Nejhorší výbuch v našich dějinách a nová fakta – o katastrofě se vědělo dopředu

Areál chemičky po výbuchu. Se souhlasem ABS ČR.

V pátek 19. července 1974 ve 20:09 zničil výbuch o síle desítek tun TNT velkou část chemické továrny v Záluží u Mostu. Jak ukazuje odtajněný vyšetřovací spis, o riziku se vědělo dva roky předem.

Při explozi na provozu výroby syntetického lihu zemřelo celkem 17 lidí a jeden při likvidaci následků havárie. Tlaková vlna ničila až 12 kilometrů od epicentra výbuchu. Neštěstí odstartovalo ve 20:07 roztržené koleno potrubí přivádějícího etan-etylen pod tlakem 24 atmosfér do etylenové kolony. Unikající etan a etylen vytvořily výbušnou směs a oblak se začal šířit po areálu chemičky. Ve 20:09 dosáhl plyn provozu pyrolýzních pecí a výsledkem byla exploze, která způsobila škodu odhadovanou na jednu miliardu korun. Pro srovnání – tehdejší rozpočet České socialistické republiky byl 100 miliard korun.

Záluží u Mostu bývala až do 30. let minulého století poklidná severočeská vesnička s výrazným podílem německy hovořícího obyvatelstva. Podobně jako desítky dalších dnes již na mapě není. Nepohltila ji ovšem těžba uhlí, ale areál chemických závodů. V květnu 1939 se tu konala velká slavnost – pompézní zahájení stavby chemické továrny na syntetická paliva. Nacistické Německo nemělo zásoby ropy, a tak se rozhodlo vyrábět benzín z hnědého uhlí. Jedna z největších továren na syntetické palivo měla vyrůst právě v Záluží.

Po druhé světové válce se z chlouby Třerí říše staly chemické závody československo-sovětského přátelství a z hnědého uhlí se přešlo na sovětskou ropu. Výroba umělého lihu byla sovětská technologie. Linka začala vyrábět v roce 1964. Bez větší údržby měla fungovat až do 80. let. Exploze v červenci 1974 ji zcela zničila, stejně tak okolní provozy.

Hra o koleno

K neštěstí se začalo schylovat o pár měsíců dříve, 18. března, se provádí pravidelná odstávka na koloně 68A. Mistr neplánované údržby Antonín Rytich odmontuje jedno ze čtyř kolen, přivádějících do kolony horký plyn. Má hlášení o poréznosti kolene. Na dílně se potom svářeč pokouší koleno opravit, jenže při tuhnutí sváru koleno znovu praská. Namísto opravy je koleno vyměněno a nadřízený mechanik provozu údržby Miroslav Pomykal následující den rozhoduje o preventivní výměně tří zbývajících kolen. Kolena má zajistit technička údržby Vlasta Brožová, montáž provede mistr Antonín Rytich.

Čtěte dále:  Tři mrtví u Řevničova: Ukrajinská stopa objasnila záhadnou přestřelku
Požár chemičky, zachycený zasahujícími hasiči. Se souhlasem ABS ČR.

Pomykal bude později vyšetřovatelům tvrdit, že ani Rytich, ani Brožová mu neřekli o havarijním stavu kolene, o které se na dílně oba přesvědčili. V takové situaci by prý na své podřízené naléhal daleko více. Vlasta Brožová se následně v podnikovém skladu dozvídá, že kolena sice jsou, ale jsou blokována pro provoz mazutu. Brožová má kolena zajistit u nákupčího Vacka. Jenže s ním má Brožová osobní problém a volat mu nechce. Vackovi tak telefonuje Rytich, přestože to není v jeho náplni práce. Výsledkem telefonátu je jedno koleno. Namontováno je 28. května. Zbývající dvě kolena mají být vyměněna do konce června.

