Bylo to 5. května 1945. V Praze vypuká povstání a ve výcvikovém prostoru SS Benešov se aktivuje divize SS Wallenstein. Z Čerčan do Týnce nad Sázavou zároveň ten den vyráží nenápadný vlak o deseti vagonech s pokladem Slovenské národní banky.
V překotném květnovém dění je to zcela zapomenutá událost, která se ovšem stala jedním z podkladů pro pozdější vznik legend o takzvaném Štěchovickém pokladu. Podivný vlak o deseti vagonech je tou dobou na cestě už téměř měsíc. 10. dubna vyjel ze Žiliny nákladní vlak s dosud neobjasněným obsahem. Ostrahu vlaku tvořilo 29 členů Hlinkovy gardy pod vedením Otomara Kubaly.
Evakuace cenin centrální banky Slovenského štátu před postupující frontou mířila do Čech. Vlak projel Púchovem a zamířil na území Protektorátu. Postupně projel Vsetínem, Přerovem a dojel až do Pardubic. Tam zamířil na jih, na Chotěboř, na Německý Brod a do Jindřichova Hradce. Tam ho železničáři několik dní zdržovali, až se koncem dubna vydal směrem na Prahu a zastavil se v Čerčanech.
Dva dny po vypuknutí Pražského povstání je vlak vyložen v Prosečnici a členové Hlinkovy gardy mizí s bednami ve výcvikovém prostoru SS. Stopa mizí kdesi u Lešan. V následujících dnech se výcvikový prostor vrací do správy obnoveného československého státu a začíná pomalý návrat obyvatelstva a obnova poničené infrastruktury.
Pátrání začíná
Po pokladu Slovenské národní banky se začíná pátrat už týden po jeho zmizení. 12. května hlásí podezřelý pohyb traťový mistr z Bystřice u Benešova ministerstvu dopravy a to téhož dne podává hlášení ministerstvu vnitra. Po pokladu se rozjíždí intenzivní pátrání. Četníci hledají členy Hlinkovy gardy a případné svědky.
Hned následující den se do oblasti zmizení vydává speciální oddíl pod vedením majora Ševčíka a zjišťuje, že informace se v podstatě zakládají na pravdě. Na místě zjišťují, že 7. května odvezli náklad členové Hlinkovy gardy dovnitř prostoru a nedaleko Lešan část zlikvidovali. Na několika místech spálili bankovky Slovenského štátu, drobné kovové mince jsou poházeny po okolí a nalezena byla i část ohořelých bankovek. Zbytek nákladu zmizel.
17. května 1945 se četníkům daří zajistit jednoho ze členů transportu, Antonína Boroně. Tvrdí, že od transportu zběhl 6. května, rozhodl se ale vrátit. Hlinkovci byli do výcvikového prostoru transportováni údajně kvůli jakémusi vojenskému výcviku. K fyzické likvidaci bankovek došlo 7. a 8. května. Upozorňuje ovšem, že deset beden mělo označení „ČSR Národní banka v Praze.“
Po likvidaci bankovek v noci z 8. na 9. května vyrazilo prý celkem osm rot auty přes Štěchovice k Čimelicím, kde se měly nechat zajmout. V té době velel jednotkám hlavní velitel Hlinkovy gardy Otomar Kubala. Hlinkovci prý byli ovšem odzbrojeni Rudou armádou a bylo jim nařízeno odjet do Prahy. Před Rusy se prý podařilo ukrýt jednu bednu se zlatem, když ji v jednom z vozů zaházeli ruksaky.
Pohyb ozbrojené Hlinkovy gardy směrem na jih 9. května potvrdili četníci z Dobříše. 13. května se prý již odzbrojené vracely směrem na Prahu. Kam zmizel zlatý poklad ovšem není známo. Přestože jednotky dostaly rozkaz přesunout se na Prahu, Antonín Boroň vypověděl, že auto s bednou se zlatem vyrazilo směrem na Varvažov, kde se od něj odpojil.
Zlatý poklad skutečně zmizel
Pátrání po slovenském zlatě ovšem tehdy skončilo stejně rychle jako začalo. Už 22. května hlásí Generální velitel uniformované policie, že nebylo prokázáno, že zásilka obsahovala zlato a že je nutno se na to dotázat v bance v Bratislavě a v Žilině. Odpověď na dotaz už bohužel v dochovaném spisu v Archivu bezpečnostních složek není.
Zeptal jsem se proto ve Slovenské národní bance sám. I s odstupem desítek let je možné část dění zrekonstruovat. Ze Slovenské národní banky prý při evakuaci před postupující frontou bylo odvezeno celkem 32 vagonů bankovních kovů, většinou do Německa, podařilo se zajistit jen čtyři z nich, a sice v Praze a v Kladně.
Většina slovenského zlatého pokladu byla fyzicky deponována ve Švýcarsku. Zmizelo ovšem necelých 83 kilogramů průmyslového zlata, jehož osud není znám. Pokud jde o odvoz pokladu ze Žiliny, odvezl ho 10. dubna velitel Hlinkovy gardy Otomar Kubala 10. dubna. Mělo jít o zlato a bankovky v hodnotě 127 milionů korun. O zlatu je známo, že mělo jít o zlaté československé a rakousko-uherské mince v hodnotě v tehdejší hodnotě 49 912 korun.
Příběh o zmizelém zlatě začlenil do své hypotézy o Štěchovickém pokladu hledač Josef Mužík. Ten tvrdí, že „když esesáci bedny vykládali, jednu z nich upustili, ta se otevřela a do štěrku se vysypaly zlaté prstýnky a šperky. V té rychlosti nebylo možné posbírat všechno a místní potom málem rozebrali železniční trať. Je o tom záznam v týnecké kronice.“ Týneckou kroniku jsem si samozřejmě prohlédl. Tvrzení Josefa Mužíka bohužel nemohu potvrdit. Žádná taková zmínka v kronice není, ani v kronice Prosečnice, která nebyla vedena.
Další podrobnosti, jako například zadržené rozkazy pro členy Hlinkovy gardy, jsou ve spise jen zmíněny. Prý byly zajištěny, ovšem ve spisu nejsou. O záhadném transportu věděl nejvíc Otomar Kubala. Po válce byl souzen národním soudem v Bratislavě pro zradu, odsouzen k trestu smrti a v srpnu 1946 zastřelen. Jeho spis se podle všeho dochoval ve slovenských archivech. Vzhledem k současné situaci mi ovšem není k dispozici. Pokud tento text dočetl až sem někdo ze slovenských badatelů a má o věc zájem, budu rád, když se mi ozve.
Jaroslav Mareš
