Případ smrti Jana Masaryka je jednou z našich nejdiskutovanějších záhad. Přitom jde o záhadu naprosto zbytečnou. Jan Masaryk zemřel náhle v době, kdy se komunisté ujímali moci. Jeho smrt okamžitě označili za sebevraždu a veřejnost jim neuvěřila. „Lžou nám, protože v tom mají prsty, takže ho zavraždili.“ Logický závěr se na mnoho let stal pastí.
Jakmile se vyšetřování znovu otevřelo, objevili se svědci“. Někteří toužili být slavní a zajímaví. Jiní chtěli prostřednictvím vykonstruovaných výpovědí pomoci domnělé pravdě. Tragická událost zafungovala jako dokonalý generátor nesmyslů. Pojďme proto spolu projít dostupné záznamy, svědectví a všechny teorie. Prověříme jejich věrohodnost a výmysly odložíme stranou. Z toho, co nám zbyde, možná půjde postavit tragický, ale zároveň i lidský a především uvěřitelný příběh nejznámější nevyjasněné smrti našich dějin.
Ukázka z knihy:
Hned tři Masarykovi přátelé uvádějí, že měl ve zvyku sedávat v otevřeném okně. Dobře, ale proč si v takovém případě šel sednout právě do koupelny a nezůstal v ložnici? Pokud se podíváme na fotografie z ložnice, tak před oknem vlevo u postele stojí křesílko a malý stolek, pod oknem vpravo při pohledu z místnosti nestojí nic. Před oknem v koupelně stojí masivní lavice. Všechna okna jsou tak vysoko, že bez opory se na ně leze nepohodlně. Z toho vyplývá, že okno v koupelně je ze všech tří naopak pro člověka, který si v něm chce sednout, naopak nejpohodlnější.
Tato možnost také dokonale vysvětluje drtivou většinu z toho, co bylo v bytě nalezeno. Rozestlaná postel, na pokrývce brýle, kapesník a dvě knihy, z toho jedna rozevřená. Jan Masaryk nemůže spát, čte si a patrně ho ho i bolí hlava. Vstane a rozhodne se prochladit na okně. Aby se mu sedělo pohodlně, bere s sebou dva polštáře. No a protože ho bolí hlava, bere si s sebou i amidopyrin a dvě skleničky, které jsou v koupelně později nalezeny. Usedá do okna, zapaluje si cigaretu. Všude je tma, měsíc nesvítí. Situace, která si při ztrátě rovnováhy přímo říká o neštěstí. A je tu ještě Masarykova aktuální zdravotní kondice.
Jan Masaryk trpí špatným trávením a v jeho příruční lékárně je hned několik projímadel. Navíc k tomu večer vypil dvě Krondorfky – minerálky s projímacím účinkem, které mu večer přinesl komorník. A na místě se nacházejí i indicie, že Krondorfka „zabrala“. Zápis o ohledání se bohužel zabýval pouze ložnicí a koupelnou, nikoliv ostatními místnostmi, a tak si musíme vystačit s výpověďmi Masarykových spolupracovníků.
K situaci na toaletě:
Václav Topinka, správce domácnosti: Dveře od záchodu byly otevřeny, záchod byl značně pokálen a podlaha zašpiněna.
Marie Hniličková, žehlířka: Na záchodě byl pokálen a nespláchnutý kloset.
Bohumil Příhoda, komorník: Stávalo se však častěji, že záchod byl pokálen, poněvadž Jan Masaryk užíval pravidelně nějaká projímadla dovezená z Anglie a měl zpravidla řídkou stolici.
Znečištěný záchod potvrzuje ještě Marie Příhodová.
Občas se stane, že i drobná nevinná zmínka vyprovokuje někoho k nevědomému prozrazení. Deník Svobodné slovo otiskuje 6. dubna 1968 rozhovor profesorem toxikologie Karlem Káclem. Ten se vyjadřuje k pitvajícímu profesoru Hájkovi, obhajuje ho a zmiňuje se o rozhovoru, ve kterém Hájek řekl Káclovi některé podrobnosti k pitvě. Mezi nimi padá i zmínka o stavu těla Jana Masaryka. Kácl v odpovědi doslova uvádí: „Mrtvola byla na spodní části těla potřísněna, nesla tedy fyziologické známky strachu“.
Tato, z dnešního hlediska decentní formulace, rozezlila ve Skotském Glasgow Lumíra Soukupa, a to tak, že při schůzce s doktorem Kotlářem, nahrávané na magnetofonový pásek, sám na toto téma zavádí hovor a rozhořčeně tvrdí, že profesoru Káclovi neodpustí zmínku o stavu spodků. A nato dodává, že to jen tak nenechá.
Lumír Soukup: Jsou určitý věci, který jsou tak soukromý, že mají zůstat soukromý a tohle je jedna z věcí. A to universitní profesor se vzděláním má vědět. Měl se zeptat, nebo zeptat se kolegů atd., jak se to mohlo stát. Pan ministr trpěl zácpou. Dost dlouho. Bral čípky a každej poctivej, slušnej člověk ví, co se může stát, když si vezme čípek a uděláte rychlejší krok. A to je moje odpověď panu Kaclovi a já mu to omlátím o nos, ještě.
Připomeňme, že Lumír Soukup byl i za cenu nepravd neúnavným hlasatelem vyvrácené teorie sebeobětování. A do této možnosti skvěle zapadá i fakt, že byl distinguovaný muž staré školy ochoten lhát.

