U říčky Křemelné na Šumavě se mají objevovat podivná agresivní světélka. Hlášení o nich pocházejí od pradávna i z nedávné doby. Vyšetřování případu Státní bezpečností před desítkami let prý skončilo tragédií.
Zmiňují je různá pověrečná vyprávění ze staré Šumavy. Podle legend to mají být jakási světélka, bludičky, které se objevují nad přítokem řeky Vydry, v údolí říčky Křemelná. Jsou prý velice citlivé na zvuk.
Když se někdo v jejich okolí nějak zvukově projeví, okamžitě se k němu ženou a buď ho rovnou usmrtí, anebo aspoň těžce poraní. Jedna z legend o bludičkách vypráví o tom, že honily sedláka. Utekl před nimi do domu a ony mu bouchaly do dveří a na dveřích později byly vypálené jizvy. Stará svědectví mají některé styčné body. Kromě alergie na zvuk je to poznatek, že bludičky neobjevují v parném létě, ideální teplota pro ně je kolem nuly. Právě kvůli tomu, že se objevovaly okolo listopadu. byly spojovány s dušemi nepokřtěných, zavražděných nebo utopených lidí. Jedno z vyprávění zachytila Jaroslava Voráčková v knize Světýlka na Křemelné.
Dávné vyprávění:
Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkal, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná. Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku.
Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, pustil se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je – podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.
Zjistit něco k pověstem, podávaným především mezi dávno odsunutými Němci, už není možné. Tématu se ale věnoval už spisovatel Otomar Dvořák a zmiňuje zajímavou věc: „Já jsem narazil na hrozně zajímavou zprávu o tom, že existuje nějaký tajný spis státní bezpečnosti kde je doložen případ, který dokonce tam byl uvedenou nějaké s číslo toho spisu kdy tak řádily tyhle ty světýlka v době kdy to bylo v po hraničním pásmu a kdy opravdu to rušilo ty pohraničníky.“
Ve spisu má být zachyceno vyšetřování podivného jevu, tvrdí Otomar Dvořák. „Nevěděli, jestli to není nějaká sabotážní akce z té západní strany jestli tam pro ně neposílají nějakou novou zbraň, něco takže tam poslali výzkumný tým, složený z odborníků přes radiaci, elektrotechniku, ale i přes různé další jako věci přes psychologii a mýty takový zvláštní tým. Ten tým tam dlouho nemohl na nic přijít, a pak jednoho dne zmizel beze stopy. Po několika dnech zpozoroval řidič autobusu, že na silnici se vypotácel ráno z mlhy muž, který padl před autobusem. Cestující vyběhli a zvedli ho. Zjistili, že hrozně potlučený, popálený. Odvezli ho do Bohnic do ústavu a doufali, že přijde k vědomí. Zůstal ale úplně mimo, blouznil, vykřikoval nějaké nesmysly o tom, aby si dávali pozor, že nesnáší hluk. Dostal úplně hysterický záchvat, když někdo v noci šel po chodbě s baterkou, když uviděl nějaké takové osamělé světlo. Brzy na to zemřel.“
Vyprávění se opakovaně objevuje na záhadologických webech.
Tradované vyprávění o výpravě:
V 70. letech se tajné oddělení StB zabývající se využitím parapsychologických jevů rozhodlo vyslat do této oblasti na průzkum skupinu pěti specialistů (geolog, parapsycholog, meteorolog, psycholog a radiační specialista). Posledně jmenovaného, totálně vyčerpaného, dehydratovaného, se značnými zhmožděninami a popáleninami neznámé povahy našel řidič autobusové linky jednoho kalného rána poblíž Křemelné, když ho ležícího málem přejel. Při výslechu řidič udával nezvyklé světelné haló kolem zmíněného kopce, což ovšem přičítal lomu paprsků v mlze. Specialista do konce svých dnů skončil na bohunické klinice v separaci jako invalida, měl jen pár světlých okamžiků a projevoval neustále tendenci zběsile utíkat při náhlém rozžehnutí světel na pokoji, při bouřce se ukrýval před blesky pod postel, nesnesl ani reflektory aut, světlo baterky zřízenců ho přivádělo k šílenství a vytí hrůzou. Údajně měl vypovědět, když ho autobusák vlekl do místní hospody na panáka, že: „Po několika nocích spatřili rej světýlek v potoce pod Křemelnou. Meteorolog se hlasitě podivil, a pak prý začalo peklo. Rozdělili se v panice do dvou skupin, on prý utíkal pryč s postarším geologem. Měli chvíli „štěstí“, neboť světýlka se soustředila na první skupinu, která běžela do kopce, zatímco oni dva na opačnou stranu, spíše bokem kolem světýlek. Z dálky zaslechli nejdříve výkřiky nejvyššího úžasu a strachu, dále zoufalé volání, a pak už jenom ječení a slabou záři. Potom nastal klid. Bez hnutí seděli v mlází. Dařilo se jim potlačit dýchání po ostrém oběhu, ale geolog měl voperovaný peacemaker, který po té námaze velmi hlasitě tikal. Připadalo mu to prý jako bicí hodiny v tom hrozném tichu. Pak se náhle po jejich levici objevilo světýlko. Geolog po něm máchnul rukou a vzápětí na něm vzplanul kabát. On sám už na nic nečekal, zvedl se a prchal v nejvyšší hrůze pryč. Dál se na nic nepamatuje…“
Podle Archivu bezpečnostních složek ale takové číslo spisu neexistuje a neodpovídá ani běžnému číslování. Zní to všechno příliš fantasticky na to, aby to byla pravda. Jenže jak jsem se přesvědčil už mnohokrát, i na daleko šílenějších zkazkách se našel nějaký prazáklad. Něco, kolem se později časem nabalily děsivé historky. Sám Otomar Dvořák zmiňuje, že po publikaci knihy, ve které tuto historku odvyprávěl, se mu ozval čtenář, že o tom ví. Vzpomínal, že v jeho dětství se to tam tradovalo, že tam byla výprava, že se to považovalo za nějakou tajnou zbraň ze západu, že se tam nějaká světla objevovala.
Relevantní údaje se ovšem dosud nikomu nepodařilo objevit.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Světýlka na Křemelné – Jaroslava Voráčková, kpufo.cz
