Roky opakované historky o nacistických pokladech a tajných archivech boří badatel Tomáš Rotbauer. Podle nově získaných dokumentů je v podzemí nacistický zával pouze jeden.
Jak plyne z dokumentů z 60. let, podzemní komplex byl nejméně do roku 1967 bez závalů, které dnes neprodyšně oddělují levou část části Richard I. Až do 60. let bývalou továrnu neprovázela ani žádná záhada či legenda.
Akce Pohořelý
Dodnes předávané historky o tajemné akci Československé armády jsou ve skutečnosti amatérskou akcí především tří vojáků litoměřické posádky, kteří se do podzemí vydávali ve volném čase. Své poznatky navíc nijak netajili, ale publikovali v tisku. Prvním titulem, který vydal informaci o podzemní badatelské akci, byl titul Obrana lidu 20. března 1965.
Spolupráce s „oficiální“ armádou spočívala pouze v tom, že na posádce dostali k dispozici místnost, ve které mohli skladovat své objevy. V podzemí nacházeli především materiály po vězních. Když v jedné z chodeb objevili část vězeňské kartotéky, zpozorněla i Státní bezpečnost.
Většina vojáků, kteří tehdy ve volných chvílích prováděli průzkum podzemí, je po smrti. Tomáš Rotbauer ale objevil desátníka Pohořelého. Po roce 1968 emigroval do Švédska. Dnes se bohužel netěší dobrému zdraví. Přesto do telefonu potvrdil, že v roce 1964-65 bylo podzemí volně průchodné. Po závalech, které dnes neprodyšně oddělují některé části, nebylo ani stopy.
Jan Pohořelý ale upozornil na jednu důležitou skutečnost – jeden zával v podzemí po nacistech přeci jen byl. Nacházel se pod bývalým velitelstvím SS v blízkosti dnes již neexistujících vchodů A a B. Problematika Jantarové komnaty, archivu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, zlatých pokladů a dalších chimér se zužuje na jedinou chodbu, na kterou se nyní patrně soustředí hlavní zájem snílků, fantastů a pohádkářů.
Aktivní opaření Richard
Státní bezpečnost se začala zajímat o Richard na podzim roku 1965. Tehdy vznikla myšlenka pokračování Aktivního opatření Neptun, při kterém Státní bezpečnost v roce 1964 uložila a slavnostně vyzvedla prázdné bedny a na tiskové konferenci slavnostně prezentovala materiály, se kterými se Československo a Sovětský svaz „nepochlubily“ od konce války. Mezi ně přidala i několik kompromitujících falzifikátů na tehdejší představitele západních států.
Aktivní opatření Neptun mělo úspěch a přispělo mimo jiné k tomu, že nacistické válečné zločiny byly označeny za nepromlčitelné. Nález kartotéky inspiroval StB k zvedení Aktivního opatření Richard, při kterém měly být odhaleny kompromitující materiály na tehdejšího prezidenta SRN Heinricha Lübkeho. Potíž je v tom, že východní archivy žádnými takovými materiály nedisponovaly.
Akce tak vyvrcholila v červnu 1966 na tiskové konferenci v Terezíně, spojené s novinářskou exkurzí v podzemí. Opatření sice poukázalo na některé nacistické zločiny, s úspěchem operace Neptun se ale nedalo srovnávat.
Materiály z té doby obsahují i zajímavou zmínku o desátníku Pohořelém. Jeho nadšenecké úsilí „prodat“ příběh svého výzkumu nejprve populárnímu Světu v obrazech a posléze dalším titulům vzbudilo na vnitru nelibost a obavy z toho, že by Pohořelý mohl úspěch operace zhatit. Telefonáty z vnitra do redakcí tak podle všeho daly vzniknout prvním legendám.
Co skrývá podzemí
Je to právě složka 325_69, uložená v Archivu bezpečnostních složek, která obsahuje první stopu toho, co TAK tajného opuštěné a odstřelené podzemní prostory ve skutečnosti obsahují. Přesněji nedatovaná dílčí zpráva k operaci, ukazuje, že Richard začal v 60. letech sloužit jako obrovské podzemní smetiště pro věci, které už neměly nikdy vyjít na povrch.
