Štěchovický poklad – Hitlerova protektorátní atomovka

Test dosud neznámého raketového prostředku týmu Rolfa Engela zachycená na filmovém záznamu.

Předposlední nadějí Adolfa Hitlera na zvrat ve válečném vývoji byly takzvané wunderwaffe – neboli zázračné zbraně. Ty neznámé se vyvíjely na území Protektorátu.

První díl seriálu článků najdete zde.

Dosud známé programy odvetných zbraní byly dosud tři: V-1 a V-2 byly dálkové střely a V-3 dělo o velkém dosahu.

Ve zprávě zpravodajské služby amerického letectva z 5. prosince 1949 je popis programu V-7. Jednalo se o dálkové střely, kombinaci všech dosud známých technologií. Dvě rakety byly podle zprávy zkompletovány a připraveny k odpálení. Při jejich transportu na místo odpalu musel být na dálnici ze Salzburgu do Mnichova zbourán příliš nízký most. V březnu 1945 je chtěl Kammler odpálit na Paříž, ale Hitler do nedovolil.

Bylo to kvůli Hitlerově poslední naději na zvrat vývoje a sice, že až se setkají americká a sovětská vojska, vypuknou mezi nimi boje a Němci se přidají na západní stranu?

Zpráva z 3. června 1945 pojednává o programu V-101. Mělo jít o gigantickou raketu o celkové váze 140 tun, 30 metrů dlouhou o průměru 2,8 metru. Palivo mělo z celkové váhy zaujímat 100 tun. Střela měla dosáhnout výšky 200 kilometrů a dosahu 1 800 kilometrů. Agent Larsson je podle zprávy prý schopen dodat plány zbraně. Raketa byla za války vyvíjena v Příbrami doktorem Boedenwaldem, Teichmannem, Kalscheuerem a inženýrem Thomasem.

Další zpráva uvádí, že Němci pracovali na atomové explozi ve výzkumných centrech v Zellendorfu a speciálně v Brně. Dochovala se i zpráva z americké ambasády v Praze z 20. listopadu 1946, ve které vojenský atašé informuje o programu tajných zbraní v Československu. Na prvním místě informuje o tom, že sovětské jednotky odvezly z Bedřichova střelu V-4, na které pracovala tamější továrna ve spolupráci s továrnou Škoda v Děčíně-Podmoklech. vše podstatné prý odvezly sovětské jednotky.

4. prosince hlásí americká armáda, že od československé tajné služby dostala informaci ze září, podle které se v továrně na letadla Arado a zároveň opravně v Kunovicích pracuje na zázračné zbrani „atom smasher,“ tedy rozbíječ atomů. Tajná substance má být balena do „balíčků o velikosti krabiček od sirek a hromadně vyhazována z letadel. Po dopadu na zem substance zničí vše ve velkém okruhu.“

Výslechové centrum sedmé americké armády informuje 17. května 1945, že v Příbrami se nachází jediný funkční vysílač řídících paprsků pro rakety. Zařízení je v budově trojúhelníkového tvaru na svahu Svaté hory.

17. dubna 1946 byl v německém Kasselu vyslechnut Miroslav Jirků. Vypověděl, že byl zapojen do výzkumu v Jáchymově v Sudetech. Výzkumné pracoviště bylo v bunkru u jezera, vzdáleného 16 mil od Jáchymova. Pracovali tam na dvou velikostech bomb, 12-15 centimetrů a 40-45 centimetrů. Byly plněny směsí „starých a nových“ materiálů. O několik řádků níže se upřesňuje, že byly plněny směsí uranu. Půl kilogramu tohoto materiálu mělo prý podobnou účinnost jako bomba, svržená na Hirošimu.

Jeden z nacistických zbrojních programů měl u nás na starosti raketový vědec Rolf Engel. Mělo jít o paralelní program k programu Wernera von Brauna v Peenemünde. Jedním z českých vědců, který pod Rolfem Engelem pracoval, učinil podrobnou výpověď po skončení války. Jeho výpověď naznačuje pravděpodobnou spojitost Štěchovické přehrady a výcvikového prostoru SS Benešov s nacistickým zbrojním programem.

Výpověď Jana Maiera:

Sám jsem jako bývalý ředitel firmy Wichterle a Kovařík v Prostějově pracoval na vynálezu takzvané akustické rakety s oberwachmeistrem Venkem. Neměl jsem zájem, aby tato zbraň byla realizována a propočty a vědeckou část jsem prodlužoval jak jen jsem mohl. Teprve počátkem roku 1945 jsem musel na nátlak Venkeho hlásiti konkrétní návrh jednak Vorsitzer der tungskommission ministru Bertschovi jednak do Berlína Saurovi.

Že realizace této zbraně byla možná jsem po poradách na obou vysokých školách technických u příslušných odborníků zjistil. Ministr Bertsch i Berlin mě odkázali na SS Brigadeführera Dr. Gärtnera. Gärtner byl umístěn v Karlově univerzitě. Ten mě odkázal na detaily opět na SS Hauptsturmführere doktora inženýra Engela v Příbrami, kde Engel vedl výzkumné ústavy Zentralstelle jednak vysoké školy báňské a hutní, jednak Waffen union. V této Zentralstelle byly shromážděny veškeré důležité vynálezy říše a jejich způsobilost zkoumána.

Ve druhé polovici měsíce dubna 1945 jsem na naléhání všech osob jmenovaných se měl osobně setkat i s p. Engelem, abych mohl vstoupit do stadia realizování zbraně. S Engelem jsem předtím mluvil čtyřikrát až pětkrát telefonicky. Na telefonické zavolání Příbrami z filiálky v Praze, zdali mohu Engela navštívit, mně bylo řečeno že pan Engel se nachází ve Štěchovicích v lágru a že jej tam mohu zastihnouti.

Co hledal jeden z šéfů vývoje tajných zbraní v lágru ve Štěchovicích? Jan Maier se k výslechu dobrovolně přihlásil na konci února 1946, bezprostředně poté, co americké komando vyzvedlo obsah Frankovy štoly ve Štěchovicích a odvezlo za hranice, do americké okupační zóny, dnešního Bavorska.

Jan Maier se ohlásil v domnění, že v bednách, odvezených ze Štěchovic, může být i dokumentace k jeho výzkumu. Když americké jednotky po naléhání československé strany po víc než třech týdnech bedny vrátily, byly v nich jen složky, obsahující jména konfidentů pražského gestapa. Odtud také název Frankův archiv. Co všechno mohlo být v bednách a transportem Američany zmizelo?

Pokračování příště.

Reportáž o Štěchovickém pokladu v pořadu Záhady Josefa Klímy:


Comments are closed.