Odranecká Tunguzka – Vědci zametají stopy

Když se v červnu 1619 přiřítil odkudsi z kosmu nad Jimramov a Odranec záhadný objekt, našly se z něj dva kovové kusy. Jenže – zmizely.

Pojednání o tom, co se všechno odehrálo nad Jimramovem a Odrancem, najdete v prvním dílu série článků.

Hledání základu pověsti o jakémsi záhadném andělu, který po podivném úkazu žil ve žďárském klášteře najdete ve druhém dílu série.

Tentokrát se vrátíme zpět na Odranec a do Jimramova. Existuje ještě jeden dobový zápis o události, a sice záznam v jimramovské kronice.

„Léta páně 1619 ve 20 hodin na celý orloj (4 hod. odpoledne) z dopuštění božího veliké bylo jest ječení a chrochání až i z toho potomě nějaký prach co by ručniční byl, což jest se i od jiskry chytil a to na roli při městýs Jimramově a na místech mnohých pršel. V tuž hodinu na Wodranci z toho chrochání spadly jsou tři kusy nějaký, což by vocele nebo zvonoviny byly, kteréžto když jsou ze země vykopali, mnozí jsme spatřovali a v rukou měli, jakž jeden byl 15 funtů, druhý 3 funty (pozn.: l funt = cca 0,5 kg), třetího dostati nemohli, nebo do země hlyboko jest se vrazil, a mnohý to viděli, když letěly, co ohně se svítíce, kdež i země, do níž vpadly, jest horká byla. Pán Bůh ráčiž s námi býti, tu památku v mysli míti, zeť jest Bůh ne nadarmo toho neukázal nám tak mnoho, ale tím nás nabízeje, ku pokání přivozuje, abychom hříchu přestali, svaté pokání činili, o dejž je nám zde činiti a potom v slávu přijíti do království nebeského, tam tebe ctíti samého -Amen.“

Některé indicie ukazují na klasický meteorit. Spad meteoritického prachu, svištivý zvuk… Ale je tu jeden veliký problém, a sice hořlavost prachu. Cokoliv hořlavého, tím spíše prach, by při průletu atmosférou muselo shořet… na prach! A dál by to rozhodně nehořelo. Určitě tedy bylo to něco hořlavé čímsi chráněno. Buď to mohl být „dutý meteorit,“ který se rozpadl až v nižší rychlosti, anebo… Anebo mají pravdu ufologové a na naše předky se sesypaly zbytky tuhého paliva z motorů kosmické lodě 🙂

Pojďme se ještě podívat po osudu oněch tří „ohnivých křížů,“ které „vocele nebo zvonoviny byly.“ Nejlehčí kus o váze 1,3 kg spadl ve směru od Jimramova v poli za humny a byl vykopán vesničany. Druhý spadl přímo na náves, k rybníku. Vážil 8,4 kg a byl prý až v metrové hloubce. Třetí, největší kus, nebyl nikdy nalezen. Podle dobových záznamů spadl do výběžku lesa za Odrancem.

Veškeré pochybnosti by teď mohla odstranit důkladná analýza nalezených kusů meteoritu. Neodstraní. Ony totiž zmizely a to podle všeho dokonce za aktivního přispění vědců. Osud nalezených kusů zná žďárský historik Stanislav Mikule.

Osud těchto kusů byl celkem zajímavý. Byly předány vrchnosti na novoměstský zámek. Jeden z těch kusů se pak měl nacházet v soukromém vlastnictví místního učitele a druhý, tam je trochu záhada, jestli zmizel někde na zámku. Jsou zprávy, že se dostal až do Vídně, kam snad měl být i darován a tam se mohl dostat do sbírek tamního muzea.

O fondy vídeňského muzea pečoval jeden celkem významný vědec, který se jmenoval Ignác Born. O fondy staral klasickým muzejním způsobem. Pokud měl nálezy, které třeba neměly přesně určené místo sběru, datum sběru a tak dále, tak pro ty podmínky vědeckého bádání byly neužitečné, k ničemu. Takové předměty byly vyřazeny ze sbírky. To je jeden aspekt. Druhý aspekt jeho činnosti spočívá v tom, že on pracoval v období osvícenství. Tehdy brojili vědci proti různým pověrám. No a bohužel pro tehdejší vědce bylo pověrou, že by kámen, těžký kámen mohl létat povětřím a padat z nebe shůry na zem. Čili stávalo se, že meteority byly vyřazovány ze sbírek jako ukázky lidových pověr. Někteří sběratelé dokonce když je našli nebo je  měli ve sbírce, tak je schovávali nebo dávali pryč, aby se nezesměšnili před kolegy.

