V Jaslovských Bohunicích těsně před revolucí úmyslně vypouštěli vysoce kontaminovanou vodu. Vše kryla příslušná hygienička, která odmítla spolupracovat s vyšetřovateli. Co ještě obsahuje spis Únik.
Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích:
První díl: Unikátní elektrárna a její pokračování, které nikdy nevzniklo.
Druhý díl: Nově objevený spis a zákaz měření radiace po nehodě.
Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl.
Skládky pod širým nebem
V areálu havarované elektrárny se nacházel i pevný odpad, kontaminovaný radiací. Uskladněn byl – částečně i pod širým nebem.
Záznam o vytěžení pramene, 12. června 1989:
Pramen na schůzce informoval o tom, že v objektu A1 se nachází volná skládka tuhého radioaktivního odpadu z provozu A1. Jedná se o části technologického zařízení, dřevěný odpad nasáknutý radioaktivními tekutinami a podobně. Pramen tvrdí, že takové skladování radioaktivního odpadu je zakázané, protože může dojít k rozptylu radiace do životního prostředí prostřednictvím větru a deště. Každá skládka musí splňovat několik základních požadavků, například radioaktivní odpad musí být zabezpečený před povětrnostními vlivy, skládka musí být řádně označena a uzavřena před vlivem vstupem nepovolených osob a podobně. Prověrkou na místě bylo zjištěno, že skládka se nachází v objektu 44/20 areál A1, kde je vybudované betonové dočasné úložiště radioaktivního tuhého odpadu. Jeho blízkém okolí je rozházený různý materiál. Jednoduchou dozimetrickou kontrolou byla zjištěna jeho vysoká radiace. Pramen dále uvedl, že v plechové nádobě volně položené nedaleko kanalizační šachty dešťové kanalizace větve B se spaluje hořlavý pevný radioaktivní odpad. Při spalování dochází k nežádoucímu rozptylu radiace do blízkého životního prostředí.
Problémů v likvidované elektrárně bylo v té době ještě víc. Odpad z hlavního výrobního bloku se po demontáži ukládá v prostoru bývalé strojovny. Podle vedoucího oddělení realizace likvidace A1 je to nanejvýš nešťastný postup:
Výslech vedoucího oddělení realizace likvidace A1, 30. srpna 1989:
Zařízení a jeho části se demontují, uloží v prostorách strojovny a nechá se to tak. O nevhodnosti tohoto řešení svědčí i ten fakt, že např. v zimním období je nutné ve strojovně, kde se radioaktivní odpad ukládá, spustit vzduchotechniku, aby se prostory vytopily, tedy dochází proudění vzduchu, k rozvíření radioaktivního prachu, který přes větrací otvory nekontrolovatelně uniká do ovzduší. Taktéž samotný objekt strojovny při projektovém řešení nebyl projektovaný jako případná skládka radioaktivního odpadu.
Večerní spalovací šichty bez dozimetristů
Každopádně to na pracovišti muselo mezi hygieniky občas docela jiskřit, jak dokládá jiná část téže zprávy.
Záznam o styku s pracovníkem KHS Bratislava, 9. října 1989:
Doktor ZZZ vznesl námitku k té skutečnosti, že mapování objektu 44 není úplné a výsledky naměřených hodnot se neshodují se skutečností. Okamžitě byl upozorněn svou nadřízenou doktorkou YYY, že všechno je v pořádku a dozimetrické mapování objektu 44 je dobře vykonané. Doktor ZZZ nám uvedl, že kontaminace půdy v objektu 44 je tak vysoká, že se neshoduje s tvrzením, že ke kontaminací došlo v průběhu záplavy v minulosti. Tento jeho názor podporuje i ta skutečnost, že při rozkopání části valu bylo dozimetrickou kontrolou zjištěno, že dávkový příkon na jednom z míst dosahuje až jeden a půl rentgenu za hodinu.
Rentgeny se jako jednotky dnes už neužívají, nicméně podle otevřených zdrojů přirozená hodnota radiace v prostředí dosahuje jen zhruba 0,1 rentgenu za celý rok. Setrvat u zemního valu u objektu jednu hodinu by tak znamenalo absorbovat přirozenou dávku radiace za 15 let.
