Případ vystříleného motorestu: Proč oběti vraha nikomu nestojí za připomínku

Restaurace Kadrnožka. Foto: ABS ČR.

Případy polistopadových útoků si pamatuje každý. Uherský Brod a ostravská nemocnice. Na dodnes nevysvětlený případ u Tachova si nepamatuje téměř nikdo.

Zapomenutý masakr proběhnul před lety na západě Čech. Uprchlý voják tehdy vyvraždil motorest. Restaurant u Kadrnožky stával na staré silnici z Plzně na Rozvadov. Nejdřív tu bývala hájovna a v ní sloužil hajný Kadrnožka. Než postavili dálnici z Plzně na Rozvadov, vedl tudy hlavní tah do Německa, tehdy do západního Německa. Hájovnu na konci šedesátých let zrušili a udělali z ní motorest.

Marné hledání

O případu Kadrnožka se až do nedávna ani přesně nepamatovalo, kdy se odehrál. Několik krátkých poznámek na internetu, uvádí jako rok události 1981. Armádní ani policejní archivy na tento dotaz nic nenacházejí. Teprve při prohledávání případů z roku 1980 objevují v Archivu bezpečnostních složek vyšetřovací spis.V něm mě jako první zaujme výpověď vedoucího restaurace.

Svědecká výpověď vedoucího restaurace:

Já jsem dnes 1.6. 1980 kolem 9:05 hod. přijel se svým autem na Kadrnožku. Zastavil jsem před zadním vchodem do restaurace. Nikoho jsem zde neviděl a nebylo zde ani žádné cizí auto. V lese u restaurace jsou dvě improvizované garáže. Vlevo z mého pohledu stálo zelené auto škoda 110. V pravé garáži stalo červené vozidlo značky Škoda 105. Vozidlům jsem nešel. U zadního vchodu do skladu a do restaurace je na pravé straně dveří vypínač a zvonek. Zazvonil jsem a čekal jsem kdo mi přijde otevřít. Věděl jsem, že někdo musí být v restauraci, neboť vozidla zaměstnankyň stála v garážích. Stál jsem před dveřmi a čekal jsem. Nikdo nepřišel otevřít, proto jsem zvonil znovu a dlouho.

Interiér restaurace se zakrytou obětí. Foto: ABS ČR.

Zase se nic nedělo. Restauraci jsem proto obcházel. Když jsem byl u okna, kde končí veranda a začíná bufet restaurace, tak jsem viděl přes okno na podlaze před vchodem do kuchyně z verandy ležet něco bílého a viděl jsem ruku. Domníval jsem se, že se personál večer nebo v noci opil, proto jsem šel znovu zvonit a házel jsem na okno kamínky. Zase nikdo neotvíral. Bouchal jsem na okno verandy, aby se probudili. Zároveň jsem si všimnul, že ve skle jednoho okna jsou díry.

Po celkovém tomto zjištění jsem si řekl, že se něco děje. Zároveň jsem se pokusil svým klíčem odemknout vchodové dveře do restaurace. Klíč jsem nemohl dorazit, neboť pravděpodobně z druhé strany byl zasunutý klíč. Odjel jsem do Boru, když jsem případ oznámil org. VB, kteří okamžitě jeli na místo. Já se vracel na místo svým vozem. Hned po příjezdu jsem si všiml, že chybí v garáži Škoda 110. Šel jsem potom k zadnímu vchodu a zasunul jsem svůj klíč do zámku a tentokrát jsem bez potíží odemkl.

Střelba na kraji Plzně

Je 1. červen 1980, hodina po poledni. Zatímco na místě činu ohledávají kriminalisté čtyři zastřelené, v okolí probíhá obrovská pátrací akce. Nad oblastí létá vrtulník, policisté se samopaly uzavírají silnice. O pár desítek kilometrů dál, v Toužimi, vraha v ukradeném autě zastavuje hlídka, řidič nereaguje a míří po hlavní silnici směrem na Plzeň. Cestou míjí další hlídky, které se ho neúspěšně pokoušejí zastavit a pronásledují ho. Auto s prchajícím neustále zrychluje.

