Praha, jaro roku 1953. Po městě se potloukají skupiny mladíků, kteří si hlídají své rajony a perou se se sousedními konkurenčními partami. V katakombách pražského Vyšehradu se schází parta, která si říká Královští vyšehradští jezdci.
Tahle parta není sama. Jejich konkurenty jsou Kozinova parta a parta Grébovka, na jihu pro změnu kluci z Pankráce. Perou se mezi sebou, chodí do hospody. Na začátku roku 1953 vstoupí parta vyšehradských jezdců do historie. A do archivů. Vyšetřovací a soudní spis se dnes nachází v Archivu hlavního města Prahy (AHMP).
Vyšehradští jezdci jsou skupina, která se scházela v kasematech vyšehradské pevnosti. Na řádění jejích členů si začali stěžovat Pražané v dubnu 1953. Prvním byl Jan Jenšovský, který nahlásil, že 23. dubna se večer v Havlíčkových sadech setkal s kamarádem a byl napaden dvěma neznámými mladíky.
O tři dny později nahlásil František Vojta, že byl napaden v Riegrových sadech, kde byl se svým děvčetem, šesticí mladíků. O pár dní později, 2. května, už došlo k útoku za bílého dne. Jan Vyšinka, který si vyšel na Vyšehrad se svou manželkou, rodiči i s dětmi spatřil nejprve skupinu dvanácti mladíků, plivajících kolem sebe. Když mladíky napomenul, dostal pěstí do obličeje.
Krádeže
Příběh, který skončil před lidovým soudem na podzim téhož roku, má i svou majetkovou linii. Pracovník komunálního podniku Václav Tůma nahlásil na policii 11. května 1953 krádež služebního motocyklu. O čtyři dny později přišel o služební motocykl Jan Rožánek, zaměstnanec národního podniku Regula. Motocykl ČZ-150 zmizel z Táborské ulice.
Do třetice všeho zlého zmizela 20. května zmizela motorka ČZ 125. Stalo se to v Nuslích. Vratislav Tajč, který krádež nahlásil, měl motocykl ke své smůle vypůjčený od známé.
Vraťme se ale k násilnostem. Pozdě večer 11. června byli napadeni bratři Šmejkalové s manželkami skupinou asi dvanácti mladíků. Vyšetřovací spis podle všeho nezachycuje všechny případy, ale dá se očekávat, že na jaře 1953 došlo k desítkám různých potyček, ať už mezi znepřátelenými skupinami Vyšehradských jezdců, Kozinovy party a pankrácké party, ale i s kolemjdoucími.
Vyvrcholení
Stanislav Paulík se 15. června 1953 vydal s přítelkyní Věrou Mácalovou do divadla a poté se pár šel projít na Vyšehrad. Toho večera se dramatický příběh dvou skupin chuligánů zvrhnul. Stanislav Paulík vypověděl o svém zážitku do protokolu ve spisu v AHMP:
„Skupina, když přišla k nám zastavila se a asi dva mladíci mě a má celou objali kolem ramen. Z mladíků byl cítit alkohol a proto jsem jim řekl aby dali pokoj, že jim nic neděláme a dotazoval jsem se jich co vlastně chtějí. Jeden z mladíků odpověděl: „Mně se líbí“. Na to jsem mladíky odstrčil a řekl jsem Věře, aby utíkala. Mácalová zvolna ustupovala, ale mladíci jí bránili v odchodu tím, že jí zastoupili cestu. Když jsem to viděl snažil jsem se Mácalové uvolniti cestu a dostal jsem se o jednu lavičku dále. Na lavičce seděl mně neznámý muž se ženou.
Část mladíků se vrhla na uvedený pár a na mě se vrhli asi 4 útočníci. Všichni střídavě domě bili a zranili mě nad pravým okem, kde mně byla způsobena tržná rána ze které jsem krvácel. Pochopitelně jsem se napadení bránil a ve rvačce mě pachatelé stáhli z těla kabát. Při částečném uklidnění jsem útočníkům řekl, že mám na sobě šaty sváteční a aby přestali, že krvácím. Na to mě pachatelé kabát vrátili a já jsem si ho oblékl. Po oblečení se mně podařilo pachatelům se vytrhnout a utíkal jsem směrem za Mácalovou. Při tom jsem byl dvěma pachateli pronásledován. Když jsem doháněl Mácalovou viděl jsem, že pronásledovatele dohánějí mě a proto jsem se zastavil abych předešel napadení Mácalové. Pachatelé se znovu na mě vrhli a tloukli.
V krátké přestávce uchopil mě jeden z pachatelů za krk a řekli mně, že mě zabije, že mě uškrtí jestli budu blbnout. Na druhého společníka se obrátil ten, který mě držel za krk a řekl mu, aby vyndal nůž. Jednání obou pachatelů budilo ve mně zdání, že by skutečně se mně snažili něco udělat a proto jsem se jim znovu vytrhl a utíkal směrem ke schodům vedoucím na nábřeží. Za sebou jsem již pachatele neviděl utíkat.“
Pro osud skupiny byl určující děj druhé zmíněné dvojice. Těm totiž chuligáni ten večer ukradli náramkové hodinky. Byl to také poslední útok. Když se jeden ze členů skupiny, František Šulc, po potyčkách, vracel domů, byl svými příbuznými, konkrétně otcem a strýcem spolu se dvěma kumpány odveden na služebnu. Sám o tom vypověděl do protokolu, uloženého a AHMP.
