Když se v roce 1984 vydali filmaři televize do podzemí Richardu, zarazila je podivná věc. Pravá část komplexu byla v podstatně horším stavu než levá, přestože geologické poměry byly přesně opačné.
Zatímco nalevo byl nijak výrazně nezpevňovaný opuštěný důl, se kterým se počítalo především jako se skladištěm, napravo od vchodu byly vyztužené sály, které sloužily výrobě. Přesto je část dolu, která měla odolat i bombardování, zavalená.
Nad podivnými závaly se už v 80. letech pozastavil Jiří Francek z Báňské záchranné služby v Mostu. Jeho podiv zařadil do dokumentu Tajemství podzemní továrny Richard Jiří Věrčák: „Nás překvapilo, že se zachovala důlní díla, která byla na konci války v horším stavu, než ty, které byly vyztuženy betonem. Ty byly zavalené, přestože by měly přežít ještě desítky let. Tam je to porušené a není to normální.“
V minulém článku jsem představil několik dokumentů, které dokládají, že v 60. a 70. letech se minimálně uvažovalo o zavezení podzemních prostor nebezpečnými odpady, které nelze likvidovat jinak než trvale uložit pod zem.
Nyní vyšlo najevo, že v úmyslně odstřelené části zřídil v 60. letech dnes už neexistující Ústav pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů sklad jaderného odpadu.
Od chemie k radiaci
Badatel Tomáš Rotbauer vypátral potomka bývalého zaměstnance společnosti Čížkovické cementárny, které v Richardu těžily vápenec, a to až do roku 1963. Bezprostředně po konci těžby se o prostory začaly zajímat různé podniky, produkující nebezpečný odpad. Nejpozději od dubna 1966 využívaly část podzemí Státní statky Litoměřice. Podle dobových záznamů v hlavní chodbě a v blízkosti bývalého Führungsstabu SS uložily „nepotřebné věci“.
V dubnu 1967 se o vznikajícím úložišti nebezpečných odpadů dozvěděl národní podnik Liberecké automobilové závody a dotazoval se, zda by také mohl „přispět se svou trochou do mlýna.
Obracíme se na Vás, jako na majitele objektů dolu Richard u Litoměřic, se žádostí o následující informaci: Podle sdělení ing. Šlechty z KHESu Ústí nad Labem (Krajské hygienicko-epidemiologické stanice, pozn. aut.) mají být v dolu Richard na trvalo uskladněny mimo radioaktivních odpadů též odpady jedovatých sloučenin arzenu a rtuti. Návrh ing. Šlechty je údajně již doporučen nadřízenými složkami a čeká se jen na výsledky šetření MNO.
Žádáme Vás o laskavé sdělení, zda bychom mohli přivésti do uvažovaných objektů i naše odpadní kalírenské kyanidové soli, natavené v ocelových kelímcích v množství asi 140 m. Vzhledem k formě odpadů nemůžeme použít obvyklé způsoby destrukce kyanidových solí a jejich likvidaci můžeme provést pouze trvalým uzavřeným uskladněním odpadů.
Dále Vás žádáme o sdělení výše nákladů na uskladnění ve Vašem objektu a termínu, ve kterém bychom mohli odpadní sole přivést.
Ukládání nebezpečných odpadů tedy odsouhlasili hygienici, evidentně ještě dalším národním podnikům. Proti použití Richardu jako úložiště čížkovické cementárny nic nenamítaly, respektive se o úložiště nechtěly starat.
Na Váš dotaz sdělujeme, že vstupní portál a hlavní komunikační chodbu dolu Richard mají t.č. od nás pronajaty Státní statky Litoměřice, které hodlají prostory použít jako skladiště. Smlouva pronájmu s nimi byla uzavřena 4. dubna 1966 na neurčitou dobu.
Podle posledních informací však Státní statek Litoměřice tyto prostory nevyužívá a nehodlá v budoucnu využívat, takže dojde pravděpodobně ke zrušení smlouvy.