Výpověď pronásledujícího policisty:

Ve 13:50 jsem při kontrole vozidel jedoucích od Bečova stavěl terčem osobní vozidlo značky Škoda 110 R světle zelené barvy, v němž seděl jako řidič muž ve stáří asi 20 až 25 let. Toto vozidlo však mého znamení neuposlechlo a pokračovalo v jízdě ve směru na Plzeň. Ihned jsem podal vysílačkou zprávu na operační středisko a počal jsem vozidlo pronásledovat služebním vozidlem a dále jsem udržoval přitom rádiové spojení s operačním střediskem.

Čtěte dále:  Svědkové o druhé akci bratrů Mašínů: Jak to bylo s podřezaným příslušníkem SNB

Za obcí Úněšov jsem byl vyzván, abych proti pronásledovanému vozidlu použil zastavení VRZ a případně použil zbraně. Zpět jsem oznámil, že ve vozidle jsem sám, a proto jsem byl dále vyzván, abych pokračoval jen v pronásledování a podával informace. Za obcí Chotíkov jsem jel rychlostí 140 km/h, ale v tu dobu se pronásledované vozidlo ode mne počalo vzdalovat. Když jsem spolu s dalšími dvěma služebními vozidly přijel na počátek města Plzně, pronásledované vozidlo zmizelo z dohledu.

Havarovaný automobil na kraji Plzně. Foto: ABS ČR.

Na kraji Plzně je ostrá zatáčka. Tam na něj čekají další hlídky. Jsou ozbrojené samopaly a mají příkaz auto do města nepustit za žádnou cenu. Před druhou odpoledne drama vrcholí. Auto přijíždí k zatáčce a policisté spouštějí palbu.

Vzpomínka zasahujícího policisty:

Měli jsme za úkol nepustit ho do města. Čekali jsme na něj mimo komunikaci, protože se vědělo, že voják je ozbrojen a že má pořád ještě dostatek střeliva. Když se přiblížil, začali jsme na auto střílet. Podařilo se tomu autu prostřílet gumy. V zatáčce přímo u nás nezvládl řízení a havaroval. Byli jsme připravení k zásahu. Jenže než k tomu zásahu došlo, tak si přiložil zbraň ke krku a zmáčkl spoušť. Když jsme se dostali k autu, byl už mrtvý. Viděl jsem ho na vlastní oči. Byl to chlapec, mladý člověk.

Pamatuji si ještě, že jsme vyslýchali další vojáky z toho útvaru, jestli ten chlapec neměl nějaké problémy třeba doma. K ničemu konkrétnímu jsme se nedopátrali. Tam se prostě zjistilo jen to, že voják byl ve strážní službě a z té i se zbraní odešel.

Informace se šíří

Tragedie, která nenajde vysvětlení, skončila na kraji Plzně. Informace o ní se šíří v průběhu dne po okolí.

Vyprávění funkcionáře z Boru u Tachova:

Já jsem v roce 1976 začal dělat tajemníka městského národního výrobu v Boru a právě v tom roce 1980 jsem ještě tajemníkem byl. V ten den, bylo to 1. června 1980, byla v Boru okresní spartakiáda. Když spartakiáda skončila, tak jsme šli na vyhodnocení na tehdejší městský národní výbor do zasedací místnosti. Hodnocení právě začínalo a najednou vystoupil zástupce spotřebního družstva Jednota v Tachově. Požádal nás o minutu ticha. Vysvětlil nám, co se stalo. My jsme všichni byli zkoprnělí. Dvě z obětí jsem znal.

Další dění potom vzalo rychlý spád. Opatření ve městě jsme nedělali, protože jsme věděli, že ten voják už odjel pryč. Ale byl to pro nás šok, pro celé město. Už jen tím, že některé vojáky jsme znali. My jsme využívali vojáky pro různé brigády, spolupracovali jsme s nimi přes základní školu i přes sportovní organizace, hráli jsme s nimi fotbal.

Nástěnka cti se vzorným vojínem. Foto: ABS ČR.

