Tajemné bludičky – Proč nejde o bahenní plyn

Pohádky o bludičkách známe každý z pohádek v dětství. Jenže co když je jejich racionální vysvětlení – hořící bahenní plyny – prokazatelně blbost?

Pověsti o bludičkách se dochovaly na Šumavě. Legendy z údolí říčky Křemelné zachycují hned dvě knihy. Záhadná světélka se pohybují na různých místech a podle původních ústních podání reagují na hluk.

V pověstech se dochovalo hned několik vyprávění o pocestných, kteří na bludičky pokřikovali. Malá namodralá světélka se proměnila v červené ohnivé koule a těžce potom pokřikujícího člověka zranila.

Hledat v okolí Křemelné pamětníky je ale problém Většina zdejších obyvatel byla německé národnosti a po válce museli do odsunu. Zbytek vyhnali komunisti když tu zřídili hraniční pásmo. Jenže – dochovala se i jedna novodobá legenda. Popisují ji weby Internetové infocentrum Šumava, Klub psychotroniky a UFO

V 70. letech se tajné oddělení StB zabývající se využitím parapsychologických jevů rozhodlo vyslat do této oblasti na průzkum skupinu pěti specialistů (geolog, parapsycholog, meteorolog, psycholog a radiační specialista). Posledně jmenovaného, totálně vyčerpaného, dehydratovaného, se značnými zhmožděninami a popáleninami neznámé povahy našel řidič autobusové linky jednoho kalného rána poblíž Křemelné, když ho ležícího málem přejel. Při výslechu řidič udával nezvyklé světelné haló kolem zmíněného kopce, což ovšem přičítal lomu paprsků v mlze. Specialista do konce svých dnů skončil na bohunické klinice v separaci jako invalida, měl jen pár světlých okamžiků a projevoval neustále tendenci zběsile utíkat při náhlém rozžehnutí světel na pokoji, při bouřce se ukrýval před blesky pod postel, nesnesl ani reflektory aut, světlo baterky zřízenců ho přivádělo k šílenství a vytí hrůzou. Údajně měl vypovědět, když ho autobusák vlekl do místní hospody na panáka, že: „po několika nocích spatřili rej světýlek v potoce pod Křemelnou. Meteorolog se hlasitě podivil, a pak prý začalo peklo. Rozdělili se v panice do dvou skupin, on prý utíkal pryč s postarším geologem. Měli chvíli „štěstí“, neboť světýlka se soustředila na první skupinu, která běžela do kopce, zatímco oni dva na opačnou stranu, spíše bokem kolem světýlek. Z dálky zaslechli nejdříve výkřiky nejvyššího úžasu a strachu, dále zoufalé volání, a pak už jenom ječení a slabou záři. Potom nastal klid. Bez hnutí seděli v mlází. Dařilo se jim potlačit dýchání po ostrém oběhu, ale geolog měl voperovaný peacemaker, který po té námaze velmi hlasitě tikal. Připadalo mu to prý jako bicí hodiny v tom hrozném tichu. Pak se náhle po jejich levici objevilo světýlko. Geolog po něm máchnul rukou a vzápětí na něm vzplanul kabát. On sám už na nic nečekal, zvedl se a prchal v nejvyšší hrůze pryč. Dál se na nic nepamatuje…

Problém ztracené výpravy StB je v tom, že neznáme jména, ani data. V archivech se proto nedá dohledat. V dětství nám bludičky vysvětlovali jako hořící bahenní plyn. V bažinách se skutečně uvolňuje metan. Problém je ale v tom, že bahenní plyn nehoří dlouho. Své o tom vědí horníci, pro které je výbuch metanu jedním z hlavních nebezpečí. K explozi metanu je navíc třeba jeho nejméně čtyřprocentní koncentrace. Je však lehčí než vzduch a při uvolnění z bažiny okamžitě stoupá vzhůru. K iniciaci vzplanutí je navíc třeba teplota nad 500 stupňů. Ale vemte ji někde v zimní bažině. Anebo jiskra. Kde ji chcete v zimě, kdy se prý bludičky objevují nejčastěji, v přírodě vzít.

