Elektrárna A-1 je tajně vyřazované jaderné zařízení. Dva kilometry od elektrárny jsou cedule oznamující zákazy fotografování. Provozovatel veškeré žádosti o výjimky striktně odmítá.
Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích:
Druhý díl: Nově objevený spis a zákaz měření radiace po nehodě.
Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl.
Čtvrtý díl: Spalování vysoce aktivního odpadu pod širým nebem a revoluční zapomnění.
Zatímco v Černobylu existovala až do počátku ruského útoku na Ukrajinu navštívit samotnou elektrárnu a dozvědět se vše podstatné o elektrárně i o havárii, v Jaslovských Bohunicích jako by žádná jaderná elektrárna A-1 neexistovala. Elektrárnu zde budovali mezi lety 1958 a 1972. Šlo o unikátní, těžkou vodou moderovaný, oxidem uhličitým chlazený reaktor, který měl obrovskou výhodu – nepotřeboval náročně obohacený uran, stačil mu přírodní.
Výhoda, která se ukázala být slabinou
Původní myšlenka byla možnost stavět jaderné elektrárny prakticky v sousedství uranových dolů. Nevýhodou bylo vyměňování paliva za chodu reaktoru. Podle dlouholetých pracovníků na jaderných elektrárnách bylo riziko už v tom, že pokud se vyměňuje palivo při odstávce, pracují všichni s největší pozorností. Výměna paliva za chodu se stává rutinou. Elektrárně se to nevyplatilo hned dvakrát.
V lednu 1976 obsluha špatně uzamkla víčko nového palivového článku a článek po odjetí zavážecího stroje vystřelil do reaktorové haly. Z reaktoru začal okamžitě unikat chladící plyn a reaktor se začal přehřívat. Hrozilo jeho úplné roztavení. Únik se nakonec podařilo zastavit a reaktor zachránit. Kvůli úniku oxidu uhličitého se ale v reaktorové hale udusili dva lidé.
Při druhé nehodě v únoru 1977 si obsluha všimla, že v jednom novém palivovém článku se roztrhl balíček se silikagelovými kuličkami, pohlcujícími vlhkost. Před zavezením článku do reaktoru je neodstranila všechny a článek zavezla do aktivní zóny.
Během dvanácti minut byl osud elektrárny spečetěn. Zbylé kuličky ucpaly otvory, kterými proudil chladící plyn. V části reaktoru prudce stoupla teplota a palivový článek se přepálil.
Přepálila se ovšem i přepážka oddělující chladící plyn od moderátoru – těžké vody. Radioaktivní těžká voda potom kontaminovala prakticky celý hlavní výrobní blok. Část radioaktivních látek unikla v kapalném stavu do potoka Manivier.
Druhá nehoda znamenala konec
Druhá nehoda znamenala definitivní konec československé cesty využívání jaderné energie. Po nehodě bylo rozhodnuto o definitivním ukončení provozu jaderné elektrárny. V plzeňské Škodovce, kde se zrodil původní projekt, byla přitom připravena oprava elektrárny.
Československo přitom už v době dokončování elektrárny A1 plánovalo stavbu výkonnější a pokročilejší elektrárny A2. Její výrobní komplex měl sestávat z jednoho funkčního celku o dvou reaktorech s výkonem 200 MW každý.
Šlo tedy o „vyladěnou“ technologii se čtyřnásobným výkonem oproti elektrárně A1. Havarovaný blok ale přešel do fáze ukončování provozu a postupné likvidace. Projekt elektrárny A2 přešel pro změnu do archivu
Tiché vyřazování
Vyřazování elektrárny A1 bude podle informací slovenského úřadu jaderného dozoru trvat až do roku 2033. To je téměř 60 let. Pro srovnání, sousední elektrárna V-1, postavená namísto provozu A2, se má vyřazovat čtvrtinovou dobu.
