Policejní historici odhalili pachatele nejznámějšího nevyřešeného případu naší historie. Toto je exkluzivní rozhovor s Radkem Galašem, vedoucím badatelského týmu.
Jak vznikla myšlenka vrátit se k 90 let starému případu a pokusit se ho objasnit?
Ono to nevzniklo tím, že jsme si řekli, „my to objasníme“, ale prostě to byla zvědavost. Muzejní práce není jenom něco skladovat, oprašovat, renovovat a restaurovat, ale s tím materiálem pokud možno pracovat. Tohle byla svým způsobem výzva. My jsme si prošli ten spisový materiál, který je uložený v muzeu. Ten se sem dostal z tzv. Kriminalistického kabinetu a tam zase z původního policejního muzea, které bylo v Bartolomějské ulici.
Přesto se z dochovaného spisu podařilo pachatele najít…
Bohužel už nikdy nikdo nezjistí, zda je spis kompletní. Je v něm řada výpovědí, řada dalších svědectví, několik set anonymních dopisů a udání i neanonymních. Je tam řada novinových výstřižků z dobového tisku. Jsou tam výpovědi aktérů a v podstatě my jsme se na ten spis podívali malinko jinak než jako normální historik nebo badatel. Člověk, působící dlouhá léta ve sboru, a teď nemluvím jenom o sobě, ale především o kolegovi, který na tom spolupracoval.
Být policistou znamená být policistou navždy. Cokoliv čtete úředního, tak tam naskakují různé spojitosti. Najednou zjistíte, že celá ta léta se pracovalo s nějakými teoriemi, ale vlastně vůbec nikdo se nezabýval rozpory ve výpovědích. Stejně tak se nikdo nezabýval tím, kdo si s kým potvrzoval navzájem alibi a proč, jaké byly mezi nimi vztahy, co mohlo být jejich motivem.
Podařilo se i nějaký dokument objevit?
Případ nebyl nikdy objasněn, nikdy nebylo nalezeno místo činu a nikdy nebyl jednoznačně prokázán motiv, ačkoliv se běžně uvádí, že se jednalo o tzv. vraždu z vilnosti, ze sexuálním podtextem. Ovšem to je právě to, co je nesmírně zajímavé. Nic, co by to stoprocentně potvrzovalo, není ani ve spise, to musíte hledat úplně jinde. A nám se podařilo pravděpodobně jako prvním najít pitevní protokol, který přímo ve spisu nebyl. Pitevní protokol hovoří o něčem úplně jiném a díky němu jsme schopni vyvrátit teorii o tom, že to byl absolutní znalec anatomie.
Byl to člověk, který měl štěstí a dobře se trefil nožem. Jsme také schopni vyvrátit teorii, že byla usmrcena trojím seknutím do hlavy a poté byla podřezána a čtvrcena.
První informaci, že jste něco v případu něco objevili, jsem získal v roce 2017. Proč trvalo zveřejnění tak dlouho?
Ono to je časově ještě vzdálenější. Dělali jsme na tom opravdu dlouho. Dlouho nás zdržovaly neúspěšné analýzy DNA. Ze spisu jsme se dozvěděli, že jsou dosud uloženy vlastně vlasů, prokazatelně od Vranské. Když se na Ústavu soudního lékařství v Praze ve Studničkově ulici dělala pitva, byly zajištěny i další vlasy, které údajně byly na paži mrtvé. To je neobvyklé, takže vlasy jsme podrobili analýze DNA, kterou dělal specialista stojící mimo policii a vůbec mimo vnitro.
To jsme udělali úmyslně. Jednak je to odborník mezinárodně uznávaný a jednak jsme to dělali proto, aby potom do budoucna někdo nemohl argumentovat tím, že muzeum policie je pod vnitrem a spolupracuje s policií. Byla to pro nás i garance úplné nestrannosti.
Otylii Vranskou nezavraždil pachatel, znalý anatomie…
Analýza DNA jednoznačné výsledky nepřinesla kvůli stáří vzorků. Jak se podařilo vyvrátit, že pachatel byl dokonale znalý anatomie?