Nenápadný chlapec

Vojín Lubomír Bugár se narodil v únoru 1957. Pochází ze Skleného nedaleko slovenského Martina. Na vojnu nastoupil v dubnu. Má krátce po přijímači. Přestože byl před nástupem na základní vojenskou službu už dvakrát soudně trestaný za nějaké rvačky, je vzorný voják. Jeho jméno visí na tabuli cti. Kamarádi ho líčí jako bezproblémového vojáka, který si na nic nestěžoval, nebyl násilné povahy. Jeho nejlepší kamarád na vojně o něm v den, kdy se to stalo, vypovídá do protokolu:

Výpověď nejlepšího kamaráda:

Včerejšího dne o 17:00 jsme byli oba veleni do služby na rotě. On dělal dozorčího rot a já pomocníka. Pomocník i dozorčí mají být do 22:00 oba u stolku a potom se mají střídat. Zůstal se mnou u stolku do 24:00. Byli jsme tedy oba u stolku a bavili se spolu. Vyprávěli jsme si vtipy a kouřili jsme. Na nic si nestěžoval. Měl jsem ho vzbudit v 1:00, že mě vystřídá. Šel jsem v jednu za ním a on říkal, že nespí a že jde.

Čtěte dále:  Mašínové po vzoru akčních filmů: Tisícinásobnou přesilou přes NDR

Tak jsem se vrátil ke stolku a když stále nešel, za čtvrt hodiny jsem šel opět pro něho. Opět nespal a říkal, že hned jde. Tak jsem jej za další čtvrt hodinu opět budil a on říkal že už jde. Když nepřišel do dalších 10 minut, tak jsem šel na pokoj a šel jsem si lehnout. Říkal jsem mu, ať jde ke stolku, že já jdu spát. On se tedy hned zvedl a vzal si sebou spací pytel s tím, že je u stolku zima a že si ho dá na sebe. Já jsem zalehl a hned jsem usnul. Měl mě probudit v 5:45. Já jsem byl probuzen v 6:15 četařem, který se mě ptal, kde je Bugár. (…)

Kam odešel a proč, to nevím. Nic předtím večer vůbec neříkal, že by chtěl z vojny utéci. Když jsem ho budil, tak se mi také nezdál nějak divný, protože takto se choval vždycky když jsem ho budil. Zmínil se mi také, že má děvče někde ve Skleném, ukazoval mi její fotografii. Bylo to děvče dlouhých černých vlasů. Nikdy si na nic nestěžoval a krom nemocné matky neříkal, že by měl doma nějaké problémy.

Prostřelené okno restaurace. Foto: ABS ČR.

Lubomír Bugár odešel ukrást samopal prakticky bezprostředně poté, co nastoupil hlídku. Nadcházející tragedii nic nenasvědčuje. Ještě před pár hodinami s kamarádem na hlídce žertoval. Kolem páté hodiny ráno ho nedaleko Boru spatří řidič auta. Osamělý voják se samopalem v uniformě jde směrem k Holostřevům. Nespěchá ani se neloudá. Řidič je místní a personál z restaurace zná. „Kdybych býval věděl, že je to takový grázl, tak jsem ho to ráno zajel a byl pokoj,“ uvádí do protokolu.

Kriminalista vzpomíná

V malé vesničce na Tachovsku odpočívá vysloužilý šéf tachovské kriminálky. O dávném případu, vyrušen, vypovídá rád.

Vyprávění bývalého kriminalisty:

Já jsem v té době dělal šéfa kriminálky tady na okrese. Byl jsem ten den u svých rodičů. To je nedaleko od Kadrnožky. Nevím kolik bylo hodin. Měl jsem s sebou vysílačku. Tu jsem s sebou musel nosit. Volali mi na ni, co se tam na té Kadrnožce stalo. Nečekal jsem až tam pro mě kluci přijedou, sedl jsem do svého auta a jel na místo.

Chybějící samopal ve skladu. Foto: ABS ČR.

Pamatuji si, že to nebyl hezký pohled. Střílel ze samopalu na hlavu. Tržba se neztratila. Nechal tam uniformu, převlékl se a vzal nějaké jídlo. Podle mě si nejspíš chtěl vzít auto z garáže. Možná nepočítal s tím, že tam někdo bude. Možná ho překvapila servírka a on zpanikařil. V lokále zastřelil servírku. Chtěl asi odstranit svědky a v kuchyni našel kuchařku. Jako třetí pravděpodobně zastřelil uklízečku na chodbě. Ten mladý chlapec spal nahoře. Zastřelil ho v posteli jako posledního.

