Tsunami vysoká 200 metrů vzala životy tisícům lidí: Katastrofu zavinili energetici

Přehrada Vajont krátce před sesuvem. Se souhlasem Museo Longarone Vajont.

Před šedesáti lety se přes část Itálie přehnala nejvyšší tsunami v historii. Nepřehnala se přes moře, ale přes hory a nezpůsobila ji příroda, ale člověk.

O možném neštěstí na přehradě Vajont se vědělo předem. Hlavním viníkem katastrofy byla ziskuchtivost a lehkomyslnost italské energetické společnosti Sade, později Enel. Vyvrcholení série opomenutí a podceňování rizika v italských Dolomitech přišlo večer 9. října 1963, když se dal do pohybu dávný sesuv na hoře Monte Toc.

Během 40 sekund zavalilo 270 milionů kubických metrů horniny úzké údolí s přehradní nádrží o objemu 168 milionů kubických metrů vody. Ničivá vlna se vydala třemi směry – do protějšího svahu, kde zaplavila vesničku Casso, proti proudu údolí Vajont, kde poničila městečko Erto a především po proudu. Přes ve své době nejvyšší přehradu světa se převalila ničivá vlna o výšce více než 200 metrů a zcela zničila město Longarone a další sídla v údolí řeky Piavy.

Údolí Vajont před postavením přehrady. Se souhlasem Museo Longarone Vajont.

Čísla o počtu mrtvých se dodnes liší a pohybují se od 1910 až po 2116. Čtvrtinu z celkového počtu byly děti. Těla některých obětí se nikdy nenašla. Odhady odborníků tvrdí, že ještě předtím, než dorazila vlna, usmrtila mnohé obyvatele tlaková vlna o síle dvojnásobku tlakové vlny z Hirošimy a své oběti rozdrtila.

Bude nejvyšší na světě!

O projektu přehrady v údolí Vajont se uvažovalo už za druhé světové války. Mělo jít o součást komplexu přehrad a elektráren v Dolomitech. Zachytávat měla nejen vodu z potoka Vajont, ale vodu do ní přivádělo i potrubí z výše položených přehrad na řece Piavě. Stejně tak drtivé množství vody mělo z přehrady odejít potrubím do dalších vodních děl. Do roku 1965, kdy byla postavena přehrada Grande Dixence ve švýcarském kantonu Valais držela světové prvenství nejvyšší hráze na světě. Ode dna údolí až ke koruně hráze byla vysoká 261 metrů.

Čtěte dále:  Tajemný anděl z jiného světa: Racionální základ legendy o středověkém mimozemšťanovi

Projekt by ve své finální podobě schválen 17. července 1957. Se stavbou se začalo v roce 1956, dokončena byla v roce 1961. Přehradu budovala společnost SADE (Società Adriatica di Elettricità).

Přehrada Vajont po svém dokončení. Se souhlasem Museo Longarone Vajont.

Původní projekt přitom počítal s klenutou betonovou hrází vysokou 202 m a objemem nádrže 58,2 milionů kubických metrů. Plány ale byly později modifikovány tak, že hráz bude navýšena na celkových 261,60 m a objem nádrže téměř ztrojnásoben na 168,715 milionů kubických metrů. Nejvyšší hladina v nádrži dosahovala nadmořské výšky 722,5 metrů nad mořem.

Už od srpna 1957 věděli ve společnosti SADE o možném sesuvu na Monte Toc. Panovaly ale dohady o jeho mocnosti. Od března do října 1958 byla masa téměř nehybná. Do pohybu se sesuv dal až s postupným napouštěním přehrady. V mase pohybující se horniny byly vyhloubeny 140 metrů hluboké sondy. Až na jednu nezaznamenaly žádnou deformaci. Přestože do údolí sjížděla masa daleko mocnější, než 140 metrů, zástupci společnosti tvrdili, že jde jen o povrchovou masu o maximální mocnosti 20 metrů.

Katastrofa na Pontesei – marné varování

O tom, že sesuvy v této oblasti Dolomit není dobré podceňovat, se mohlo vedení SADE přesvědčit jen o pár kilometrů severozápadněji na přehradě Pontesei. Ta byla dokončena v roce 1957 a i v průběhu její stavby se zjistil mohutný sesuv. Kombinace vápencových masivů a tenkých vrstev jílu se v kombinaci se zvýšením hladiny podzemní vody v důsledku zaplavení údolí přehradou ukázala jako ničié riziko. Ráno 22. března 1959 byl inženýr Camillo Linari ve službě v SADE upozorněn lesníky, že trhliny na severním svahu od nádrže se zvětšily a silnice SS 251 musí být uzavřena, protože vozovka je silně poškozena. Linari se tedy vydal směrem k přehradě po obslužné komunikaci na pravém břehu spolu s revírníkem Marinellem.

Čtěte dále:  Štěchovická zázračná zbraň: Narodit se měla ve Strakonicích
Sesuv v přehradě Pontesei. Se souhlasem Museo Longarone Vajont.

Kolem sedmé hodiny ranní je oba na kolech předjel dělník Arcangelo Tiziani, který byl na cestě ke staveništi firmy Cargnel, pro niž pracoval při stavbě elektrárny na úpatí přehrady. Náhle se sesuv zřítil: oběma technikům se podařilo rychle vyšplhat po svahu, zatímco Tiziani, také proto, že byl chromý, nebyl tak rychlý a stihl pouze vyhlásit poplach. Vlna, která v tu chvíli dosahovala výšky 6 nebo 7 metrů, Tizianiho smetla a stáhla ho do jezera. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Sesuv na Pontesei znamenal nezvratné změny. Jezero se z původní délky vzdutí i celkového objemu zadržené vody zmenšilo přibližně na osminu. Varování v podobě sesuvu na Pontesei vyšlo naprázdno. Stavba Vajontu pokračovala dál i přes protesty místních kvůli sílícím zemětřesením. Inženýři a geologové SADE se rozhodli situaci řešit jen pomalejším napouštěním přehrady a plánem postupující sesuv „řídit“ manipulací s výškou hladiny.

Minisérie o katastrofě na Vajontu:

2. díl: Zatloukání problému a trestuhodné provokování sesuvu.

3. díl: Jak ničila vlna a svědectví jedné z mála přeživších

4. díl: Zoufalý boj s časem a stoupající vodou o záchranu sousedního údolí

autor: Jaroslav Mareš

zdroje: SADE, Montedison, ENEL, Museo Longarone Vajont


Comments are closed.