My jsme vycházeli z první teorie, že pachatelé byli dva. Mrtvá vykazovala tři viditelná jasná zranění. Když pominu odřezané nohy, oddělenou hlavu, tak to bylo podřezání, tři záseky do lebky a sedm bodných ran v levé straně hrudníku. Z pitevního protokolu jsme zjistili, že seknutí do hlavy byla provedena na ležícím těle a je tam naprosto minimální vitální reakce. Život Vranské v tu dobu už vyhasínal. Smrtícím zraněním bylo podřezání, protože v plicích mrtvé bylo značné množství krve.
Také jsme díky pitevnímu protokolu zjistili způsob, jakým byla pravděpodobně podřezána, protože není podřezání jako podřezání. Otylie Vranská byla podřezána laicky řečeno od ucha k uchu. To lze provést jedním řezem, ovšem jenom při určitém hmatu. To nemůžete udělat, když někdo proti vám stojí, když má rovně hlavu, když nemá hlavu v záklonu. I to jsme zkoušeli.
Další věc, která byla nesmírně důležitá: Všechny bodné rány v hrudníku byly post mortem, do mrtvého těla. My jsme původně vycházeli z toho, že se jednalo o vraždu v efektu a ty bodné rány, že jsou takhle mělké, protože byly způsobeny ženou. Jednou z podezřelých spolupachatelů byla žena – Antonie Koklesová, která byla regulérní prostitutkou a ženou dost nevalné pověsti. Nicméně díky pitevnímu protokolu jsme zjistili, že to s největší pravděpodobností nebyla pravda.
Sedm je magické číslo a mohlo to zavádět k tomu vlastně odvedení pozornosti jinam. My jsme díky pitevnímu protokolu zjistili, že podřezání bylo provedeno poměrně odborně, řekněme, téměř vojensky a zabijácky. Nebyl to člověk, který by podřezával poprvé, to by měl obrovské štěstí, ale spíše to měl aspoň natrénováno.
Další věc, a ta se nikdy nevysvětlila, bylo zranění na čelisti mrtvé, kdy měla vlastně modřinu velikosti zhruba pětikoruny. Jak mohla vzniknout, to prostě ani ten pitevní protokol nemůže být schopen vám sdělit. Pitevní protokol nicméně jasně hovoří o tom, jak byla oddělena hlava. Po devadesáti letech se dozvídáme, že nebyla oddělena několika nebo dvěma hladkými řezy. Řezů bylo podstatně víc, vůbec nebyly hladké, bylo tam působení velké síly, dokonce takové, že na obratli byl odříznut jeden z výčnělků. Po konzultaci s odborníky jsme došli k názoru, že ten, kdo řezal hlavu, tak s pravděpodobností hraničící s jistotou to nebyla žena. Ta by na to neměla sílu. Musel to být muž a hlava nebyla useknuta, ale uříznuta.
Pachatel hlavu odděloval na několik pokusů. Z toho jednoznačně plyne, že to odborník tedy nebyl. Co se týče oddělení kyčlí, které byly odděleny poměrně hladce, jsou to největší klouby v lidském těle a trefit je zas takové umění není. Navíc v té době bylo naprosto běžné kupovat si poměrně velké kusy masa, velmi často si ho bourat doma. Pitevní protokol nám tedy otevřel nový směr pátrání a hlavně vyvrátil to, že vrahem byla žena.
Takže Antonie Koklesová je z toho venku. Jak se do Vašeho zájmu dostal rotmistr Pěkný?
Prvním znakem bylo jeho chování: On velmi dobře věděl jako drtivá většina veřejnosti, že se hledá rotmistr, který se sešel s Otylií Vranskou v den vraždy. Přesto se policii nepřihlásil. On musel být nalezen rekognicí, poznáním. Jednu ze svědkyň, která ho znala od vidění, vodili kriminalisté od kasáren ke kasárnám. Když konečně dorazili do Karlína, kde byly nastoupeny vždycky celé jednotky, ona procházela mezi těmi vojáky a teprve tam ho identifikovala. On se dobrovolně nepřiznal k tomu, že se s Otylií Vranskou znal. K tomu se přiznal až v okamžiku, kdy z toho byl usvědčen díky svědecké výpovědi. To není běžné chování člověka, který je naprosto nevinný.
Někteří svědci dokonce hovoří o tom, že si Otýlie Vranská stěžovala, že jí Pěkný zakazuje scházet se se svými vrstevníky. Dále potvrdili, že když se potom pohádali, byl vůči Vranské schopný násilí.