Ale bludičky nejsou jen doménou bažin. Uprostřed západního Slovenska se nad Nitrou táhne pohoří Tríbeč. Pohoří není správné slovo. Je to spíše vrchovina. Místo má ale velmi špatnou pověst. Záhadné světelné úkazy se tu prý pohybují. Lidé zde bloudí a mizí. V Kostolanech pod Tríbečom jsem našel znalce zdejší historie. Záhadné mizení zdejších obyvatel, bloudění místních ve známém terénu mi potvrdil. Skutečně se to tu děje. Lidé, kteří to tu dokonale znají, mohou bloudit celé hodiny. Neustále se vrací na stejná místa, jako by prý i uvízli v časové smyčce. Z jeho vyprávění

Ve mně se bijí dva názory. Soused chodí po Tríbeči 40 let, bivakuje tam jako turista, ale nikdy se tam s ničím neobvyklým nesetkal. Můj přítel pracoval dlouhé roky pro státní lesy jako dřevorubec. Na začátku devadesátých let prý objevil jakési železné dveře kdesi v okolí Horní vsi. Chtěli to prozkoumat, ale co bylo dál, to už jsem se nedozvěděl.

Další můj kamarád je včelař. Jeho švagr, který má srub přibližně tři kilometry od Solčan, jednou  bloudil v tríbečském lese, přestože okolí velmi dobře zná. Přitom pozoroval v okolí srubu světlo, pohybující se nízko nad zemí. V roce 2017 jsem se chystal pozorovat zatmění Měsíce. V tríbečském pohoří se objevilo tak silné světlo, že bylo osvětlené od Nitry až po Partizánske. Osvícené byly vrcholky stromů.

Znám holubáře, který pouští holuby na lety z Topoľčan do Zlatých Moravic. Holub tam letí dvě až tři hodiny. To znamená, že se Tríbeči vyhýbá.

Pokud tedy jde o nějaký dosud neobjasněný přírodní fenomén, některá zvířata ho dovedou vnímat. Pakliže se bludičky objevují nad močály, objevují se tam shodou okolností. Jestliže na Křemelné bažiny jsou, v Tríbeči nikoliv.

V lednu 1959 se do hor na Urale vydala devítičlenná expedice vysokoškoláků z Jekatěrinburgu, tehdy Sverdlovsku. Její účastníci měli v plánu mimo jiné vystoupit na vrchol Otorten (Místo, kam nechoď). Cestou na Otorten ale došlo k dosud nevyjasněné tragedii. 1. února, podle jiných zdrojů o den později, přišli všichni členové expedice o život. Někteří umrzli, několik z nich zemřelo na vnitřní poranění, která si nemohli způsobit. Všechna těla byla však podivně zbarvená, se stopami popálenin, některá posmrtně zohavená.

Jak to souvisí s bludičkami? Ve fotoaparátu jednoho z účastníků výpravy je jako poslední exponovaný snímek záběr jakýchsi podivných rozmazaných světel. Všechna možná racionální vysvětlení tragédie selhala? Navíc, podivné světelné úkazy, jakousi neidentifikovanou světelnou kouli nad horou Otorten, v ty dny hlásily i další výpravy v oblasti, ale i domorodí mansijští obyvatelé.

Během pozdějšího pátrání navíc hlásili podivné světelné úkazy dokonce i vyšetřovatelé záhadné tragédie. 31. března v 9:30 poslala jedna z pátracích skupin radiogram. Jeho znění přeložil Martin Lavay ve své publikaci o Djatlovově výpravě.

Ve 4:00 v jihovýchodní směru si pomocný dozorčí Meščerjakov všiml velkého ohnivého kola, které se během dvaceti minut pohybovalo směrem k nám, pak se skrylo za horu. Než se skrylo za horizontem, objevila se ve středu kola hvězda, která se postupně zvětšovala do velikosti měsíce, oddělila se od kruhu a padala dolů. Tento neobvyklý jev pozoroval celý tým, který byl zděšen. Prosíme, vysvětlete tento jev a jeho nebezpečnost, protože v našich podmínkách vyvolává velké znepokojení.

Ještě stále věříte tomu, že bludičky jsou jen hořící bahenní plyn?

Vybráno a zpracováno z knihy Největší záhady českých dějin, která vyjde v nejbližších dnech.

Reportáž pořadu Tajemno o Bludičkách najdete níže.


Comments are closed.