Víc než dva tisíce lidí zahynuly při nejvyšší přívalové vlně v dějinách lidstva. Neštěstí se neodehrálo na moři, ale v horách na severu Itálie. Nezpůsobila ho příroda, ale výhradně člověk.
Městečko Longarone na řece Piavě v italských Dolomitech se mělo stát obdivovaným místem. Itálie, vzpamatovávající se z druhé světové války, se tu rozhodla postavit technický div světa, nejvyšší přehradu na světě. Namísto technického zázraku se tady odehrál úplně jiný příběh, a sice nejhorší civilní katastrofa v dějinách Itálie spojená s nejvyšší přívalovou vlnou historie.
Neštěstí se odehrálo na přehradě Vajont. V úzké soutěsce stojí téměř 270 metrů vysoká hráz dodnes s ohledem na její minulost vlastně neporušená. Z koruny hráze, která je dnes přístupná, je na jedné straně výhled do téměř 270 metrů hlubokého údolí. Na straně druhé je přehrada jen pár desítek metrů nad terénem a terén postupně stoupá až nad korunu hráze. Strmé údolí tu zmizelo během pouhých 40 sekund a sesuv způsobil víc než 200 metrů vysokou ničivou vlnu, která smetla celé okolí.
Pochodující hora
Údolí Cellina s potůčkem Vajont bylo až do roku 1959 obyčejné údolí s vesničkami Erto, Casso, Le Spesse, Prada, Liron, Pineda a dalšími. Nedlouho po válce přišla elektrárenská společnost Sade s obřím projektem přehrady v sevřeném údolí o výšce 264,5 metru.
Monte Toc přezdívali místní kvůli častým sesuvům pochodující hora. V údolí došlo k větším sesuvům v letech 1814 a 1868. Projekt přehrady byl v roce 1957 přesto schválen. Protesty místních nic nezvrátily. Novinářka, která poukazovala na nesrovnalosti a rizika, stanula před soudem pro šíření poplašných informací.
V roce 1957 se tedy začalo stavět. První varování přišlo z nedaleké přehrady Pontesei, kterou v té době dokončovala stejná společnost. 22. března 1959 v sedm hodin ráno se do přehrady sesuly tři miliony kubických metrů horniny a vlna přesahující korunu hráze o sedm metrů smetla Arcangela Tizianiho, který jel po hrázi na kole do práce. Jeho tělo se nikdy nenašlo.
Přestože neštěstí na Pontesei jasně ukázalo, že sesuvy ve zdejší oblasti mohou být velmi nebezpečné, stavba Vajontu pokračovala. Po sesuvu v Pontesei zadala společnost Sade geologickou analýzu údolí Vajontu. Studii vypracoval Edoardo Semenza a zdá se, že jeho výběr nebyl náhodou. Byl totiž synem hlavního konstruktéra Carla Semenzy. Ten objevil na levém svahu stopy dávného sesuvu z doby paleolitu, který by mohl pokračovat. Oponentní analýza ovšem hovořila o mocnosti sesuvu pouze 10 až 20 metrů, která neměla způsobit větší potíže.
Napuštění a poslední varování
V září 1959 byla přehrada dokončena. 28. října 1959 podala Sade žádost o povolení k napuštění přehradní nádrže do nadmořské výšky 600 m n. m., což bylo 120 metrů pod maximální hladinou. Optimistické vedení společnosti vydalo v červenci téhož roku zprávu, která jakýkoliv sesuv popírala. Už koncem měsíce se ale v hoře objevila trhlina. Byla dlouhá dva kilometry a tvar měla písmene M. 4. listopadu 1960 se do nádrže sesulo prvních tři čtvrtě milionu kubíků zeminy. Hladina byla tehdy 70 metrů pod korunou hráze a vlna ještě nezpůsobila žádné škody.
Společnost Sade ale začala brát riziko vážně a začala plánovat kontrolovaný sesuv uvolněné hmoty do údolí. Vznikla dokonce obava, že sesutá hornina může rozdělit vzniklé jezero na dvě části a nebude možné vyrábět elektřinu. Začala proto stavba tunelu v místě očekávaného sesuvu, který měl dvě očekávané nádrže propojit. Mocnost sesuvu se v té době odhadovala už na 200 milionů kubíků. Podle výpočtů měl do jezera měl nejrychleji v průběhu jedné minuty. To by způsobilo vlnu o výšce maximálně 20 metrů. Maximální vzdutí hladiny bylo 723 metrů nad mořem, a tak byla stanovena „bezpečná“ hladina jezera na výšce 700 metrů nad mořem.
