Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice v 80. letech: Prázdná bloková dozorna, vypnuté dozimetry a blb u přístrojů. Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice A-1 fungovala jen necelých pět let.
Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích:
První díl: Unikátní elektrárna a její pokračování, které nikdy nevzniklo.
Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl.
Čtvrtý díl: Spalování vysoce aktivního odpadu pod širým nebem a revoluční zapomnění.
Byl to nedokonalý prototyp reaktoru a u prototypu zůstalo. Po dvou středně těžkých nehodách v elektrárna následovalo vyřazování elektrárny. A také vypouštění radioaktivních látek do okolí. Záznamy o událostech obsahuje odtajněný vyšetřovací spis Státní bezpečnosti z roku 1989.
Nečekaný objev
V pražském Archivu bezpečnostních složek uchovávají Denní situační zprávu StB ze dne 20. dubna 1989:
Dne 15. dubna 1989 byl v odpadních vodách jaderné elektrárny A-1 Jaslovských Bohunicích zjištěn v době od 15:00 do 16:25 hod. výskyt radioaktivity, která desetkrát přesahovala povolenou normu 37 becquerelů na litr. Únik byl podle sdělení provozovatele jaderné elektrárny způsoben vyplavením zbytků usazenin odpadních vod, které vznikly při předchozích únicích, t.j. dne 25.1.1989 a dne 31.3.1989.
V hlášení je dále zmíněno, že na celý případ byl zaveden pátrací svazek Únik. Jenže pátrací svazek Únik není v ABS. Při rozdělení federace zůstal v Bratislavě a zatímco u nás jsou veškeré materiály vzniklé před 1.1.1990 veřejné, na Slovensku je třeba požádat o odtajnění. Dobře to dopadlo, a tak se ze zakládání spisu konečně mohu dozvědět, že:
Dne 25.1.1989 o 14:05 při pravidelné dozimetrické kontrole na stanici odpadních vod A-1 a V-1 v atomové elektrárně Jaslovské Bohunice bylo zaznamenané překročení koncentračního limitu radioaktivity vypouštěných odpadních vod. Limit představuje hodnotu 37 becquerelů na litr a v uvedeném čase bylo naměřené 75 becquerelů na litr. Ve 14:25 byla už naměřená hodnota 20 000 becquerelů na litr.
Dvacet tisíc, to už je 540 x víc než je povolená norma. O několik stránek dál je informace, že uniklo celkem 5 až 10 litrů vysokoaktivního odpadu o kontaminaci 3,66 x 108 becquerelu na litr. To je 366 milionů becquerelů (konkrétně Cesia 137) oproti povoleným 37 a téměř milionkrát překročená norma. Dvacet tisíc je hodnota naměřená na výstupu z elektrárny. Ve vodách potoka se postupně ředila.
Hodnota horší než v Černobylu
Pro srovnání: Po havárii v Černobylu dosáhla úroveň Cesia 137 v řece Pripjať maximálně 5 000 bequerelů na litr. Je to jedno číslo, které nevypovídá o vážnosti havárie, nicméně je na místě připomenout, že hodnoty radioaktivních látek v Pripjati se po černobylské havárii řešily jako rizikové. Pokud jde o falšování stop a nepořádek, Bohunice si s Černobylem příliš nezadají. Potvrzuje to plán dalšího pátrání ze 13. února, ve kterém je uvedeno:
Vykonanými agenturními opatřeními a vyslechnutím pracovníků obsluhy velínu odparky A-1 k jejich činnosti před radiační nehodou, ke které došlo dne 25.1. 1989 bylo zjištěno, že v kritickém čase byl velín A-1 bez jakékoliv obsluhy. Zajištěním grafických záznamů z úseků dozimetrických kontrol A-1 a V-1 bylo zjištěno, že graf dozimetrických hodnocení A-1 byl roztržený a časové údaje byly rukou přepisovány tak, aby se časově shodovaly s údaji grafů na V-1. Zápisem o výpovědi dalšího pracovníka čističky radioaktivních vod bylo zjištěno, že takřka vůbec neovládá provozní předpisy na A-1, činnosti kontrolních dozimetrických přístrojů nerozumí a v případě signalizace zvýšené aktivity neumí vykonat žádné opatření k zabránění úniku radioaktivních vod. Oproti této skutečnosti bylo v minulosti zjištěno, že často zaskakuje na velíně za zodpovědného operátora.
Co se tedy stalo? Při proplachování trubky na objektu odparky zapomněl technik otevřenou armaturu a kontaminovaná voda unikla odsud. Nehodu a další postup shrnuli vyšetřovatelé v záznamu 23.5.1989.
Šetřením radiační nehody bylo zjištěno, že zdrojem úniku byla čistírna aktivních odpadních vod atomové elektrárny A-1. Z objektu 41 uniklo asi 5 l vysoko aktivního koncentrátu do systému dešťové kanalizace, následně přes měřicí objekt stanice odpadních vod do kanálu Manivier, který vyúsťuje do vodního toku Dudváhu obec Žlkovce, a potom do řeky Váh. Vedení elektrárny zjištěnou skutečnost v tom čase zamlčelo před svými nadřízenými ze SEP (Slovenské energetické podniky, pozn. aut.) Bratislava, stejně tak i před ZNB (Sbor národní bezpečnosti, pozn. aut.).