Ráno a dopoledne

Lubomír Bugár spáchal čtyřnásobnou vraždu nejpravděpodobněji mezi osmou a devátou hodinou ráno. Podle stop, které nacházejí policisté na místě, ukradl zastřelenému číšníkovi kalhoty a boty a převlékl se. Na osmou jezdila do práce uklízečka. Po svém činu se vrah „občerstvil“ přibližně třetinou lahve slivovice. V tuto chvíli pravděpodobně přichází k restauraci vedoucí a zjišťuje, že něco nehraje. Pachatel je stále uvnitř. Vedoucí si zachrání život tím, že není urputnější.

Čtěte dále:  Tajemný kostel vyrostl na místě přistání UFO

Když vedoucí odjel do Boru podezřelý případ nahlásit, bere Lubomír Bugár zavražděné servírce klíčky od auta a odjíždí. Ale kam? Je ze Slovenska a dalo by se čekat, že instinktivně zamíří domů. Jsme ale na Tachovsku a hranice západního Německa není daleko. Chce se pomocí ukradeného samopalu prostřílet za železnou oponu a v restauraci se chtěl jenom dostat k autu?

Kdo to byl?

Proč se pachatel, na rozdíl od jiných zběhů, dopustil takového zločinu? Napovědět mohou těla obětí a také osobní věci. Dvě ze zavražděných žen částečně svléknul. Měl jeho zločin sexuální motiv? Dostal při nějaké příležitosti, když se dostal z kasáren, „košem“ od servírky a chtěl se pomstít? Na vycházce ale nebyl a pitva ukáže, že o zneužití se nepokusil. Těla svých obětí po jejich svlečení zakryl. V tu chvíli se pravděpodobně začal svého skutku bát.

Kriminalisté vyslýchají vojáky a dožádají si i svědectví ze Slovenska. Zatímco několika vojákům ukázal během služby fotografii dlouhovlasé brunety a zaznělo prý jméno Darinka, jeho bližší známí o ničem takovém nevědí. V osobních věcech fotografii nenašli, ani dopisy od ní. Co s fotografií udělal? Zničil ji i s dopisy? Lubomír Bugár vyrůstal v neúplné rodině. Otce nikdy nepotkal, vychovávala ho jeho matka. V jeho deseti letech se vdala. Z nového vztahu své matky měl Lubomír o 12 let mladší nevlastní sestru. V dopisech z vojny ji zmiňuje. Svou sestru i matku měl velmi rád.

Aby tu sebevrazi nenajížděli do stromů v zatáčce, stromy pokáceli. Foto: Jaroslav Mareš.

Záhadný konec Kadrnožky

Oblíbený motorest na hlavní cestě mezi Plzní a Rozvadovem po tragedii znovu otevřel. Po revoluci šel do privatizace a fungoval až do chvíle, kdy o pár kilometrů dál zprovoznili dálnici. Z hlavního tahu se stala vedlejší silnice s minimálním provozem. Za pár měsíců motorest záhadně vyhořel. Byl prý dobře pojištěný. Podle místních vyhořel prakticky ve stejnou dobu, kdy stejnému majiteli vyhořel ještě jeden motorest o kus dál u Rozvadova. Ten se po otevření dálnice také octnul mimo hlavní trasu.

Říká se, že bez motivu není zločinu. Jako by to v tomto případě neplatilo. Případ Kadrnožka motiv nemá. Přesto pachatel vraždil. Neexistovaly tehdy speciální zásahové jednotky. Přesto se odehrála zběsilá honička jak na divokém západě. Uprchlý voják neměl motiv. Přesto neušetřil nikoho, koho v motorestu potkal.

Z Kadrnožky je dnes ponuré zanedbané místo. V příkopech najdete několik poklic z kol aut, jejichž řidiči podcenili zatáčku. V noci si všimnete svíček na místech, kde si sáhlo na život několik zoufalých lidí. Podle psychiatra lidi, kteří se pro sebevraždu rozhodnou, místa s děsivou minulostí jednoduše přitahují. Nelze v tom hledat nic racionálního. Ono ani na celém příběhu Kadrnožky nelze hledat nic racionálního. Ani na tom, že zatímco sebevrazi tu mají svůj pomníček, oběti z restaurace tu nepřipomíná vůbec nic.

autor: Jaroslav Mareš

zdroje: ABS ČR, kniha Největší záhady kriminalistiky


Comments are closed.