Nejznámější kanadský žert: Kdo nacpal Kubánce do letadla

Oblíbená scénka z filmu Prachy dělaj člověka má svůj reálný základ. Sám režisér Jiří Chlumský tvrdí, že film je postavený na reálných situacích.

„Vstávejte soudruzi, adios companěros, vaše vlast vás volá. Fidel Castro vás vyzývá: Vraťte se okamžitě na Kubu a pomozte bránit ušlechtilé ideály revoluce.“

Slavný začátek filmu pojednává scénku, při které tři podvodníci najmou autobus, přijedou s ním v noci k ubytovně kubánských dělníků, vzburcují je a pod vymyšlenou historkou, že na Kubě propukla kontrarevoluce a vůdce dělníky vyzývá k návratu, je oberou o všechny peníze a odvezou do odstaveného letadla u dálnice u Bakova nad Jizerou.

Když jsem se pokoušel ověřit, kde režisér tuhle historku vzal, narazil jsem na spoustu zaručeně pravdivých vyprávění, jak to ve skutečnosti bylo. Zatímco skoro každý, kdo pamatoval osmdesátá léta, si tuhle historku vybavoval a hodně se mu líbila, archiváři jen bezradně krčili rameny.

Jestliže někdo spáchal takový politicky citlivý vtípek, dalo by se ovšem čekat, že to komunistický prokurátor nenechá jen tak a provinilce příkladně potrestá. Jenže nikde nic, žádné dokumenty, žádná obžaloba, ba ani žádné vyšetřování. A už ani ty deníky událostí, které zaberou skoro vždycky.

Podle jedné teorie byli vtipálci spolupracovníci Kubánců ze škodovky, kterým vadilo, že zatímco Češi musejí pracovat, Kubáncům prochází jejich řekněme subtropický přístup k plnění pracovních povinností. Jiný zdroj tvrdil, že to nebyla mladoboleslavská Škoda, ale Liazka v Mnichově Hradišti.

Režisér si dokonce vybavil, že za utržené peníze si výtečníci pořídili motocykl Jawa 250. Jiná varianta zase tvrdila, že žertík byla pomsta místních mladíků, kterým jaksi nevyhovovalo, že zdejší dívky dávají přednost snědým mužům ze spřátelené země. Což o to, byl by to poněkud kultivovanější způsob odplaty, než jiný případ na Opavsku, kde některý z místních vyřešil své parohy tím, že ubytovnu s Kubánci jednoduše podpálil.

Jenže moje pátrání nevede k cíli. Když se ptám současného provozovatele bufetu v odstaveném letadle, potvrdil mi jenom to, že téhle historky bylo kdysi plné okolí, nicméně o tom nic neví. Ale dal mi tip na Miroslava Dittricha, který byl v polovině 80. let byl šéfem místní jednoty a krajské komise pro zásobování.

Postavit sem letadlo byl Dittrichův nápad, když hledal pro dálniční odpočívadlo nějaký trhák. Miroslav Dittrich byl něco jako místní komunistický Tomáš Baťa. Ono to přirovnání poněkud kulhá, nicméně nedá se mu upřít, že projevil v dobách komunistického režimu značné podnikatelské nadání, které podpořil i svými velmi dobrými styky se sovětskou armádou.

Někdy se to úplně nevydařilo. Například když si usmyslel na paměť osvobození umístit v bakovské místní části Trenčín vysloužilý sovětský tank jako památník. Soudruzi v sovětské posádce mu rádi vyhověli a tank naložili na vagon a poslali na místo určení. Jenže došlo k omylu a tank skončil ve slovenském Trenčíně. Bakovská Jednota tehdy musela zaplatit tehdy astronomickou pokutu 63 tisíc korun za včas nevyložený náklad.

Ale vraťme se k letadlu a nechme vyprávět samotného Miroslava Dittricha:

„Já jsem dělal i předsedu komise pro obchod středočeského KNV. Pořád jsem jako hledal, kde bych udělal atrakce, kde by to bylo velice hledané.Tehdy postavili silnici na Liberec a postavili tam odpočívadlo, ale nebylo tam nic.

Já jsem tam chodil na houby a a napadlo mě tam udělat nějaký motorest. Na KNV ať mi řekli: „Mirku my ti pomůžeme.“ Znal jsem generála Krajíčka to byl velitel opraven v Ruzyni. S ním jsem se dohodl, že 7. listopadu roku 1985 dolétá letadlo a bude možné si ho převézt. Koupili jsme ho za cenu šrotu: 74 025 Kčs.

Já bláhový jsem si myslel, že vezmu helikoptéru a postavím si to tady na kraji toho kopce, ale nikdo mi to nepovolil, tak jsem musel vymyslet demontáž. Jedenáct inženýrů mi to za 230 000 rozebrali. Jel jsem jel do Ostravy na ČSAD, ti mi dali trailery a naložili jsme to rozdělené letadlo na ně. Když jsme přijeli do Staré Boleslavi, tak tam je podjezd. Chyběl malý kousek. Nemohli jsme se pod to dostat. Kolegové vypustili všechny pneumatiky až na ráfky a dodnes tam určitě je rýha od kormidla.

Nakonec se podařilo letadlo přivézt a složit. Letadlo ale nebylo všechno. Nebyla by to atrakce pro všechny, a tak jsem se domluvil s myslivci, že tam uděláme oboru se čtyřmi muflony. Nakonec to slavilo obrovský úspěch. Skončilo to ale na lidech. Jednou jela státní obchodní inspekce na veletrh do Liberce a řekli si, že Dittrich tady má letadlo a že se podívají, jak hospodaří. Zastavili a moje obsluha je okradla o 64 Kčs. Na hodinu jsem celý personál vyhodil. Přijal jsem dvě ženy z Prahy. Byly velmi šikovné. Za měsíc se tam zase zastavila obchodní inspekce a ty mrchy je okradly o 160 Kčs.

S těmi Kubánci to bylo úplně jinak. Pamatuji si, že mě volal personál. Z Prahy do Liberce jela delegace Kubánců na obchodní výstavní trhy a vystřelil si z nich řidič. On jim totiž řekl, že jsme na dálnici postavili letiště a že jim ukáže letadlo. Oni mu to tehdy nevěřili, a tak zastavili a vyděsili mi personál.

Přijel jsem na místo, dostali ode mě játra Stroganoff. Nakonec to ti Kubánci rozkecali po celém kraji, takže jsem dostal propagaci zadarmo.“

Nakonec to bylo všechno trochu jinak a dalo to pekelnou práci zjistit. Ale pro mě osobně se zase potvrdilo, že sebenesmyslnější pověst má nějaký racionální základ.


Comments are closed.