Pozdní odhalení úniku
Únik radiace byl zjištěn na výstupu z elektrárny. Nebylo možné ho odhalit dříve? Bylo. To by ovšem musela v objektech dekontaminace fungovat dozimetrická kontrola. Strojník z velína elektrárny o tom vypověděl:
Zjistil jsem, že není zapojena ochrana / dozimetrická kontrola / místností a chodeb na měření radioaktivity v objektech 41 / budova odparky / a objektu 44 / budova odparky a skladovacích nádrží /. Tyto přístroje byly vypnuty z toho důvodu, že často docházelo k falešným signálům a na velíně to svítilo a zvonilo. Aby to operátory nevyrušovalo, tak tyto přístroje na velíně byly vypnuté. Kdo konkrétně oba zabezpečovací systémy vypnul, to uvést nedovedu.
Vyšetřovatelé pracovali s verzí, že k úniku radiace došlo kolem 14:00, kdy se střídaly směny a na velíně nikdo nebyl. Jenže, ono to muselo být podstatně dřív a odstavená elektrárna byla bez kontroly déle. Od objektu dekontaminace po monitorovací zařízení je to téměř kilometr. A kontaminované vodě muselo trvat nejméně 20 minut, než toho dne vzdálenost překonala.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat
Klamání příslušníků Státní bezpečnosti ovšem pokračovalo. Prakticky celá elektrárna se snažila nehodu utajit nejen před veřejností, ale i před vyšetřovateli. Záznam z 20.5.1989 k tomu uvádí:
Při výsleších jednotlivých pracovníků z atomové elektrárny A-1 bylo zjištěno, že náměstek ředitele pro likvidaci atomové elektrárny A-1 se snažil mařit vyšetřování radiační nehody pracovníky sboru národní bezpečnosti a to tak, že osobně ovlivňoval své podřízené, aby nevypovídali proti zájmům podniku a radil jim, co mají říkat.
Utajení před vyšetřovateli je jedna věc. Utajení před veřejností je věc druhá. StB tomuto možnému úniku věnovala pozornost už dva dny po úniku radiace samotné. V „záznamu z prověrky potřebných skutečností“ z 27.1. uvádí:
Předmět státního tajemství tvoří radiační situace, nekontrolovaný únik radioaktivity mimo provozní budovy. Z uvedeného důvodu je podezření, že došlo k úniku utajované skutečnosti, nakolik s vyhodnocením vzniklé situace a uvedením naměřených hodnot o síle radiačního zamoření mimo objekt atomové elektrárny byly obeznámeny nepovolané osoby.
Tajení před veřejností a zákaz měření
Radiační tajemství bylo nutné udržet za každou cenu. V tomto jediném bodu se zájmy StB a elektrárny setkaly. Svědčí o tom dopis náměstka ředitele elektrárny pro likvidaci jaderných zařízení (ano, toho, co radil zaměstnancům, co mají vyšetřovatelům říkat) adresovaný Výzkumnému ústavu jaderných elektráren, jehož pracovníci se na vyšetření úniku podíleli:
Na základě stanovených zásad vedením podniku SEP – EBO (Slovenské energetické podniky – Elektrárna Bohunice, pozn. aut.) Vás žádáme, aby jakékoliv práce, odběry vzorků médií a monitorování radiační situace v areálu jaderné elektrárny A-1 byly realizované jen po předcházejícím souhlasu vedení úseku 700. Uvedené opatření je nutné z titulu komplexní zodpovědnosti EBO za práce prováděné v jeho teritoriu a zamezení úniku zkreslených a nepodložených informaci jiným organizacím a veřejnosti.
Řeko by se, jeden únik, to je toho. Nicméně v další části vyšetřovacího spisu se konstatuje, že radiace se v elektrárně šíří i proti proudu, což si odborníci nedovedli vysvětlit. Ale potíží s vyšetřením úniku bylo víc.
Dne 1.2.1989 byl v 15:00 započat experiment na zjištění příčiny úniku, ale nebyl dokončen. Když byly vytvořeny podobné podmínky jako v den události, t.j. 25.1. 1989, a experiment začal, tak v průběhu 1 min. aktivita vody vystoupila na cca 1000 becquerelů na litr. Z toho důvodu byl okamžitě ukončený a čistící stanice radioaktivních vod odstavena. Toto se opakovalo i dne 2.2.1989 v dopoledních hodinách.
Zpráva dále potvrzuje, že radiační situace v elektrárně byla diplomaticky řečeno svízelná, protože v nádržích na kapalné odpady zbývalo už jen 100 metrů krychlových volné kapacity, které mohly být zaplněny během několika hodin. Na situaci v elektrárně si ve své výpovědi velmi stěžoval vedoucí oddělení dekontaminace a zneškodňování radioaktivního odpadu. Odmítal totiž porušovat předpisy.
Nejednou mi bylo ze strany náměstka vytýkáno, že dělám všechno proto aby se tu nic nedělalo, ale nic nedělám pro to, aby se tu dělalo. Dokonce tyto naše spory když jsem nejednou odmítl provozovat objekt 41, došly až tak daleko, že mi bylo náměstkem řečeno, že když nebudu provozovat já, bude provozovat jiný. Následně se pokusil odstavit mě z mnou zastávané funkce a neustále mi to připomínal, co i ve skutečnosti zrealizoval tím, že při návrhu nové organizační struktury úseku 700 v roce 1989 moje oddělení rozdělil do nového organizačního schématu tak, že zpracování radioaktivního odpadu vytvořil nové oddělení, kde však počítal s jiným vedoucím.
Autor: Jaroslav Mareš
Zdroje: SOA Plzeň, ABS ČR, ÚPN Bratislava.
Konec druhé části. Minisérie o únicích radiace v Jaslovských Bohunicích:
První díl: Unikátní elektrárna a její pokračování, které nikdy nevzniklo.
Třetí díl: Vypouštění radiace do potoka – nebyla to nehoda, ale úmysl.
Čtvrtý díl: Spalování vysoce aktivního odpadu pod širým nebem a revoluční zapomnění.