Pěkný měnil výpověď podle Koklesové
Zmiňoval jste přímo rozpory ve výpovědích. Na jaké rozpory jste narazili, které vás nasměrovaly k Pěknému?
Vypovídal Pěkný, vypovídala Koklesová. Problém byl v tom, že oba dva, kteří byli vyslýcháni odděleně, si ve svých výpovědích odporovali. Například v tom, v tom, co následovalo když se rozešli s Vranskou. Nicméně Pěkný se druhý den po výslechu dostavil na policejní komisařství znovu a svoji výpověď doplnil. Doplnil ji ovšem takovým způsobem, že plně odpovídala výpovědi Antonie Koklesové, která mu prokazovala alibi.
Svou výpověď dokonce doplnil ještě o další věc. Tvrdil, že dal výpověď z bytu svému bytnému a byl si hledat nové bydlení, a tím si zajišťoval alibi na dobu vraždy. Nám se ale podařilo dohledat jeho personální spisy. Z těch jasně vyplývá, že z bydliště, které my považujeme za místo činu, se ve skutečnosti neodstěhoval. Respektive odstěhoval se až po čtyřech letech. Přesto při výpovědi tvrdil, že dal výpověď ze svého bytu a šel si hledat nové bydlení.
Jednoznačně to plyne z přihlašovacích lístků, ale i z personálního spisu. Žádný státní zaměstnanec typu voják, četník, policista by si nedovolil lhát do každoročního hodnocení. Za druhé byla povinnost do tří dnů po změně bydliště nahlásit ji policejnímu úřadu. On i při tom výslechu, při tom doplňku, kdy si zajišťoval alibi na dobu vraždy, tak v podstatě úmyslně lhal. Otázka je, proč.
Tím se dostáváme k motivu vraždy?
Rotmistr Pěkný byl docela zajímavou osobností. V té době byl rozvedený a měl dítě. To je informace, která byla velmi zajímavá, ale tenkrát se nikdy neobjevila. Měl určitý statut, byl to hrdina československých legií z Ruska, byl držitelem řady vyznamenání, měl poměrně významné postavení v rámci armády, respektive kasáren. Byl intendant, vedoucí skladu to je a vždycky na vojně platilo, že kdo vládnul skladem, ten vládnul kasárnám. Jeho postavení bylo poměrně vysoké. Problém byl v tom, že všichni vojáci z povolání, policisté, četníci, každoročně byli prověřováni, jak se chovají, jaké mají výsledky a především, jak se chovají v soukromí. Ve chvíli, kdy by se zjistilo, že v soukromí se stýká s prostitutkami, mohlo se mu stát, že bude z armády vyloučen. Tehdy existoval etický kodex. Pokud by armádě takto dělal špatné jméno, byl by to konec jeho kariéry a dobrého postavení, které měl. Je to i jedna z variant jeho motivu.
Otýlii Vranské se na jednu stranu tvrdilo, že byla prostitutka. Na druhou stranu se tvrdilo, že byla děvčetem, kterému se dnes říká zlatokopka…
Otýlie Vranská nebyla programovou prostitutkou. Otázka je, na co je to přesně prostitutka. Ona se neživila prostitucí, ale pracovala. Měla několik zaměstnání, zpravidla takové ty nekvalifikované práce, myčka nádobí a podobně v restauracích. A podle všeho to byla dívka, takové to nočňátko, která se velmi ráda dobře bavila. Když za ní někdo něco zaplatil, tak to samozřejmě přivítala, protože to byla úspora a samozřejmě, pokud jí někdo zaplatil za nějakou poskytnutou službu, tak proč ne?
Jedna ze svědkyň hovoří o tom, že vlastně i Pěkný čas od času zaplatil za poskytnuté služby 20 Kč. Boty od Bati stály 19,90, takže ono to zas tak úplně málo nebylo, ale prostitutka typu Koklesové to nebyla ani náhodou.
Jaký tedy měl Pěkný motiv?