Vyhořelé jaderné palivo bylo odvezeno do Ruska v devadesátých letech. V současné době probíhá 3. a 4. etapa vyřazování a poslední etapa má začít v roce 2025.
Přísně tajné nehody
V roce 1989 vyšetřovala trnavská státní bezpečnost úniky radioaktivních látek z elektrárny do potoka Manivier a také do podzemních vod. V průběhu vyšetřování se jí podařilo zjistit, že radioaktivních úniků bylo hned několik, že při nejhorším z nich, který byl proveden dokonce úmyslně, překročila úroveň radiace na výstupu z elektrárny 2000 x hygienickou normu.
Ve spise je uvedeno mimo jiné, že pod širým nebem je skladován vysoce aktivní pevný odpad, že jeho části jsou dokonce spalovány a že některá úložiště pevného odpadu jsou zaplavena spodní vodou a radionuklidy se pod zemí šíří do okolí.
Oslovil jsem bývalého starostu Jaslovských Bohunic, Petera Ryšku, který v elektrárně v 70. a 80. letech pracoval a potvrdil, že se vypouštělo „když byli lidé v kostele a nemohlo se nic stát“. A na počátku roku 1989 se také „nic nestalo,“ a to hned několikrát.
Citace z denního hlášení StB:
Dne 15. dubna 1989 byl v odpadních vodách jaderné elektrárny A-1 Jaslovských Bohunicích zjištěn v době od 15:00 do 16:25 hod. výskyt radioaktivity, která desetkrát přesahovala povolenou normu 37 becquerelů na litr. Únik byl podle sdělení provozovatele jaderné elektrárny způsoben vyplavením zbytků usazenin odpadních vod, které vznikly při předchozích únicích, t.j. dne 25.1.1989 a dne 31.3.1989.
Státní bezpečnost následně založila tajný vyšetřovací spis Únik, který je dnes uložen v Bratislavě v Ústavu pamäti národa. Po dubnovém úniku se začali vyšetřovatelé zajímat o předcházející události a zjistili, že únik kontaminované vody byl masivní.
Citace z dokumentu, odůvodňujícího založení spisu:
Dne 25.1.1989 o 14:05 při pravidelné dozimetrické kontrole na stanici odpadních vod A-1 a V-1 v atomové elektrárně Jaslovské Bohunice bylo zaznamenané překročení koncentračního limitu radioaktivity vypouštěných odpadních vod. Limit představuje hodnotu 37 becquerelů na litr a v uvedeném čase bylo naměřené 75 becquerelů na litr. Ve 14:25 byla už naměřená hodnota 20 000 becquerelů na litr.
Kontaminovaná voda unikla do potoka Manivier. Dvacet tisíc, to už je 540 x víc než je povolená norma. O několik stránek dál se dozvídám, že uniklo celkem 5 až 10 litrů vysokoaktivního odpadu o kontaminaci 3,66 x 108 becquerelu na litr. Jestli počítám správně, je to 366 milionů becquerelů (konkrétně Cesia 137) oproti povoleným 37 a téměř milionkrát překročená norma. Doufejme, že se to v potoce, do kterého radiace unikla, hodně rychle naředilo. Dvacet tisíc je totiž hodnota na výstupu z elektrárny.
Pro srovnání: Serhij Plokhy, autor publikace o havárii v Černobylu, uvádí, že úroveň Cesia 137 v řece Pripjať dosáhla maximálně 5 000 bequerelů na litr. Je to jeden jediný údaj. Potvrzuje ovšem, že v lokálním měřítku byly problémy A1 s těmi ukrajinskými srovnatelné.
Autor: Jaroslav Mareš
Zdroje: SOA Plzeň, ABS ČR
Konec první části. Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích:
Druhý díl: Nově objevený spis a zákaz měření radiace po nehodě.
Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl.
Čtvrtý díl: Spalování vysoce aktivního odpadu pod širým nebem a revoluční zapomnění.