Krademe si

Jenže kolena stále nejsou. Jedno opuštěné se přitom povaluje u křižovatky o kus dál v areálu podniku. Pomykal instruuje Ryticha, aby koleno „nenápadně přenesl“. Brožová tvrdí, že nad rámec svých povinností „iniciativně zajistila“ totéž koleno. Ukradené koleno je namontováno 13. června 1974. Zbývá koleno poslední. Ve stejný den telefonuje Antonín Rytich nákupčímu Vackovi. Ten mu přiděluje kolena hned tři. Dvě budou v rezervě.

Manipulant Bartovic kolena vyzvedává 17. června a umisťuje do Rytichova příručního skladu. Jenže Rytich v následujících týdnech na svém pracovišti není. Od 14. června je na dva týdny přidělen an oddělení mazutu a přestože prý se svých kolegů opakovaně ptá, co je nového, o kolenech na příručním skladě nepadá ani slovo.

Po návratu ze „stáže“ na jiném oddělení nastupuje Antonín Rytich na začátku července na dovolenou, ze které se vrací v pondělí 15. července. Na dovolené je v červenci i hlavní mechanik provozu údržby Miroslav Pomykal. Poslední týden před katastrofou se Antonín Rytich k výměně kolene nedostane. Není naplánovaná technická odstávka.

Osudový večer

Odpolední směna začíná v chemických závodech ve 14:00. Poslední nevyměněné koleno praská ve 20:07 a areálem se začíná šířit výbušná směs. Kandidátkou na Darwinovu cenu za hloupost se stává devatenáctiletá uklízečka Uršula Fleisnerová. Ten večer má volno a v osudový okamžik čeká před továrnou na autobus.

Čtěte dále:  Rakouský Temelín: Příběh plný paradoxů o nespuštěné elektrárně

Když jsem potom stála na zastávce autobusu, tak najednou byl v závodě nějaký silný hukot a viděla jsem, že před hlavní branou v závodě se dělá taková mlha. Já jsem se šla podívat k vrátnici co se stalo. Tam jsem mluvila s jednou vrátnou, kterou podle jména neznám a ptala se co se stalo. Ona mi řekla, že to nic není, že už před hodinou bylo něco podobného a že se nic nestalo.

Roztržené koleno, ze kterého unikl hořlavý plyn. Se souhlasem ABS ČR.

Detonace nastala ve 20:09, když výbušná směs pronikla do provozu pyrolýzních pecí. Uršula Fleisnerová měla štěstí, protože v tom okamžiku byla v podchodu a tlaková vlna ji minula. Naplno ale zasáhla tramvaj, která v osudový okamžik projížděla kolem závodu. Jedním z cestujících byl Tomáš Dvořák

Když jsme přijeli do prostoru, kde za zdí byl objekt lihu, tak jsem najednou uviděl vyšlehnout z tohoto objektu z počátku menší plamen, který se zvětšoval. Vím jen, že lidi křičeli na řidiče „jeď, jeď!“ – tedy aby tomu ujel. Řidič tramvaje již k tomu neměl čas, protože během několika vteřin nastal obrovský výbuch. Vlna, která se vytvořila – tlaková vlna s námi v tramvaji šlehla o podlahu.

Při následném vyšetřování se Pomykal, Brožová a Rytich snažili házet vinu na druhé. Brožová tvrdila, že hlavní vinu nese Pomykal a zmatkář Rytich. Rytich argumentoval, že zajistit chybějící kolena nebyla jeho zodpovědnost. Pomykal zase házel vinu na podřízené a tvrdil, že Rytich před ním vyzvednutá kolena zatajil. Nakonec se ale ukázalo, že o korozi v kolenech se vědělo už od srpna 1972 a na nápravu byly téměř dva roky. V dokumentech z vyšetřování je i hlášení z 15. srpna 1972, ve kterém byl Pomykal na vznikající závadu upozorněn.

O ostudném vyšetřování a nepřijatých nápravných opatřeních bude pokračování tohoto článku.

Čtěte dále:  Tajemství komplexu Richard: Co tam hledali vojáci v letech 1965-1966

autor: Jaroslav Mareš

zdroj: ABS ČR


Comments are closed.