Motivů v dějinách lidstva příliš nemáte. Je to moc, vliv, sexuální motivy, peníze, nenávist, nešťastná láska. Že by do ní byl pachatel nešťastně zamilovaný, to moc nevypadá. Co se týče peněz, tak loupežná vražda to rozhodně nebyla, protože ona neměla vůbec nic. Ona žila ze dne na den. Nežila špatně, byla hezky oblékaná, byla dobře udržovaná, dobře živená. Ale nepřemýšlela nad tím, co bude zítra, takže peníze neměla. Loupežný motiv vám úplně odpadá. Sexuální motiv tam nebyl prokázán. Pitevní správa vůbec nehovoří o tom, že by byla znásilněna, že by na pohlavních orgánech byly patrné jakékoliv známky násilí. Stejně tak tam nejsou stopy nějakých sadomasochistických či sadistických praktik. Sexuální motiv tedy odpadá. Co se týče dalšího motivu, který ještě přichází v úvahu, je nenávist. Kdo by ji mohl nenávidět? Konkurentka nějaká? Ale jaká?
Motiv, s kterým pracujeme, je právě motiv rotmistra Pěkného, a to je obava z ohrožení jeho existence. Ono se ukazuje, že s největší pravděpodobností jí nasliboval, že si ji vezme minimálně na byt a že v podstatě ona bude moct žít u něj. Jestli ona si to vyložila tak, že si jí jednou bude chtít vzít, těžko říct. Nesmíme zapomenout, že přislíbení sňatku a nesplnění tohoto slibu byl tehdy trestný čin. Takže Pěkný měl důvod se obávat, že ho Vranská může existenčně ohrozit.
Místo vraždy dnes již neexistuje
Jak se tedy podle všeho odehrál onen osudový večer?
Ona v den vraždy flámovala poměrně dlouho do noci. Díky policii, která v tom odvedla veliký kus práce, máme zmapované poslední hodiny jejího života, kde se objevovala, ale opravdu precizně. Její stopa mizí na Václavském náměstí kolem půlnoci. Od té doby už ji kromě vraha živou nikdo neviděl. My jsme pracovali s teorií, že odjela do Michle k Pěknému. Ona dobře věděla, kde bydlí. Tramvajové spoje jí to umožňovaly a byla by tam zhruba během tři čtvrtě hodiny. Kdyby šla pěšky, to jsme zkoušeli a byli jsme tam za hodinu.
Do místa bydliště by dorazila přesně tak, jak to odpovídá i pitevnímu protokolu a přibližné době smrti. No a tam buď došlo k hádce, anebo došlo k jakýmkoliv výčitkám, čemukoliv podobnému. A situace vyústila v to, že byla zavražděna právě rotmistrem Pěkným. Ona totiž dobře věděla, že se nemůže vrátit do podnájmu. To je svědecky prokázáno její bytnou. Ta jí opakovaně řekla, že jestli chce přijít zase po půlnoci, ať už vůbec nechodí. I bytná ji nutila k tomu, aby pracovala, protože logicky nechtěla, by jí dlužila za nájem.
Otýlie Vranská, když od ní odcházela, tak bytná jí dala vydatný oběd, udělala jí kávu, švestkové knedlíky, no a Vranská vyrazila do světa. Po půlnoci sháněla ubytování v Rokoku a u Šmelhausů. Nesehnala ho, protože ti dotyční, kteří by jí bývali ubytovali, tam nebyli. Jednoduše si řekla, že vyrazí k rotmistrovi, sedla na tramvaj, což nebyl žádný problém, protože tramvaje tenkrát jezdily v určitých intervalech 24 hodin denně. Do Michle dorazila v časovém rozmezí, které odpovídá času smrti.
Jak dnes vypadá místo činu?
To místo už dnes nenajdete. Domy toho bloku prošly asanací. Dělala se tam přemostění, dělala se tam nová tramvajová trať a dnes už tam nejsou ani základy domů. Nepodařilo se nám sehnat ani jakékoliv nákresy těch domů, prostě nic.
To tedy bylo poslední místo, kde se objevila. Jestli u vraždy byla nebo nebyla Koklesová, to je otázkou. Koklesová s největší pravděpodobností měla důvod lhát a Pěknému zajišťovat alibi. Já jsem přesvědčený, že u toho být mohla.