Jsou tu dva kusy meteoritu, které nejsou. Jeden kus, který měl být uložen u toho učitele, ten se později  pokoušela nalézt badatelka z Národního muzea, tuším dokonce s expedicí a procházela dokonce i zříceninu jakéhosi domu. Nenalezli vůbec nic. Ale pozor: Největší část toho meteoritu, pořád ještě někde u Odrance je, nebyl nikdy vyzvednout nebo aspoň nepublikován. Neví se o tom, čili je ještě šance ho třeba najít.

Onou badatelkou z Národního muzea byla Marcela Bukovanská. Výzkum prováděla na konci 60. let minulého století. Jedním z prohledávaných míst byla i bývalá škola v osadě Telecí, kde kdysi bydlel nadučitel Koblížek.

Prostřednictvím současných pracovníků Národního muzea se mi podařilo Marcelu Bukovanskou najít a na výsledky tehdejšího výzkumu se zeptat.

Zorganizovala jsem geofyziky a vydali jsme se na několikadenní výpravu do okolí Jimramova. Procházeli jsme okolí a hledali onen zmiňovaný prach, kde by mohlo být uchované meteoritické železo.

Při hledání jsme používali rýžovací soupravu a na mnoha místech kolem Jimramova jsme odebrali vzorky. Zkoušeli jsme, zda najdeme zbytky meteorického železa. Ovšem narazili jsme na to, že v okolí Jimramova byly staré železné hutě a našli jsme jen mnoho strusek. Železo jsme tak nacházeli neustále, ale žádné železo s příměsí niklu. Všechny dosud známé železné meteority nikl obsahují, a to nejméně čtyři procenta.

Našla jsem záznam, že menší meteorit byl uloženy u řídícího ve škole. Byla jsem tedy ve škole. Stará dřevěná škola v obci Telecí se nedochovala, zjišťovali jsme, zda by to nemohlo být třeba v základech, ovšem nic jsme nenašli.

Větší kus byl skutečně u Viléma Dubského v Novém Městě a já jsem se domnívala, že byl předán do muzea ve Vídni. Byla to nejpravděpodobnější možnost. Pátrala jsem ve Vídni a nic jsem nevypátrala. Správu starých muzejních sbírek totiž dostal později na starosti Čech Ignác Born a ten nevěřil na pády meteoritů. Celou vídeňskou meteorickou sbírku rozmetal. O jejím dalším osudu nic nevíme.

Kam se poděl poslední, podle pozorovatelů největší kus? Zapadl prý do lesa západně od Odrance. Jenže problém pozorovatelů takovýchto jevů je v tom, že zatímco dokážou přesně určit směr, bez znalosti velikosti objektu nelze odhadnout vzdálenost dopadu.

Když uvážíme, že objekt vstupoval do atmosféry pod určitým úhlem, a svědčí o tom spad prachu nad Jimramovem a dopad lehčích kusů nad Odrancem, není těžké určit směr pádu. Objekt přiléhal přibližně od východu, nad Jimramovem explodoval a na jeho okolí se snesl prach. Dva menší kusy dopadly na zem o sedm kilometrů dál v Odranci.

Největší kus měl i největší kinetickou energii a dopadl o něco dál. Pokud prodloužíme pomyslnou přímku z Jimramova přes Odranec o 14 kilometrů dál, dostaneme se na Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou. Přesně sto let od podivného úkazu začal na opuštěném kopci stavět Jan Blažej Santini Aichel jedno z nejpozoruhodnějších děl křesťanské mystiky – kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Přestože Jan Nepomucký v té době ještě svatý nebyl.

Do podivuhodné stavby, ukrývající prý zázračný zdroj boží energie, se podíváme v závěrečném dílu této série.

Mezitím je možné shlédnout reportáž o případu z pořadu Záhady Josefa Klímy na TV Seznam.


Comments are closed.