Jméno Alžběta Bathoryová zná celý svět. Čachtická paní měla daleko krutější předchůdkyni v Čechách. Případ Kateřiny z Komárova odhalují staré záznamy Komorního soudu v Praze. Zalistujme téměř 500 let starými zápisy.
Karlštejnská bestie
Alžběta Báthoryová je ve skutečnosti pokračovatelkou šlechtičny, která měla z hlediska historie to štěstí, že se na ni zapomnělo. A co když se na ni zapomnělo, protože zapomenout na ni bylo jednoduše nařízeno?
Případ Karlštejnské bestie je zároveň příběhem kněze a slavného kronikáře, který se rozhodl postavit moci a přes nepřízeň mocných rozpoutal na svou dobu nevídaný skandál. Temný příběh Kateřiny je ale i záhadným případem prokletí a záhadného úmrtí jednoho z nejmocnějších šlechticů a uchazeče o královský trůn.
Krutost, nenávist a pomsta
Jestliže o Alžbětě Bathoryové toho víme málo, o Kateřině z Komárova nevíme skoro nic. Narodila se do nepříliš významné rodiny a neznáme ani rok narození. Její otec, rytíř Kunata Pešík z Komárova, měl být hejtmanem Podbrdského kraje a neměl prý moc dobrou pověst. Kateřina prý měla čtyři bratry a jednu sestru.
Kateřina je sice z nižší šlechty, ale velmi dobře se provdala. Jejím mužem se stává karlštejnský purkrabí Jan Bechyně z Lažan, správce královského pokladu a majitel pičínského panství. Bechyňové byli významná rodina, pocházející ze Slezska, která se v Čechách usadila na začátku 15. století. Kateřina z Komárova tak je ženou jednoho z nejvyšších úředníků v království a její hlavní úlohou je především správa pičínského panství.
Pozdější podání u soudu tvrdí, že když Kateřině kočka potrhala závěsy, nechala ji stáhnout zaživa. Zatahání za vlasy při česání oplácí ranou pěstí. Její obětí jsou děvečky, prosté venkovanky, které jsou u Bechyňových ve službě. Historici se dodnes nemohou shodnout na tom, zda své zločiny páchala pouze na rodové tvrzi, anebo i na Karlštejně.
Kněz bez šance
Václav Hájek z Libočan je rozporuplná osobnost. Autor Kroniky České je totiž kariérista, potížista a notorický kverulant. Hájek se stává děkanem karlštejnské kapituly v roce 1527. Jan Bechyně z Lažan se stává karlštejnským purkrabím o dva roky později. Hájek si s Bechyněm si evidentně nepadli do oka velmi rychle.
O ukrutnostech, páchaných sadistickou Kateřinou, se Hájek nejspíše dozvídal přímo od svědků a týraných. Některé její praktiky zachytil kronikář Starých letopisů českých, Kateřinin současník. Podle něj páchala „rozličné mordy, kteréž činila nad svú čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, řezala nožem hustě těla jich, koží odírala, solila, drala vochlemi a jinak rozličně a prve neslýchaně je mučila.“ Kateřina si prý kromě toho libuje v odřezávání masa z těla, stahování z kůže, pálení vařícím máslem, věšení a trhání kloubů.
Hájka prý velmi znechutilo mrtvé tělo, pohozené u cesty, a rozhodl se Bechyňovi na manželku si postěžovat. Purkrabího ale Hájkova stížnost popudila a žaloval Hájka u komorního soudu pro pomluvu. Hájek reagoval protižalobou. Před soud pohnal Kateřinu z Komárova. Tehdejší soudy si nepředvolávaly svědky osobně. Povolaní vypovídali před soudním úředníkem. Ten jejich výpověď zaznamenal do soudní knihy, odkud se potom přepsaly do hlavního spisu a v soudní knize se škrtly.
