Byla neděle 21. září 1952. V polích za Řevničovem odehrála tragédie se třemi mrtvými. Na místě zemřeli dva místní myslivci a neznámý muž. Jeho totožnost dlouho unikala snaze o objasnění.
O případu, ve kterém byli v Babicích na Třebíčsku zastřeleni tři funkcionáři národního výboru, slyšel skoro každý. Přestřelka za Řevničovem, při které přišli o život dva místní komunisté a jeden muž s neznámou totožností, je ovšem daleko záhadnější. Tím spíše, že Státní bezpečnost se snažila urputně přijít nejen na to, kdo byl oním třetím neznámým mrtvým, ale především se pokoušela dopadnout jediného přeživšího, který z místa incidentu utekl.
Nenápadné říjnové odpoledne
Dva myslivci, Karel Jugl a František Mika, funkcionáři řevničovské KSČ, si v neděli odpoledne po brigádě vyrazili na lov z Řevničova směrem k vesničce Kroučová. Noviny byly tou dobou plné nepřátelských agentů a boje s vnitřním i vnějším nepřítelem. Vybízelo se k uvědomělosti a k ostražitosti.
Myslivci evidentně na sou uvědomělost a ostražitost doplatili. Dnes již nelze zrekonstruovat, co se na místě přesně odehrálo, nicméně zazněla střelba a na místě zůstali tři mrtví. Čtvrtý muž, který utekl směrem ke Kroučové.
Často podávaná verze hovoří o tom, že jeden z agentů v poli zakopával vysílačku a svého zraněného kolegu zastřelil, aby nemohl mluvit. Jenže podle oficiálního podání byla vysílačka nalezena na jiném místě, zatímco na místě činu byly nalezeny falešné doklady, falešné peníze v několika měnách, šifrovací tabulky, rozložená mapa a celý arzenál zbraní. Nedává příliš smysl, aby pachatel zakopával vysílačku a na místě se nenašly žádné stopy zakopávání, stejně tak by na místě těžko nechával věci, které nutně potřeboval k přežití.
Oficiální legenda měla zakrýt neúspěch Státní bezpečnosti při mohutné pátrací akci, při které stovky lidí marně pročesávaly okolí. Daleko pravděpodobnější je vysvětlení, že tam věci doličné naaranžovala Státní bezpečnost. Nelze ani vyloučit, že celá akce byla cílenou provokací Státní bezpečnosti, která potřebovala záminku k rozpoutání teroru na místních sedlácích.
Kdo byl na místě činu
Nedochoval se bohužel vyšetřovací spis. Není ani jasné, kdo všechno byl na místě činu. Podle všeho byl nedaleko ještě jeden myslivec. Buď to byl Josef Tichý, přezdívaný Lojščík, který byl v inkriminovanou chvíli opodál. Anebo podle jiných svědků byl na místě ještě další místní a měl se jmenovat Křeček.
S případem souvisí i další smrt. Necelý rok po události spáchal sebevraždu hlavní vyšetřovatel případu Adolf Pondělíček. Jeho syn je ale dodnes přesvědčen o tom, že o sebevraždu nešlo a vzpomíná na to, že v den, kdy se neštěstí odehrálo, mu otec naznačil, že ví něco, co by mělo zůstat utajeno či co by vědět neměl.
Nečekaný objev
Na ÚDV se k případu dochovaly torzovité části původního vyšetřovacího spisu. Jednou z jejich součástí jsou pitevní protokoly. Ukazují, že část místního vyprávění není pravdivá. Neznámí agenti stříleli z pistolí. V tělech obou myslivců bylo celkem 11 střelných ran. Neznámý byl zastřelen jednou ranou z brokovnice. Brokovnicemi byli ozbrojeni myslivci. Není tak pravda, že neznámého muže dorazil jeho kolega.
Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů. navíc v amerických archivech objevil záznam z monitoringu ukrajinských nacionalistů, banderovců. Uvádí se v něm, že jistý Matviejko, člen Banderovy skupiny, byl zastřelen na podzim 1952 u Karlových Varů. Třetí zastřelený tedy pravděpodobně právě dostal své jméno.
Co se tedy oné neděle odehrálo na poli za Řevničovem: Dva místní myslivci si vyrazili na lov. Na poli za Řevničovem spatřili neznámé muže a rozhodli se je legitimovat. Neznámí muži, a byli podle všeho dva, protože poté, co jeden z myslivců zastřelil Matviejka, musel někdo zastřelit jeho.
Neznámí muži byli členy Banderovy odbojové armády, kteří se přes Československo snažili přejít ať už z dnešní Ukrajiny na Západ, či šli podpořit spolubojovníky opačným směrem. Členové skupiny si nemohli dovolit nechat se legitimovat. Kdo začal střílet není možné říci. Každopádně Jugl s Mikou evidentně narazili na dobře vycvičené muže. Poměr zásahů 11:1 hovoří za vše. I ty nejzáhadnější tragédie se nakonec mohou ukázat jako velice banální.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Archiv bezpečnostních složek ČR, Ústav pro studium totalitních režimů, ÚDV