Že odjeli do Michle, potvrzují obě svědectví ještě předtím, než Pěkný doplnil výpověď. Když se s ní rozešli na Karlově náměstí, ona věděla, kam jedou. Těžko říct, k čemu tam došlo, ale v každém případě od té doby už ji nikdy nikdo neviděl.
Jak mohla proběhnout samotná vražda?
Pracujeme s tím, že vrah k ní přistoupil zezadu, zaklonil jí hlavu a jedním řezem jí podřízl, přeťal jí obě dvě krkavice. Ten řez byl poměrně hluboký, bylo to masivní tepenné krvácení. Když upadla na zem, tak tak ji vrah třikrát seknul do hlavy. Pravděpodobně to měly být rány jistoty. Když byla mrtvola svlečená, tak došlo k bodání do hrudníku. Mrtvola, když byla rozčtvrcena, byla absolutně očištěna, omyta a úplně vykrvácena.
Pitevní protokol hovoří o tom, že v podstatě nebyla nalezena žádná krev, kromě vdechnuté krve do plic. Mrtvola byla úplně čistá, takže na ní nebyla žádná špína, nic takového. Jediné kontaminované věci, které byly nalezeny, pochází z kufru, ale nikoliv z místa činu. Některé stopy vedou k tomu, že ten byt disponoval minimálně koupelnou, tam je to i selský rozum a normální úvaha. Toto není možné udělat v domě, kde máte pavlač a jeden společný vodovod. Z lidského těla máte pět litrů krve, ta krev musela být úplně všude. Krvácení z krční tepny je velmi masivní. Předpoklad je tedy takový, že byt byl vybaven minimálně koupelnou.
Rotmistr Pěkný měl poměrně vysoký společenský statut. Jako policisté, četníci. Předpokládám, že nebydlel v nuzném bytě, který by nedisponoval takovým sociálním zařízením. Po rozčtvrcení mrtvoly byla zabalena do dvou kufrů, do prostěradel, byly tam uloženy noviny, spoje Českých drah. Byla přepravena na dvě nádraží a odeslána dvěma vlaky na druhý konec republiky. Jeden vlak končil v Bratislavě, druhý v Jasině na Podkarpatské Rusi. Shodou okolností byl vagon odpojen už v Košicích a tam byl nalezen právě kufr s trupem. Vlastně to byla i náhoda. Otázkou je, co by se stalo, kdyby ten kufr doputoval až do Jasiny. Jestli by se vůbec kdy přišlo na spojitost s kufrem z Bratislavy, jestli by se vůbec tohle někdy dalo dohromady.
To je tedy, jak to mohlo být, ale já se musím zeptat. Proběhla u rotmistra v tom domě nějaká domovní prohlídka? Soustředili se vyšetřovatelé na něj, jak jim uniknul?
Místo nikdy nebylo ztotožněno a prohlídka nikdy nebyla provedena. Jeho doplnění výpovědi bohatě postačilo a už se mu nikdy nikdo nevěnoval. Vyslýchal ho Dr. Borkovec a my to přičítáme několika faktorům. První faktor je jeho nezkušenost, protože on v té době byl u policie velmi krátce. On byl právník, byl na čtvrtém bezpečnostním oddělení, byl v týmu, který tu vraždu dělal. Nikdo tomu už potom nevěnoval pozornost a on jako nezkušený pravděpodobně neudělal správné závěry, které vy vidíte na první pohled.
Další věc je obrovský tlak sdělovacích prostředků a tím pádem i shora, protože v ten samý okamžik veřejným míněním a policií zmítal fantom ulice. Byl to nikdy neztotožněný člověk, nikdy se na něj nepřišlo. Policii poslal dopisy, ve kterých jasně říkal, že je vrahem Otylie Vranské. Policie to dala sdělovacím prostředkům a on potom už komunikoval prostřednictvím dopisů, které byly ručně psané, tak komunikoval.
Fantom ulice byl opakovaně označen za hlupáka …a správně
Pokud vím, komunikoval hlavně s Poledním listem.
A s dalšími. Uváděl další a další podrobnosti o sobě. Pro noviny to byla obrovská senzace, takže když se podíváte do dobového tisku, on se podepisoval jako Fantom ulice Karel XY, Karel Wodowary, muž toužící po krvi. Problém je v tom, že v podstatě nic z toho, co popisuje, tak vůbec nesedí. Ani způsob vraždy. On říká: „Já budu vraždit dál, já už jsem vraždil předtím.“ Ale nenajdete jedinou vraždu, která by měla stejný modus operandi, jako byla vražda Otýlie Vranské. Ani předtím, ani potom.
