Elektrárna s továrnou na umělá hnojiva v norském vnitrozemí je místo, kde byla bez nadsázky rozhodnuta druhá světová válka. Před zničením zdejšího provozu byl totiž Hitler ve výrobě atomové zbraně podstatně napřed. A jak se ukazuje až nyní, na atomové bombě nacisté pracovali až do samotného konce války.
Na počátku všeho byla potřeba vyrábět umělá hnojiva a vodopád u Rjukanu. Mezi roky 1907 a 1911 proto vyrostl na svahu vtokový objekt, dále deset trubek a dole ve své době nejvýkonnější elektrárna na světě o instalovaném výkonu 108 megawattů.
V těsné blízkosti elektrárny potom vyrostla šestipatrová budova továrny na umělá hnojiva. Ta se tu až do roku 1929 vyráběla energeticky velmi náročnou Birkeland-Eydeovou metodou. V tomto roce přešla výroba na výrazně efektivnější Haber-Boschovu metodu. Při ní byla za pomoci elektrolýzy rozkládána voda a separován vodík. Fritz Haber vynalezl proces, při kterém je za velké teploty a tlaku za pomoci vodíku přeměňován atmosférický dusík na amoniak.
Samotný Fritz Haber je držitelem Nobelovy ceny, do historie se zapsal především jako otec chemické války. Pro nasazení nové metody musela být elektrárna částečně přestavěna. Generátory produkující střídavý proud byly nahrazeny generátory na proud stejnosměrný. O dva roky později objevil americký vědec Harold Urey těžkou vodu jako přirozenou součást vody. I on za objev získal Nobelovu cenu.
V Norsk Hydro zjistili, že po provedení elektrolýzy zůstává těžká voda ve zbytku vody, která se nerozložila. Opakovaným prováděním elektrolýzy je proto možné těžkou vodu separovat. Elektrárna měla k dispozici více energie než elektrolyzéry spotřebovaly, a tak byla ve sklepě továrny instalována jednotka, separující těžkou vodu.
V předválečném období byla těžká voda separována především pro medicínské účely. Tou dobou se vědělo, že těžká voda zpomaluje buněčné dělení a výzkum tak především zjišťoval, zda by se těžká voda dala využít pro léčbu zhoubných nádorů.
Když v roce 1940 nacistické Německo napadlo a obsadilo Norsko, stal se Vemork klíčovým hráčem v závodu o atomovou bombu. Těžká voda v kombinaci s přírodním uranem totiž spouští řetězovou reakci a vzniká plutonium, a tedy štěpný materiál, použitelný v atomové bombě.
Výroba ve Vemorku dostala od nacistů nejvyšší prioritu, protože s těžkou vodou a uranem z Jáchymova byl k vyrobení atomové bomby jen krůček. Nebylo by třeba náročně obohacovat uran na cyklotronech či v odstředivkách.
Spojenci se o nacistické cestě k atomové bombě dozvěděli a výsledkem byla operace Telemark. Na konci února 1943 se šestici norských odbojářů podařil výsadek a útok na výrobní technologii.
Při sabotáži nacisté přišli o 500 kilogramů těžké vody a zničeno bylo i zařízení. Nacisté se pokoušeli zdejší výrobu těžké vody obnovit. Úplnou tečku za dovozem těžké vody z Norska do říše bylo potopení trajektu s nákladem těžké vody na zdejším jezeře v roce 1944.
Zatímco dosud se mělo za to, že zničením provozu na separaci těžké vody německý atomový program skončil, americký badatel Todd Rider teprve nedávno zveřejnil v online publikaci Forgotten Creators zprávu sovětské rozvědky o dvou testovacích jaderných explozích, provedených v březnu 1945 v Ohrdrufu v Durynsku. Zpráva, určená pro nejvyšší sovětské velení, obsahuje i podrobný popis bomby. Jedná se o implozivní bombu s obohaceným uranem a pokročilejším mechanismem jejího odpálení, než měli k dispozici Američané o několik měsíců později.
Plán bomby, vyhodnocený odborníky za zcela funkční, popisuje o polovinu lehčí bombu než měli Američané. Objevuje se tak zlověstná vize, že pokud by druhá světová válka trvala jen o několik měsíců déle, Hitlerova poslední naděje se mohla stát děsivou skutečností.
V norském Vemorku je nyní muzeum. Budova elektrárny byla zachována, továrna však byla zbořena. Dochoval se ale těžkovodní sklep. V současné době probíhají práce na jeho zpřístupnění turistům. Badatelé dostali jedinečnou příležitost podívat se dovnitř ještě před otevřením.
Video zevnitř nejdůležitější válečné výroby v Norsku je k dispozici na serveru Stream.cz
Autor: Jaroslav Mareš