Za těchto okolností by bylo možno uvažovat a uskladněním uváděného množství odpadních kalírenských kyanidových solí, ale pouze tehdy, když uvedený objekt převezmete celý do svého majetku. Pouhé uskladnění kyanidové soli pokud by uvedený objekt zůstal v měl operativní správě nemůžeme provést. Stejné stanovisko zaujmeme 1 vůči dalším zájemcům o prostory dolu Richard, t.j. vůči KHESu Ústí n. L.
Máte-li zájem o převzetí objektu jsme ochotni vstoupit s Vámi v další jednání.
O tom, že by od čížkovických cementáren podzemní komplex někdo převzal, nejsou žádné zprávy. Mohlo by se tak zdát, že ze záměru sešlo. Jenže v Liazu se nedali a domluvili si schůzku na místě. Dokonce s sebou vzali pracovníky chemičky v Neratovicích.
Odvoláváme se na naše osobní jednání ve věci průzkumu a převzetí bývalého dolu Richard I. a sdělujeme Vám závazný termín společného průzkumu – 5. prosince 1967 v 8.00 hod. u hlavního vchodu. Podle Vašeho požadavku jsme zajistili současně odborný dohled záchranářské čety n.p. Hlavní záchranářská stanice Most, která provede zabezpečení celé akce.
Pro Vaši informaci Vám zasíláme na vědomí průklep zápisu, který jsme pořídili při projednávání podmínek a oborovým ředitelstvím Zemědělské zásobování a nákup v Praze. Dodatečně projevili zájem o účast na tomto průzkumu i zástupci n. p. Spolana Neratovice, které jste na nás odkázali. Z naší strany nebylo námitek, aby se průzkumu zúčastnili.
Jedna věc je o něco žádat, druhá je dostat povolení. Důkaz o udělení svolení k ukládání nebezpečného odpadu existuje rovněž. Využití Richardu jako podzemního skladiště jaderného odpadu definitivně povolil Okresní národní výbor v Litoměřicích v říjnu 1969.
Prostory bývalého vápencového dolu Richard I v Litoměřicích se Vám přidělují do užívání pod podmínkou, že objekt bude sloužit jen pro ukládání nízkoaktivních odpadů a vstupní část v délce cca 100 metrů bude předána do užívání Památníku Terezín.
Badatelé, kteří v uplynulých letech zkoumali podzemí Richardu, upozorňovali na jednu nesrovnalost: Přestože byla hlavní chodba D vybetonována v 50. letech, našly se v ní návrty. Tuto záhadu objasňuje stanovisko ONV. Richard měl být po uložení odpadů odstřelen celý. Předáním první stovky metrů tak odstřelující musel změnit plány a vznikla řada závalů, oddělujících celou levou část a několik výrobních sálů napravo.
Důkaz o realizaci
Až dosud nebyl znám žádný důkaz o tom, že v Richardu byly nebezpečné odpady skutečně uloženy. Ten přináší až studie Otakara Šafáře, vyhotovená v letech 1966-67, zkoumající možnost využít Richard I jako úložiště jaderného odpadu. Na pláncích podzemí je v okolí chodby 110 bílé místo. Otakar Šafář se tímto místem jako možným úložištěm vůbec nezabývá. Vysvětlení je jednoduché – už bylo obsazeno.
V jedné z částí důlního komplexu je již vybudováno úložiště nízkoaktivních odpadů ÚVVVR, jež je třeba zahrnout do řešení.
Dané místo je dnes ze všech stran obklopeno závaly z vyztužených chodeb, které by bez zásahu pyrotechnika vydržely ještě desítky let.
Zbývá ještě vyřešit otázku, zda se oněch 140 kubických metrů kyanidových solí, a dále jedovaté sloučeniny arsenu a rtuti nacházejí za závaly chodby 110. Pravděpodobnější je ale varianta, že výzkumný ústav si „svou“ část úložiště používal skutečně jako úložiště nízkoaktivních materiálů a případný zájemce o uložení čehokoliv dalšího by byl odkázán na jiné části opuštěného podzemního díla. Vysvětlovalo by to ony důkladně odstřílené prostory v levé části bývalého dolu.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: materiály z výzkumu Tomáša Rotbauera, Ústav jaderného výzkumu