On o sobě uvádí celou řadu věcí, jak sloužil v cizinecké legii, jak potom utekl, jak se dostával pracně do Československa zpět na podvozcích vlaků a potom v určitém místě najednou dostal obrovský obnos peněz. Neříká od koho. Jako důvod vražd prostitutek uvádí, že ho zklamala nějaká dívka, kterou si chtěl vzít, zpronevěřil obrovský majetek, proto utekl do cizinecké legie. Tam prý ovšem nevydržel celý závazek. V té době to bylo o život, nedodržet závazek. Uprchnul prý zpátky domů a tady se začal ženám mstít.
Sdělovací prostředky ho několikrát označily za hlupáka. Nevím, jestli to bylo po dohodě s policií, aby ho vyprovokovali k dalším dopisům, anebo jestli to prostě tak vyplynulo. On, aby prokázal, že není hlupák, tak dokonce v jednom dopise píše anglicky, „já hovořím i anglicky“. Kdyby byl několik let ve francouzské cizinecké legii, tak hovoří spíše francouzsky.
Dokonce na jednom z těch dopisů zanechal otisk prstů. Okamžitě se snímaly otisky prstů všem pražským prostitutkám, protože on vyhrožoval mimo jiné i dalšími vraždami prostitutek. V databázi ústředního četnického pátracího oddělení ani poznávacího oddělení při policejním ředitelství v Praze nebyl. Ten člověk nikdy předtím nebyl trestán a on sám potom v dalším dopise popírá, že by vlastně zanechal někde otisk prstů, protože přece při psaní používá rukavice.
Bylo tehdy při pátrání po fantomovi použito nějakých nových metod?
Byl udělán jakýsi psychologický profil pisatele. My jsme si říkali: „No, to je hodně zajímavé, to si přečteme“. Nakonec se ten psychologický profil ukázal být úsměvnou záležitostí, nikoliv odbornou, protože on shrnuje pouze to, co o sobě napsal. Závěrem toho v uvozovkách psychologického profilu je, že pisatel má doma určitě psací stůl. Berme to tak, že v té době nic takového jako psychologické profilování neexistovalo.
Zmínil jste velké množství udání.
Těch byly stovky. Mezi nimi například ta, která říkají, že to byla rituální vražda a vraždili Židé. Anonym v tom spatřoval rituální vraždu právě kvůli tomu podřezání. Takových dopisů dennodenně na policejní ředitelství chodilo několik desítek. Policie skutečně všechny prověřovala. Do toho přicházely dopisy od fantoma, do toho sdělovací prostředky s každodenní masáží, a to ještě neměli televizi.
Koklesová se zapojila do protikomunistického odboje
Podařilo se něco zjistit o dalších osudech Pěkného a Koklesové?
Zjistili jsme pár věcí. Pěkný se za války znovu oženil, měl dvě děti, odstěhoval se za Prahu na Plzeňsko a tam v podstatě dožil. Víme o tom, že v době květnového povstání, byť legionář a oni na něj mohli spoléhat, se vůbec nezapojil do odboje. A stopy po něm úplně mizí.
Co se týče Antonie Koklesové, to byla velmi zajímavá osoba. Antonie Koklesová byla po roce 1939 mimo jiné stíhána gestapem. Jednalo se o to, že ona pravděpodobně ve svatém nadšení, někomu ze sudetských Němců s bílými ponožkami deštníkem rozbila hlavu na Václavském náměstí. Když Němci obsadili zbytek republiky, tak on jí to nezapomněl a udal ji, takže byla zatčena gestapem. Byla několik týdnů ve vazbě, nicméně pak byla propuštěna a vdala se. Měla děti, odstěhovala se na kraj Prahy, tam bydleli poměrně dlouho, ale o ní potom toho moc nezjistíte.