Citace z dílčí zprávy:
MNV Litoměřice (městský národní výbor, obdoba radnice, pozn. aut.) jednal s Čížkovickými cementárnami ve věci uložení nějakých nepotřebných věcí Státního statku Litoměřice v části Richardu I., v blízkosti Führungsstabu. Má obavu z toho, že po uveřejnění článku ve Svět v obrazech, bude-li vchod otevřen, dojde k nežádoucím snahám dostat se do Richardu osobám nepovolaným.
Co jsou „nepotřebné věci“ státního statku, o tom bylo až donedávna možné se jen dohadovat. S velkou mírou jistoty lze říci, že se jednalo o odpad, a podle všeho o odpad, který nebylo možné likvidovat jinak než hloubkovým uložením. Jiné formy likvidace buď nebyly možné, nebo by byla velmi nákladné.
Kyanid, radioaktivní materiály a další poklady
Vidina nebezpečného odpadu a jeho nákladné sanace mohla být motivací lidí, kteří něco věděli a kteří setrvale vyzývali všechny hledače, aby to „nechali být.“ Významnější objev učinil v předchozích dnech v této oblasti opět badatel Tomáš Rotbauer, který získal materiály původní společnosti Čížkovické lomy, která po válce v lomech nějakou dobu těžila a po ukončení těžby podzemní komplex spravovala.
Od konce 60. let do podzemí ukládaly odpad různé instituce. 24. října 1969 vydal odbor pro místní průmysl a služby okresního národního výboru povolení Ústavu pro výzkum a výrobu radioizotopů. Radioaktivní odpad přitom dnes SÚRAO ukládá v Richardu II. o využití Richardu I. nejsou v tomto směru oficiální zprávy.
Už v roce 1967 projevily o využití podzemí k uskladnění odpadu Liberecké automobilové závody. V materiálech Čížkovických cementáren objevil Tomáš Rotbauer žádost Liazu cementárnám ze 3. dubna 1964.
Citace z žádosti:
Žádáme Vás o laskavé sdělení, zda bychom mohli přivésti do uvažovaných objektů i naše odpadní kalírenské kyanidové soli, natavené v ocelových kelímcích v množství asi 140 m krychlových. Vzhledem k forě odpadů nemůžeme použít obvyklé způsoby destrukce kyanidových solí a jejich likvidaci můžeme provést pouze trvalým uzavřeným uskladněním odpadů.
Zpráva obsahuje i zmínku o tom, že v dole mají být uloženy i jedovaté sloučeniny arsenu a rtuti. Jednání o uložení probíhala nejméně do prosince 1967. Na průzkum na místě došlo 5. prosince 1967. Zatímco dnes se úložiště takto nebezpečných látek trvale monitoruje, na konci 60. let byla věz vyřízena „po soudružsku.“ Přišel pyrotechnik a chodbu z obou stran odpálil.
Podivné natáčení ČST
Častým tématem debat o Richardu je i natáčení štábu Československé televize mezi roky 1986 a 1990, při kterém byl vyvrtán víc než metr široký vrt a po letech do levé části vstoupili lidé. Nákladné natáčení bylo financováno ministerstvem vnitra a překvapivěn nebylo korunováno nákladům odpovídajícím dokumentem.
Jedno z posledních tajemství Richardu by mohli stále objasnit žijící pamětníci. Velkou nápovědou může být skutečnost, že filmaři vstoupili do podzemí v listopadu 1989 a než tam stačili něco „objevit“, přišla Sametová revoluce, která spláchla zadání i investory na smetiště dějin.
Legendy o nacistických pokladech jsou tak stoprocentně pravdivé. Nejde však o poklady, ale o odpady a nejsou nacistické, ale socialistické. Největší tajemství Richardu je tak poněkud jiné: V jakém stavu se nebezpečný odpad po desítkách let nachází. A budou se zodpovědné orgány touto otázkou zabývat dřív NEŽ se něco stane, nebo AŽ se něco stane. Být obyvatelem Litoměřic, začal bych se ptát.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: ABS ČR, výzkumy Tomáše Rotbauera, materiály národního podniku Čížkovické cementárny
