkujeme za zaslanou reportáž, která měla lehce senzachtivý nádech s cílem prvořadě ohromit diváky. Závěry, které jsou tam nastíněny však nelze pomocí antropologických metod jednoznačně prokázat, a proto s reportáží spokojeni nejsme. Co se týče Bedřicha Smetany, tak budu opakovat to, co jsem vám řekl již osobně. S ohledem na velmi senzitivní téma, stále žijící potomky a obavami o opětovné senzachtivé pojetí reportáže vám natáčení bohužel umožnit nemohu.“

Pokud se chcete o „senzachtivosti“ přesvědčit, odkaz na ni je zde. Já si za ní stojím. Publicista přednesl hypotézu, odborníci přitakávali či oponovali a já jako reportér zůstal stranou. Ponechávám stranou, že z odpovědi nevím, jestli jde o generální zákaz, nebo jen pro toho chudáka Smetanu.

Tak nějak nemám co ztratit a říkám si, že si taky všechno nemusím nechat líbit. On si sice o novináře otírá hubu každý a už jsme na to zvyklí. Na druhou stranu: Když o mně tvrdí, že jsem „senzachtivý,“ nemůže se vysoký činovník přírodovědného muzea divit mému přesvědčení, že je blbec.

No a protože si opravdu nemusím nechat líbit úplně všechno, tak se to taky může dozvědět. Začal jsem mu psát vysvětlení s ohrazením se a dotazem na ty další osobnosti. Při psaní jsem se ale tak nějak vytočil a zakončil takto:

„Váš přístup nehodlám nijak zobecňovat a hodnotit tak instituci, pro kterou nyní pracujete, prismatem Vašeho přístupu. Jakmile budete nahrazen někým kompetentnějším, rád budu ve Vámi přerušené spolupráci pokračovat.“

Náhrada kompetentnějším asi nebude na pořadu dne. Ale přimělo mě to k myšlence znovu se vrátit k případu vysypaného mistra. Pokud prosím tušíte cokoliv k nepovedené exhumaci, budu vděčný za jakékoliv nasměrování. Minule to s případem Karla Platla vyšlo na víc než sto procent, a tak si vás dovoluju pokusit využít ke hledání pravdy i v případu téhle tutlané ostudy.


Comments are closed.