O jejím manželovi Klempířovi jsme toho zjistili poměrně dost, i to, jaký měl zbrojní průkaz. Ona se potom objevuje ještě jednou přece jenom na scéně, a to v rámci protikomunistického odboje, kdy byla odsouzena na několik let. Existuje její trojdílná fotografie za protikomunistický odboj, kdy roznášela protikomunistické letáky. Otázka je, jak dalece jim rozuměla, protože na tom s gramotností nebyla kdovíjak, nicméně trestána byla. Naši hlavní podezřelí jsou účastníci prvního, druhého i třetího národního odboje.
Připomeňme si ještě případ kvadratura ženy, případ Herty Černínové. Její vrah udělal mnoho věcí úplně stejně jako vrah Otylie Vranské, včetně sedmi bodnutí do hrudi…
Tahle otázka nás samozřejmě logicky napadla také. Případ herdy Černínové, zejména některé fotografie z případu Herty Černínové, jsou velmi často zaměňovány s Otýlií Vranskou. Někteří badatelé dokonce pracují s tím, že případ Otýlie Vranské nemohl být objasněn, protože byla používána špatná fotografická dokumentace.
Vraždu Herty Černínové se podařilo objasnit de facto po 24 hodinách. Na případu dělal Nečásek, což je kriminalistická legenda, a dělal to pražský Maigret, čili Kalivoda. A je zajímavé, že ani jeden z nich se pachatele nezeptal, proč to takhle je. Existuje řada fotografií z rekonstrukce činu. Oni opravdu precizně nafotili to, jak ji omráčil závažím, jak ji potom odvlekl, jak ji porcoval nožem ve vaně. Je k dispozici úplně všechno, ale nikdo se Šmída nezeptal, proč to udělal tak podobně jako u Otylie Vranské?
Kalivoda potom napsal velmi odbornou stať v kriminalistickém sborníku, ve kterém si klade otázku, zda mohl být objasněn případ Otýlie Vranské. On dochází k jednoznačnému závěru, že nemohl, a to díky neschopnosti prvorepublikového imperialistického kapitalistického policejního aparátu, kdežto ten moderní socialistický týmově pracující aparát objasnil Hertu Černínovou během 24 hodin. On tam ovšem a bohužel zcela vědomě zamlčuje některé věci, on určitě viděl spis, to z toho vidíte. Některé věci překrucuje Nečásek, který se podílel na objasňování případu Herty Černinové a sám potom zmiňuje opakovaně vraždu Otýlie Vranské. Přesto Šmídovi otázku na Vranskou nepoloží. V době, kdy byla zavražděna Otýlie Vranská, mu bylo 16 let a všechno vylučuje to, že on by byl vrahem.
Podobnost je tam opravdu obrovská, a dokonce si dovedu představit, že když se objevily první fotky z vraždy Herty Černínové, anebo ten první nález, tak to evokovalo hypotézu, že to musel udělat ten, kdo zabil Vranskou. Tělo bylo rozporcováno stejně, hlava byla uložena s končetinami úplně stejně. Torzo těla bylo zvlášť, nohy a hlava byly zvlášť. Přesně jako u Vranské sedm bodných ran v hrudníku. Ale zásadní rozdíl je, že ty byly smrtelné.
Jak moc si jste nalezením vraha jisti?
Tady je ale důležité si uvědomit jednu zásadní věc: Je 90 let od vraždy a jestli někdo řekne, že na 100 procent odhalil pachatele, tak ve mně vzbudí značnou skepsi. Je to z jednoho prostého důvodu: Ani my neříkáme, že to je 100 procent. To ani nemůže být, protože neexistuje jediný přímý svědek a účastník celé věci, který by mohl znovu vypovídat, s kterým byste o tom mohl mluvit. Stále vycházíme jen z dobových materiálů, ověřitelných materiálů, historických pramenů a samozřejmě archivů. Chybí lidský fenomén přímého účastníka, který je nezastupitelný a už nikdy ho nikdo nenahradí. Jsem tedy přesvědčen o tom, že naše argumenty pro označení pachatele, obstojí z 85%.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Muzeum Policie ČR, ABS ČR
Minisérie o Otylii Vranské:
1. díl: Tragédie rodiny: Vrah zastřelil i její sestru
2. díl: Poslední večer zavražděné a pravda o její prostituci
3. díl: Další neobjasněné případy sériového vraha
4. díl: Co všechno přiznal fantom ulice, český Jack Rozparovač