„Registra svědomí žlutá soudu Komorního“ z těch let se dochovala. První zmínka o případu je z roku 1529, kdy soudce Zdeněk z Rožmitálu, pohání Václava Hájkova z Libočan s Janem Bechyněm z Lažan, purkrabím karlštejnským k soudnímu jednání. Jednání ale bylo odročeno na rok 1532. Václav Hájek z Libočan má ale problém. Hájkovi svědci se bojí vypovídat.
Záznam z pohnání k svedomiu Marty ze Švábenic:
Paní je hodná, za sedm let co paní sloužím, jsem toho svědoma, že za celou dobu nezemřela jediná děvečka, jedna utekla, další zemřela na mor.
Vyděšeným poddaným se nelze divit. Ale výpovědi proti manželce purkrabího se bojí i šlechtici
Záznam z pohnání k svedomiu Zikmunda Staška z Cidliny:
Kněz Václav Hájek z Libočan, děkan Karlštejnský, obsílá Zikmunda Staška z Cidliny a na Miletíně, ke svědomí proti Kateřině z Komárova, purkrabině karlštejnské. Ale on že jest toho na týž den neučinil a svědomie mu nedal, kteréhož nemálo jest potřeboval.
Stížnost až k císaři
Jan Bechyně z Lažan se všemi způsoby snažil Hájka dehonestovat a vyhnout se pošpinění jména svého rodu. Napsal dokonce žádost císaři Ferdinandovi, aby: „týž děkan byl z toho sňat a na hradě Pražském aby jemu byl oltář dán a prebenda kanovnická a aby tu kazatelem býti mohl.“ Plán uklidit nepohodlného kněze na teplé místo zamítl Ferdinand I osobně.
Rozhodnutí Ferdinanda I.:
Než abychom my již jmenovaného děkana prvé nežli, by ta rozepře na konci postavena byla, z děkanství sníti měli, toho pro mnohé slušné i hodné příčiny nám se na tento čas učiniti nezdá.
Přestože hned několik děveček proto vypovědělo, že paní je hodná a laskavá, přišel zvrat. Jenže najednou se odehraje zvrat. Hájek našel svědka, který se mocné rodiny nebál. Byl totiž pražským měšťanem a z poddanského poměru se mu podařilo dostat.
Svědectví Prokopa Papeže před Komorním soudem:
Toho jsem svědom, že paní paní Kateřina z Komárova zabila sestru mů Kateřinu z Dušník a druhou zabila z Pičína a říkali jí Dorota.
Soudce komorního soudu, Vojtěch z Pernštejna, už nemohl žalobu jednoduše zamítnout. Jenže svědectví jednoho měšťana proti urozené paní nestačilo. Začali se ale objevovat první alibisté. Václav Bechyně z Lažan se prý o zločinech své švagrové opakovaně zmiňoval. U soudu byl ale velmi opatrný.
Výpověď Václava Bechyně z Lažan před Komorním soudem:
Toho v paměti nemám, že bych to mluvil, než mluvil-li jsem to, tehdy jsem mluvil již slyšané.
Nečekaný zvrat
Definitivní obrat přišel 16. ledna 1534. Na ten den byl pohnán Jan Bechyně z Lažan i se svou manželkou. Před soudním úředníkem předvedla obrovskou odvahu jistá Manda Vaňova z Libčic.
Svědectví Mandaleny Vaňkovy z Libčic před Komorním soudem:
Toho jsem svědoma, že jsme bili. Paní tu byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji potom ji snesli doluov a kázala ji doluov snésti. Potom umřela dole. Podruhé že jsem tu byla o nějaké Kačce a odtud že jsme ji snesli, že jest umřela že jsme ji zabili nahoře. Než pán o tom nic neví.