V úložišti pevného odpadu se podle zjištění vyšetřovatelů pálí některé odpady. Podle výpovědi některých pracovníků se to děje až po dozimetrické kontrole, která potvrdila, že materiál není kontaminovaný a je možné ho spálit. Jenže jeden z vyslýchaných dozimetristů upřesňuje, že dozimetrická služba je v té době na elektrárně pouze na ranní směně a spalování některých odpadů probíhalo bez jakékoliv dozimetrické kontroly odpoledne a večer. Dozimetrická služba navíc není o večerních spalovacích šichtách informována.
Vše zakryla revoluce
V nově odtajněných dokumentech jsme se dostali na podzim roku 1989. Co následovalo? Nic. Po listopadové revoluci aktivní spis od Státní bezpečnosti nikdo nepřevzal. Vyšetřování neskončilo, ono přestalo. Co se dělo v elektrárně dál, k tomu už není možné se oficiálně dostat. Můžeme se pokusit věřit tomu, že se sametovou revolucí se ze socialistického nepořádku stal demokratický vyřazovací proces.
Nemám jediný důvod věřit tomu, že se sametovou revolucí všichni prozřeli, pátral jsem proto dál. Od Javysu /Jadrová vyraďovacia spoločnosť/ se už nic nedozvím. Nicméně se mi podařilo najít bývalého bohunického starostu, který na elektrárně pracoval a který se v minulosti zasazoval o to, aby se některé postupy změnily. Až od něj jsem se dozvěděl, že vyřazená elektrárna je pro okolí živější téma, než se může na první pohled zdát.
Vyjádření bývalého starosty:
Osobně jsem k tomu období velmi kritický a jsem přesvědčený o tom, že vše zmíněné ve spisu je pravda. Věci se utajovaly a veřejnost měla být klidná že se nic neděje. Právě to umožňovalo jisté části vedení a části personálu bez zpracovaných programů na vyřazování začalo demontovat hlava nehlava. Pamatuji si, že když jsem dělal asistenta náměstkovi, že jsme nemohli sehnat dokumentaci od jednotlivých zařízení. Demontovalo co se dalo v té době použít, ohrožovalo to dokonce provozní systémy které ještě byly ještě třeba, hlavně kontrolní a nějaké regulační systémy.
Jediné dekontaminační zařízení nemělo potřebný výkon, a tak se často vypouštělo do Manivieru. V jeho toku dodnes zůstala kontaminace, dokonce alfanuklidy, které unikly a jsou měřitelné. V roce 1991 jsem jako starosta vyslechl slib, že vše bude odvezeno a zlikvidováno. Dosud nebyl zcela naplněn. Všechny zátěže dodnes celou lokalitu nebezpečně ohrožují. Obavu mám i ze samotného reaktoru a z částí paliva, které z něj dosud nemohly být odvezeny.
Podle Petera Ryšky jsou Jaslovské Bohunice největším úložištěm jaderného odpadu a jedním z důvodů jejich utajení jsou právě informace, které by začaly místní obyvatele trápit, pokud by se je dozvěděli. Zatímco do Černobylu dnes mohou vstoupit turisté a pohybovat se po vyřazované elektrárně mezi místními zaměstnanci, s ohledem na sílu kontaminace jednotlivých míst, tři kilometry před havarovanou elektrárnou A-1 je u silnice cedule s vyznačeným zákazem fotografování a natáčení.
Zodpovědná slovenská místa se tváří, že je vše v nejlepším pořádku. Máme jim prý věřit. Ale dá se věřit někomu, kdo úzkostlivě trvá na tom, že se nikde nebude nic publikovat. Nemá mít veřejnost naopak podrobné informace o tom, co se v tajném komplexu právě děje, že se skutečně likviduje a že onen slíbený stav „zelená louka“ se skutečně přibližuje. Jak do toho zapadá nenápadná žádost Javysu o navýšení roční kapacity spalovaného jaderného odpadu a výstavba nové spalovny? Stane se z Jaslovských Bohunic, hned za našimi hranicemi, skutečně největší jaderné odpadiště Evropy a největší spalovna, kde se bude likvidovat odpad i ze zahraničí?
Autor: Jaroslav Mareš
Zdroje: SOA Plzeň, ABS ČR, ÚPN Bratislava.
Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích:
První díl: Unikátní elektrárna a její pokračování, které nikdy nevzniklo.
Druhý díl: Nově objevený spis a zákaz měření radiace po nehodě.
Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl.
