Případ UFO Vranov – Co nového víme

12. července 1987 startuje ze startovní plochy v Božicích na Znojemsku hotovostní vrtulník Československé armády. Je naváděn proti neznámému narušiteli, pravděpodobně sportovnímu letounu.

Přestože letovod několikrát navádí vrtulník k cíli, posádka nic nevidí. Nakonec letovod navede vrtulník přímo na cíl. Posádka se připravuje na srážku, když náhle spatří proplout nad sebou stříbřitý doutníkový objekt bez křídel a kabiny. V tu chvíli vydá letovod příkaz k palbě.

Jenže podivný předmět zběsile manévruje. Dělá bojovou zatáčku a ze zaměřovače se dostává. Manévrový souboj trvá víc než dvě hodiny. Vrtulník přistává na samé hranici nouzové zásoby paliva. Na zemi přichází rozkaz celou záležitost utajit a veškeré záznamy zničit.

Celý případ by úplně zapadnul, kdyby se nedochovalo svědectví pilota zasahujícího vrtulníku:

Když jsme to poprvé uviděli, tak to bylo něco, co vypadalo jako v podstatě aeroplán bez křídel. Doutníkový trup s odlesky jako od skla nebo od hliníku. Nemělo to křídla a nemělo to kabinu. Zkrátka takový válec nebo doutník.

První reportáž o případu Vranov, kde jsme rozjížděli pátrání

Jedno svědectví je ale trochu málo, a tak jsem se pustil do hledání dalších svědků, kteří by mohli vyprávění potvrdit, či případně upřesnit. Urputná snaha se vyplatila, protože nakonec jsem našel dalšího člena posádky. Palubního navigátora a střelce.

Byli jsme na výšce na maximální hranici dostupu stroje. Pohybovali jsme se tam mezi těmi mraky. Dvacet vteřin letíte v mraku, deset až dvacet vteřin letíte mimo a zase vrazíte do dalšího mraku. Návodčí nás ze začátku naváděl bokem kolem toho cíle. Potom už byl ten návodčí nervózní, protože jsme ho pořád neuměli najít, tak nás najednou navedl rovnou na něj. Řekl: „Kilometr a půl před vámi… kilometr před vámi… Vedl nás asi potřetí nebo počtvrté. Já jsem si řekl, že už se musíme srazit. To jednu ruku držíte na zbraních a druhou ruku držíte na padáku, abyste odhodil kabinu.

V podstatě jsme byli připraveni na všechno. Mě už napadlo, že nás pětkrát navedl přímo na něj a pořád ho nevidím. Před námi nebyl, tak jako jsem se podíval nahoru. Nad námi proplulo… já bych to popsal jako když dáte doutník do fólie nebo do stříbrného obalu. Já jsem to nestačil nějak moc prohlížet, protože jsem se snažil hledět do zaměřovače.

Právě pilot s navigátorem později podle dostupných údajů spočítali rychlost neznámého objektu, se kterým se utkali v manévrovém souboji. Pohybovala se od 60 do 2700 kilometrů za hodinu. 60 kilometrů je hluboce pod pádovou rychlostí jakéhokoliv letadla, 2700 dosáhnou jen nejmodernější stíhačky. UFO mělo také pozoruhodnou výdrž. Letělo ještě před vzletem vrtulníku i dlouho poté, co musel přistát.

Druhá reportáž, ve které jsme vyzpovídali navigátora vrtulníku.

Kvůli rozkazu všechno zničit se v armádních archivech nic (prý) nenachází. Bylo nám divné, proč po doplnění paliva vrtulník znovu neodstartoval. Zjistili jsme, že na něj byly navedeny stíhačky z Brna. Hledáme proto další vojáky, kteří si ten den budou něco pamatovat. Jak jsme se totiž dozvěděli od dalšího svědka, podivný předmět ten den zpozorovali i takzvaní hláskaři, kteří vizuálně sledují oblohu. Ozval se nám i člen pozemního personálu, který na vrtulníku sloužil.

Byl jsem vyškolen přímo na vrtulník Mi-24. Učil jsem se jak zacházet s radiostanicí a dalšími technickými věcmi. Poté jsem byl přidělen zpátky na letiště, kde jsem jsem vykonával činnost na tom vrtulníku na stojánce.

Znal jsem posádku osobně. Byli to seriózní lidé, byli to zapálení piloti, kteří zdali atmosférické jevy, takže určitě si nemohli vymyslet ani pronásledovat třeba například balon nebo něco takového. Jeden z členů posádky mi to podrobně samozřejmě popsal, takže jsem to měl z první ruky. Nedozvěděli se to všichni, vědělo o tom jenom pár lidí a mně se to zdálo velice zajímavé a jelikož se dodnes zajímám o tyto jevy, tak mě to právě zaujalo a zůstalo mi to v hlavě.

Třetí reportáž, ve které jsme si už stoprocentně jistí, že si posádka historku nevymyslela.

Naše pátrání se teď soustředí na další jednotky v armádě. Přestože byl vydán rozkaz incident utajit, není už teď důvod případného svědka, jehož identitu umíme ochránit, jakkoliv trestat. Trestat nemá ani vlastně kdo.

Hledáme tedy dál a hledáme i svědky incidentu z roku 1992, 5. května nad západem Čech. Z armády i ze země. Případy mají několik shodných rysů. Pokračování (snad) příště.


Comments are closed.