Uprostřed Norska, jihovýchodně od Trondheimu, leží nenápadné údolí Hessdalen. Nenápadné je na první pohled. Pokud máte štěstí, můžete v něm spatřit podivná poletující světla. Údolí je dlouhé asi 12 kilometrů a žije v něm přibližně 150 obyvatel.
O podivných světlech se hovořilo přibližně od konce 2. světové války. V prosinci 1981 se náhle začala objevovat neznámá světla výrazně častěji. Některá stála na místě déle než hodinu, jiná se pomalu pohybovala a někdy se mohla i zastavit. Jiná vykazovala velkou rychlost: Při pozdějším vědeckém zkoumání byla radarem naměřena rychlost až 8 500 m/s.
Někdy byla hlášena těsně nad střechami domů nebo těsně nad zemí, jindy vysoko ve vzduchu. Většinou byla světla hlášena pod vrcholky blízkých hor. Nikdo nedokázal tato světla vysvětlit.
Na počátku 80. let se světla objevovala několikrát denně, ale většinou to bylo večer nebo v noci. Maximálně je bylo možné vidět asi čtyřikrát denně. Všechna se skutečně nacházela v údolí. V zimním období bylo světel více. V létě byla světla vidět jen zřídka.
Světla byla přibližně tří druhů:
1. Malé a silné bílé nebo modré záblesky, které se mohly objevit všude na obloze.
2. Žlutá nebo žlutobílá světla. Tato světla byla velmi často pozorována v údolí, těsně nad střechami domů, nebo dokonce na zemi. Mohla být nehybná déle než hodinu, pomalu se pohybovala po údolí a někdy vykazovala velká zrychlení a rychlosti. Mohla se také nacházet výše na obloze. Většinou se pohybovala v severojižním směru.
3. Několik světel pohromadě s pevnou vzdáleností od sebe. Většinou to byla dvě žlutá nebo bílá světla s červenou barvou vpředu. Mnoho lidí mluvilo o „objektu“, když tento typ světla spatřili. Tato světla se mohla pomalu pohybovat po vrcholcích hor. Směr „cestování“ byl většinou v severojižním směru.
V roce 1983 fenomén výrazně zeslábl a světla byla podstatně méně častá. Vědci sestavili tým z několika ústavů, předevčím z univerzity v Oslo a z univerzity v Ostfoldu. Podivný jev zkoumali pomocí kamer, seismografu, radaru, spektrální analýzy, magnetometru a laseru.
Zkoumání spektrometrem nevedla k jasnému výsledku, protože záblesky byly pro analýzu příliš slabé. V době pozorování nezaznamenal žádné otřesy ani seismograf. Nastavený radar dokázal zaměřit jen některá z pozorovaných světel. Zkoumání magnetometrem nepotvrdila žádnou souvislost mezi výskytem světel a magnetickými bouřemi.
Nejstřízlivější vysvětlení, a sice pohyby zdejších hornin na tektonických zlomech (zdejší podloží má velký obsah kovových prvků), nebylo prokázáno. Hypotéza hovořila o silných piezoelektrických výbojích či o výbojích plazmatu, podobných kulovému blesku. Závěr vědeckého zkoumání tedy na možné vysvětlení příliš neukazuje:
Závěr výzkumné zprávy Projektu Hessdalen:
Co je to za fenomén? Co o něm víme?
Zatím jsme nezjistili, co je to za jev. Ani to se nedalo očekávat. Víme však, že tento jev, ať už je jakýkoli, lze změřit.
Kromě světelných měření jej lze „měřit“ i radarem a laserem. Možná, že výsledky, ke kterým jsme došli na magnetografu a spektrálním analyzátoru, jsou také ovlivněny tímto jevem. Než si tím budeme jisti, musíme s těmito přístroji provést další měření.
Nemáme žádná měření s georadarem, seismografem (míněno seismografem přímo na místě v údolí, při měření byly použity vzdálenější seismografy, pozn. aut. článku)ani infračerveným pozorovacím přístrojem. V příštím období však raději přivezeme i tyto přístroje. A možná by bylo užitečné zaznamenat i události, které se zdají být nedůležité. Stojíme před něčím neznámým a musíme shromáždit vše, co by nás mohlo přivést k odpovědi na otázku, co to je.
Některé hypotézy o tom, co je to za jev, by mohly být po analýze měření v této zprávě oslabeny nebo posíleny. Různými hypotézami se zde však nebudeme zabývat. Zpráva má spíše stanovit základ pro další diskusi o tom, co to může být a co by se mělo použít v dalším období.
V Hessdalenu je vědecká stanice stále funkční. Světla se objevují stále, ikdyž ne příliš často. Chcete se do Hessdalenu podívat? Pusťte si reportáž Badatelů na serveru Stream.cz.
autor: Jaroslav Mareš
