Štěchovický poklad: Protektorát ve stínu zázračných zbraní

Na konci války už nacisté naplno rozjeli hromadné ukrývání naloupených cenností a zbrojních technologií. Klíčovou osobou, zodpovědnou za ukrytí všeho důležitého, byl šéf vývoje tajných zbraní Hans Kammler. Štěchovice hrály v jeho cestovním atlase důležitou roli.

Německý program vývoje tajných zbraní byl totiž daleko rozsáhlejší, než známé střely V-1, V-2 a proudová a raketová letadla. Nově objevené dokumenty ukazují, že ústřední roli v něm hrál vývoj atomové bomby. Jeho známé součásti, jako je výroba těžké vody ve Vemorku nebo Haisenbergův reaktor v Haigerlochu, byly začleněny do daleko většího celku, který byl v pokročilejším stadiu, než se obecně ví.

Protektorát Čechy a Morava byl pro Němce nejen důležité průmyslové centrum, ale i vývojové středisko, a to nejen Štěchovice. Hlášení zpravodajské služby amerického letectva z ledna 1945 uvádí, že Němci pracovali na atomové explozi ve výzkumných centrech v Zellendorfu u Berlína a speciálně v Brně.

V hlášení americké ambasády v Praze Washingtonu z 20. listopadu 1946 vojenský atašé informuje o programu tajných zbraní v Československu. Na prvním místě informuje o tom, že sovětské jednotky odvezly z Bedřichova střelu V-4, na které pracovala tamější továrna ve spolupráci s továrnou Škoda v Děčíně-Podmoklech. Americké archivy navíc zachytily i svědectví jednoho z pracovníků podmokelské továrny. Svědek doplnil i nákres tajné zbraně s tím, že tyto dokumenty i střely nakonec skončily v Sovětském svazu.

Podle zjištění Andrease Sulzera byl hlavní vývoj nových zbraní byl přenesen v posledních měsících války z Německa a z Polska do Čech a do Rakouska blízko koncentračního tábora v Gusenu.

Bylo to kvůli vzdálenosti od základen spojeneckých bombardérů.

Ve špatně čitelné zprávě zpravodajské služby amerického letectva z prosince 1949 je popis programu V-7. Podle zprávy se jednalo se o dálkové střely, kombinaci všech dosud známých technologií. Vyslýchaný generál Berger dokonce uvedl, že dvě rakety byly zkompletovány. Kvůli jejich transportu na místo odpalu musel být na dálnici ze Salzburgu do Mnichova zbourán příliš nízký most. V březnu 1945 je chtěl šéf vývoje zázračných zbraní Hans Kammler odpálit na Paříž, ale Hitler to prý nedovolil.

Němci byli velmi daleko i ve vývoji raketových nosičů jaderné bomby. Souhrnné hlášení amerických tajných služeb z 3. června 1945 totiž obsahuje informace o programu V-101. Mělo jít o gigantickou raketu o celkové váze 140 tun, 30 metrů dlouhou o průměru 2,8 metru. Střela měla dosáhnout výšky 200 kilometrů a vzdálenosti 1 800 kilometrů. Raketa byla za války vyvíjena v Příbrami doktorem Boedenwaldem, Teichmannem, Kalscheuerem a inženýrem Thomasem.

Výslechové centrum sedmé americké armády informuje 17. května 1945, že v Příbrami se nachází jediný funkční vysílač řídících paprsků pro dálkově řízené rakety. Zařízení je v budově trojúhelníkového tvaru na svahu Svaté hory. Protektorát Čechy a Morava ovšem podle všeho hrál klíčovou roli i při získávání štěpného materiálu. V jáchymovských uranových dolech tehdy běžela těžba naplno. Podle českého badatele Adama Kretschmera nebyla „svěřena“ ani nuceně nasazeným, ani vězňům z koncentračních táborů. Uranovou rudu těžili Němci.

Asi nejděsivější zpráva je v materiálech CIC. 17. dubna 1946 byl v německém Kasselu vyslechnut Miroslav Jirků. Vypověděl, že byl zapojen do výzkumu v Jáchymově v Sudetech. Výzkumné pracoviště bylo v bunkru u jezera, vzdáleného 16 mil od Jáchymova. Pracovali tam na dvou velikostech bomb, 12-15 centimetrů a 40-45 centimetrů. Byly plněny směsí „starých a nových“ materiálů. O několik řádků níže se upřesňuje, že byly plněny směsí uranu.

Půl kilogramu materiálu, testovaného u Jáchymova, mělo prý podobnou účinnost jako bomba, svržená na Hirošimu. Bomby byly podle svědectví konstruovány tak, aby explodovaly ve vodě. Mnoho z nich neexplodovalo, nicméně úspěšné výbuchy prý ohřály vodu v jezeře z osmnácti stupňů v průměru na 80 stupňů Celsia. Pokud toto nebyla nějaká dezinformační hra, pracovali Němci na materiálech o účinnosti srovnatelné s vodíkovou bombou.

Badatel Todd Rider ze Spojených států dokonce připouští možnost, že Němci provedli několik úspěšných testů nové zbraně. Ukazuje na Durynsko a březen roku 1945.

Tajný hon na Hitlerovu atomovku probíhal i za pomoci československých zpravodajců. 4. prosince 1944 hlásí americká armáda, že od československé tajné služby dostala informaci ze září, podle které se v továrně na letadla Arado a zároveň opravně v Kunovicích pracuje na zázračné zbrani „atom smasher,“ tedy rozbíječ atomů. Tajná substance má být balena do balíčků o velikosti krabiček od sirek a hromadně vyhazována z letadel. Po dopadu na zem substance zničí vše ve velkém okruhu.

Otázkou je, co přimělo Hitlera bombu nakonec nepoužít. Podle Todda Ridera je nejpravděpodobnější možností, že byl dokončen vývoj a výroba prototypů, ale že nebyl dostatek bomb, které by mohli nasadit. Pokud měli jednu bombu, teoreticky by mohli zničit jedno město. Ale ostatní spojenecké armády by stejně porazily Německo a odplata by byla horší.

Je samozřejmě třeba brát hlášení agentur s určitou rezervou, pokud jde o jejich přesnost, nicméně hlášení od agentů z válečného období se velmi dobře kryjí s pozdějšími výpověďmi zajatých německých důstojníků a lze se domnívat, že ty nejzávažnější dosud nebyly odtajněny.

Co se ale odtajnění dočkalo, jsou první indicie o překvapivém osudu generála SS Hanse Kammlera, který zmizel na konci války a o kterém se tvrdilo, že zemřel 9. května 1945 v Jílovém u Prahy. Podíváme se na ně zase příště.

Minulý díl seriálu o tom, že to, co se ukrývá u Štěchovic, není zlato, najdete zde.

Video odhalující další dokumenty o tajných zbraních, vyvíjených na území Protektorátu, najdete na serveru Youtube.com


Comments are closed.