8. října 1963 vydává obec Erto na popud elektrárenské společnosti výzvu obyvatelům, aby vyklidili bezprostřední okolí nádrže a nepřibližovali se ke břehům. Výstraha varovala před nebezpečnými vlnami. Sesuv se očekával 9. října večer a na přehradu se začali sjíždět zvědaví zaměstnanci společnosti, kteří chtěli sesuv a následnou vlnu v přehradním jezeře pozorovat. Pro většinu z nich to nakonec byl poslední pohled v jejich životě. Hladina vody se tehdy blížila k plánovaným 700 metrům nad mořem. Kolem šesté hodiny večer vedení společnosti znervóznělo a vydalo pokyn zrychlit vypouštění. Na přehradě se se setměním rozsvítil reflektor, osvětlující sesouvající se svah.
Během pěti minut
Ve 22:39 se skutečně dala masa do pohybu. Nešlo o masu o objemu 200 milionů kubických metrů, ale o 270 milionů kubických metrů. Pro srovnání – maximální objem zadržené vody v nádrži byl 160 milionů kubických metrů. Obrovská masa padala do jezera na dvou kilometrech jeho délky a pohybovala se výrazně rychleji, a sice rychlostí až 30 metrů za sekundu. Po dvaceti vteřinách dosáhla vlna kamení dna jezera a během dalších 20 sekund půl kilometru údolí Cellina zcela zmizelo. Vytlačená voda ničila ve třech směrech. Vesnička Casso, stojící přímo nad přehradou, a sice 200 výškových metrů nad její korunou, byla zaplavena, ale zůstala stát.
Ničivá vlna smetla osm vesnic proti proudu a část města Erto. Nejhorší pohroma nastala, když se voda přelila přes korunu hráze. V tomto místě měla vlna výšku až 250 metrů. Nejhůř dopadlo městečko Longarone. Sesuv a blížící se voda způsobily nejprve silnou vichřici a následně se stokilometrovou rychlostí přivalila voda a zaplavila Longarone do výšky 70 metrů.
Voda s troskami úplně smetla nejen Longarone, ale i vesnice Pirago, Fae, Villanova a Rivalta. Těžce poškodila desítky dalších. Zemřelo celkem 2117 lidí, z toho téměř 500 dětí. 500 těl nebylo nikdy nalezeno, u poloviny nalezených nebyla možná identifikace. Zdejší hřbitov je tak z velké části pouze hřbitovem symbolickým. U některých kamenů se přesto dodnes objevují květiny.
Hrozila druhá katastrofa
Přestože se říká, že katastrofa se odehrála během pouhých pěti minut, není to tak úplně pravda. Sesuv zasypal údolí do výšky o 100 metrů vyšší než byla koruna hráze. Přehradu se zasypanými výpusťmi nebylo možné nijak ovládat. Zbytkové jezero Vajont, které bylo proti proudu, stále plnila voda z potoka a hrozily další záplavy. Urychleně proto byla postavena čerpací stanice, která odváděla vodu.
Než ji v únoru 1964 zprovoznili, vystoupala voda ve zbytkovém jezeře o 20 metrů a nashromáždilo se v něm 100 milionů kubíků vody. Provizorní čerpání běželo několik let, než byly zprovozněny odvodňovací tunely, jeden z nich v trase původně připravovaného tunelu k přehradě Vajont a dnes končí vodopádem pod přehradou.
Od roku 2002 je možné vstoupit na samotnou přehradu. Voda strhla silnici a očesala beton především na levé straně. Z řídící budovy zůstalo pouze místo, kde stála. Ve skalním masivu je zničená elektrárna. Při návštěvě místa mrazí nejen z pohledu na 100 metrů vysoký kopec na místě původního údolí a z pohledu na holé vápencové desky, kde sesuv začal, dokonce 700 metrů nad hrází. Mrazí i z toho, že hlavní viník, inženýr Alberico Biadene si ve vězení odseděl pouhý rok. Pozůstalí po obětech se dočkali odškodnění až po 34 letech, v roce 1997. Longarone znovu stojí a tak jako kdysi je z něj výhled do strmého údolí nenápadného potůčku Vajont.
autor: Jaroslav Mareš
zdroj: Parco Naturale Regionale delle Dolomiti Friulane, Museo Longarone Vajont
Na přehradě Vajont jsem natočil i reportáž. Záběry z místa neštěstí společně s dobovými materiály najdete v pořadu Badatelé na Stream.cz.