Od soudu Kateřina putovala do hradního vězení a k dalším výslechům. U nich doznala čtrnáct vražd. Konečný počet to s vysokou pravděpodobností není, nicméně nebyl důvod ptát se dál. Za prokázané zločiny bylo podle tehdejšího práva možné uložit jediný trest – trest smrti. Kateřina z Komárova byla urozená, a tak nemohla být oběšena, ale měla právo na popravu mečem. Jenže nikdo nechtěl vyvolávat skandál veřejnou popravou.
Rozsudek padl, dle záznamů Dačického z Heslova, „v pátek před Hromnicemi l.p. 1534.“ Kateřina z Komárova byla zazděna na Pražském hradě. Kateřina prý před odvedením ještě stihla vyslovit kletbu pro svého soudce, Vojtěcha z Pernštejna.
Pomsta živých a kletba mrtvých
Karlštejnská bestie byla uvržena do Bílé věže 27. února. Z vězení se prý ozývaly nejprve kletby, později zoufalé volání a nakonec už jen šílené kvílení.
Pomsta ovšem Václava Hájka z Libočan neminula. Jan Bechyně z Lažan obvinil Hájka z krádeže, když prý z hradní kaple odnesl vzácnou relikvii a zvoneček. Zatímco karlštejnská bestie umírala hlady na Pražském hradě, Václav Hájek z Libočan myl 12. března sesazen, na znamení největší potupy přivázán pod koně a odvlečen z Karlštejna do Prahy.
Kateřina z Komárova vydechla naposledy 15. března 1534 a pohřbena byla v areálu kláštera na Karlově. Dobová podání hovoří o tom, že v zoufalství z jisté smrti si okousala prsty na rukou až na kost. Pouhé dva dny po smrti Kateřiny náhle zemřel její soudce, Vojtěch z Pernštejna.
Vojtěch z Pernštejna byl poslední představitel jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. V roce 1526 byl dokonce jedním z kandidátů na královský trůn, uvolněný Jagellonci. Za vlády Ferdinanda Habsburského zastává třetí nejvýznamnější funkci v království, funkci nejvyššího zemského hofmistra.
U takto významného velmože se v tu dobu daly předpokládat dlouhé přípravy na honosný pohřeb. Srovnejme opět s Alžbětou Bathoryovou. Zemřela v srpnu a pohřeb byl až v listopadu. Vojtěch z Pernštejna se ale honosného pohřbu nedočká. Namísto náležitého rozloučení byl pod rouškou noci odvezen do Pardubic a tam potichu pohřben v kostele svatého Bartoloměje. Vdova hrobku proklela. Kdo do ní vstoupí, zemře.
Zbývá několik otazníků
České království bylo v té době plné dohadů, že karlštejnská bestie svého soudce s sebou stáhla do pekla. Rychlý pohřeb velmože mohl mít dva důvody. Buď strach z kletby, anebo strach z nákazy, která se mohla šířit.
Dodnes panují dohady o tom, zda karlštejnská bestie řádila pouze na Pičíně, nebo i na Karlštejně. Pokud uvážíme, že poddaní byli tehdy připoutáni pevně k panství, ke kterému náleželi, a že soudní spor propuknul mezi karlštejnským děkanem a ne farářem z Pičína, je pravděpodobnější varianta, že vraždila i na Karlštejně.
Hájek se o jejích zločinech dozvěděl na Karlštejně. Kolik pičínských poddaných mohl zpovídat na karlštejnské kapitule? Jak ho mohly zločiny pobouřit, pokud by se bestie na Karlštejně neobjevila? Jeden z příbuzných, už dříve zmíněný švagr Václav Bechyně z Lažan, při procesu mimo jiné popřel, že Kateřina „děvečku nějakú zabila a děvečka ta záchodem dolův letěla.“
Pozoruhodné je, že v pozdější Kronice české se Hájek z Libočan o případu nijak nezmiňuje. Možné vysvětlení nabízí fakt, že Jan Bechyně z Lažan byl sponzorem Hájkovy kroniky…
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Registra svědomí žlutá soudu Komorního, Národní archiv
