Dohady o tom, zda byla Alžběta Báthoryová vraždící monstrum nebo oběť intrik, pravděpodobně nikdy neskončí.
Stejně tak se v okolí Čachtic nikdy nepřestanou vyprávět legendy o podzemní místnosti s kamenným stolem a stoličkami, na kterých se odehrávaly krvavé rituály.
Alžběta Báthoryová podle jedné teorie nebyla osamělá sadistka, která se oddávala své zvrhlé vášni. Mezery v historických dokumentech, které o ní máme k dispozici, totiž nemusejí svědčit jen o její nevině, ale naopak o něčem, o čem se tehdy nehovořilo.
Alžběta Báthoryová žila v době Rudolfa II. V době posedlé hledáním kamene mudrců, věčného mládí, výroby zlata. Zájem se nedotýkal jen snahy o pochopení podstaty materiálů, ale o pochopení celého řádu světa. Zájem nejen vědců směřoval k okultismu a k magii.
Největší ochránce Alžběty Báthoryové se s magií setkával na dvoře Rudolfa II. Jeho knihovna svědčí o tom, že se o tyto věci aktivně zajímal. Eduard Kelley a John Dee se cestou do Polska nápadně dlouho zdrželi v Kežmaroku.
Tajný obřad
Podle badatele Krzystofa Dreczkowského existovala mezi šlechtici v habsburské monarchii více či méně formální skupina, která propojovala alchymii s černou magií a s brutálními rituály, prováděnými na obyčejných lidech.
Alžběta Báthoryová skutečně nebyla jen sadistkou, které dělal dobře pohled na lidské utrpení. Svědčí o tom i výpověď jednoho z jejích pomocníků. Ficko vypověděl do protokolu, že Báthoryová měla malou krabičku, v ní vsazené zrcadlo, a jeho prostřednictvím kohosi vzývala i dvě hodiny. Toto čarovné zrcadlo prý používala k vyvolávání duchů, proklínání nepřátel a dalším kouzlům. Ficko toto vypověděl do protokolu sám od sebe, aniž na to byl výslovně tázán.
Nemáme zprávy o tom, zda byl při výslechu podroben tortuře, nicméně neměl důvod si vymýšlet. Výslech k obvinění kohokoliv z čarodějnictví nesměřoval. Připomeňme ještě Annu Rosinu Listhiovou, přezdívanou Královna čarodějnic. Na zámcích v Hlohovci a na vodním hradě na Šintavě prováděla snad ještě krutější věci než Báthoryová.
Šintavská čarodějnice
Šintavská čarodějnice byla odsouzena k smrti a ztrátě majetku za čarodějnictví a za travičství. Dostala ale císařskou milost. Trestu unikla i Báthoryová. V dochované korespondenci příbuzných Báthoryové jsou jasné narážky na tichou dohodu o tom, že Báthoryová nebude za své skutky potrestána.
Alžběta Báthoryová se s Annou Rosinou Listhiovou dobře znaly. Obě svému trestu ušly. Připomeňme, že se snahou odsoudit Alžbětu Báthoryovou neuspěl ani samotný císař Matyáš. Velmi zajímavý je fakt, že Alžběta Báthoryová krátce před svou smrtí změnila závěť. Přijala také návštěvu dvou kněží. Podle Krzystofa Dreczkowského ji navštívila i Anna Rosina Listhiová.
Tušila krvavá hraběnka blížící se konec, anebo se chystala tajná akce – zinscenovaná smrt a útěk? Podle Krzystofa je dopis, popisující poslední noc Alžběty, naprosto nevěrohodný, protože ho psal manžel Listhiové, další člen spiknutí.
Česká stopa
Stopy tajného spolčení vedou až do Čech. Krzystof Drezckowski poukazuje na případ Markéty z Borotína. I ona se měla oddávat krvavým rituálům a koupat se v lidské krvi. Lidskou krev jako zdroj síly vzývali už pohané. V literatuře se nejčastěji zmiňují staří Maďaři, kteří pili lidskou krev před bojem. Pokud jde o český případ, zachycuje nejbližší verzi pověsti o rodu Borotínů Velká kniha pověstí z českých hradů a zámků, vydaná v roce 2012.
Paní Markéta Borotínová nežila vůbec příkladným životem. Měla krásné tělo, nikoliv však duši. Byla pyšná a krutá a dveře její ložnice si podávala spousta mladých milenců. Když se její manžel odebral za podivných okolností na věčnost – povídalo se, že mu tam Markéta pomohla -, spadla jí do klína vláda nad celým panstvím. Ze všeho nejdřív zvýšila daně a přidala poddaným pár hodin roboty navíc. Hned nato povolala na hrad několik alchymistů, kteří pro ni měli vyrobit lektvar věčného mládí. Dlouho bádali a zkoumali učené knihy, až došli k zvláštnímu závěru. Paní zůstane stále mladá a krásná, pokud se bude koupat v krvi čistých panen.
Podle pověsti se místní rozhodli ubránit krvavé Markétě tím, že splašili spřežení s jejím vozem a nechali ji utopit v místním rybníku. Markéta je ale prý strašila i po své smrti.
Vraťme se ale do Uher: Podivný je i další postup po smrti Báthoryové. Na pohřeb se čekalo tři měsíce. Prý aby se sešli vlivní. Jenže nikdo z vlivných na pohřbu nebyl, nebo se o tom vůbec nezmiňuje.
Pravdu o konci krvavé hraběnky by mohl poodhalit nález jejího hrobu. Jenže dodnes existují vlivní, kteří výzkumům důsledně brání. Je to kvůli dodnes citlivé historii, anebo nemá vyjít najevo ještě větší a krutější tajemství, než jaké dosud známe?
Autor: Jaroslav Mareš
zdroje: vlastní výzkum, Velká kniha pověstí z českých hradů a zámků