„Když jsem však před domem viděl shluk osob, vrátil jsem se za kamarády a říkal jsem jim, aby šli k nám, že nás orgánové SNB stejně najdou. Cestou jsme potkali otce se strýcem a šli jsme na Krakovskou stanici SNB. Strejdovi se nějak dostaly po cestě hodinky, které mu do kapsy pravděpodobně strčil Dvořák.“
Tak tedy jeden ze členů skupiny, František Šulc, byl dopaden Šulcy… Hned druhý den ráno se rozběhla vlna zatýkání, při které bylo vyšetřováno celkem 25 osob. Šlo o členy party Jindřicha Procházky z Havlíčkových sadů a party Vyšehradských jezdců. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že Karel Kujal byl dosud nedopadeným zlodějem motocyklů, které rozebíral a prodával po dílech.
V průběhu soudního procesu bylo celkem 6 lidí osvobozeno – byli to obchodníci s náhradními díly, kterým nebylo prokázáno, že věděli o tom, že díly, které koupili, jsou kradené. V průběhu vyšetřování bylo naopak rozšířeno obvinění Jindřicha Procházky, alias Koziny, o těžké ublížení na zdraví. Prokázalo se totiž, že v říjnu 1952 napadl v Belgické ulici Františka Mandla a zlomil mu čelist.
Rozsudek a útěk
Tehdejší moc udělala z procesu exemplární případ. V Praze byla dokonce k případu výstavka. Na tehdejší mládež měla ale přesně opačný účinek. Z party chuligánů se staly celebrity a Vyšehradští jezdci dostali své následovníky. Rozsudek u lidového soudu padl v září 1953. Odsouzeno bylo celkem 19 lidí. Jindřich Procházka byl odsouzen na 7 let, Josef Dvořák na 5 let, František Šulc a Alois Vodička na 4 roky, Antonín Vodrlint a Jindřich Kadrnoška na 3 roky, Miloslav Šenkýř na 2 roky a Karel Kujal na 1 rok. Zbytek odsouzených dostal několikaměsíční tresty. Odvolací soud v prosinci téhož roku nevyhověl odvolání prokurátora, který u několika odsouzených požadoval tvrdší tresty, stejně tak neuspěla většina odsouzených. Pouze jeden z kratších trestů byl o dva měsíce zkrácen.
Není bez zajímavosti, že přestože případ vstoupil do dějin české kriminalistiky jako případ Vyšehradských jezdců, byl to především případ Kozinovy skupiny. Stejně tak se občas tvrdí, že se skupinou se zapletla i baletka a pozdější herečka Helena Růžičková. Její jméno se však ve vyšetřovacím spise neobjevuje.
Archivy obsahují i další osudy dvou odsouzených. Tyto materiály se nacházejí v Archivu bezpečnostních složek (ABS ČR). Tím prvním z nich je už výše zmíněný František Šulc. V roce 1968 od něj odešla manželka s dcerou. Podle pozdější výpovědi jeho matky mu vyhrožovala, že nenastoupí do zaměstnání, aby platil vyšší alimenty.
František Šulc na to reagoval tak, že si vyřídil dovolenou v zahraničí, nasedl na motocykl a v Itálii požádal o politický azyl. Krátce poté se přestěhoval do USA, kde pokračoval v práci instalatéra a v roce 1985 dokonce dostal vízum do ČSSR, aby se svou novou manželkou mohl navštívit svou matku.
Podvodník a konfident
Výrazně ponuřejší je další osud Karla Kujala, zloděje motorek. V době soudu byl ženatý a měl dvě velmi malé děti. Vyšetřovací spis obsahuje žádost jeho manželky z 8. prosince 1953 o zmírnění trestu. Ocitla se totiž se dvěma malými dětmi zcela bez prostředků.
Po propuštění svého muže na svobodu si ovšem moc nepomohla. Karel Kujal vydal na dráhu podvodníka a v roce 1974 byl jako zvlášť nebezpečný recidivista odsouzen na osm let nepodmíněně. Podle záznamů v Archivu bezpečnostních složek spáchal podvod i na své manželce, a to v době, kdy byla v nemocničním ošetřování. V červnu 1975 si ho vytipovala Státní bezpečnost jako tajného spolupracovníka.
Karel Kujal totiž aktivně donášel na své spoluvězně a ostraze věznice psal písemné zprávy pod pseudonymem Artur. Pracovníci StB využili příležitost a Karel Kujal se 5. června 1975 písemně zavázal k donášení na spoluvězně. Svou roli plnil svědomitě. Propuštěn na svobodu byl v roce 1982, ale už v roce 1984 byl za další podvody odsouzen znovu.
Jeho dokumentace v ABS končí až v únoru 1989, kdy na něj byla vypracována pochvalná závěrečná zpráva.
autor: Jaroslav Mareš
