V lese Březina 29. března 1899 před šestou večer někdo zavraždil Anežku Hrůzovou. Důkazy ve spisu ukazují, že Anežka zemřela později, nezemřela v lese a že ji zavraždil někdo jiný.
O pár dní později byl kvůli podezření z vraždy zatčen Leopold Hilsner, který podle mínění místních spáchal rituální vraždu se dvěma kumpány. Přestože proti Hilsnerovi nebyl jediný přímý důkaz a nepřímé se navzájem vylučovaly, dostal židovský pobuda trest smrti oběšením. Případ vyvolal obrovskou vlnu protižidovské hysterie. Podrobnosti obsažené v několikatisícistránkovém spisu ale ukazují na skutečného pachatele.
Podle závěru soudu stihnul Hilsner za deset minut dojít tři kilometry z Polné na vrch Březina a na místo činu a vyrobit si hůl. Za čtvrt hodiny potom měl zavraždit Anežku Hrůzovou, převléct se do jiných šatů, zbavit se původních a vrátit se do Polné. Ani jedno není možné fyzicky stihnout. O důkazech, potvrzujících Hilsnerovu nevinu, pojednává první část materiálu.
Neznámý na místě nálezu
Několik svědků přitom vypovědělo o jakémsi podivném muži s pronikavým pohledem, který se v lese v posledních dnech před zmizením Anežky potloukal. Popsali ho shodně a shodně vyloučili, že by to mohl být Hilsner. Hajný Mischinger našel v lese místo, kde si neznámý uřízl hůl, která se potom našla se stopami od krve na místě nálezu Anežčina těla. Vrahem tedy mohl být onen podivný muž v šedých šatech s pronikavým pohledem.
Jedním z tehdejších kandidátů na neznámého byl pražský kožešník Karel Janda a nějaký čas kvůli podezření z vraždy Hrůzové dokonce strávil ve vyšetřovací vazbě. K Polné má vztah – je vdovec a jeho žena je pohřbena v Polné. Ve městě se zdržoval od 8. března do 4. dubna.
Po návratu z Polné se chová pomateně a je hospitalizován v ústavu pro choromyslné. Když ho v ústavu navštěvuje komisař Olič, svěřuje se mu, že blázní od chvíle, kdy spatřil tělo mrtvé Anežky. Na kalhotách a na košili má skvrny vypadající jako od krve a na poklopci sperma. Vraždu prý nespáchal, ale pachatele zná – tím byl podle něj Jan Čížek z Polné. Když po několika týdnech Jandu z blázince propustili, zavřeli ho do vazby. Následně se ale prokazuje, že Jan Čížek vraždu spáchat nemohl, a že ji nemohl spáchat ani Janda, protože v inkriminované době byl u své tchyně Anny Joštové.
Pobuda Zelinger
Zelinger je jeden z Hilsnerových kumpánů. Tím je Vincenc Zelinger, obyvatel místního chudobince (1938). Velmi zajímavé svědectví o něm podává Františka Varhánková, hospodyně chudobince. Ta vždy v pět hodin podává večeři. Zelinger obvykle chodí na večeři včas. Ve středu 29. března včas nepřišel a Varhánková mu ji nechala na plotně. Ale nejen to.
Výpověď správkyně:
Dne 30. března vstala jsem o půl páté ráno a šla jsem do síně pro vodu chtějíc připravovat snídani. V síni to je potkala jsem Zelingera který na mě žádal teplou vodu, že se musí umýti. Já jsem odvětila, že je příliš časně, a že žádnou ještě nemám. Připomínám k Zelingerovi, že na mě týž nikdy předtím vody teplé k mytí nežádal. Myslím, že se Zelinger vůbec málokdy myl, poněvadž býval vždycky umouněný. Proč náhodou tehdy na mě teplou vodu chtěl jsem nepátrala, poněvadž jsem s ním vůbec nerada mluvila – poněvadž to byl člověk grobián.
Výpověď hospodyně potvrzují i Zelingerovi spolubydlící, Vojtěch Fray a Jan Zima. Oba shodně vypovídají, že do pokoje přišel až kolem deváté hodiny, byl tichý, přestože jindy býval hlučný, a také si před ulehnutím nerozsvítil, přestože jindy tak učinil vždy. Další dohady panují o tom, že se Zelinger v daném týdnu několikrát převlékal, ačkoliv to neměl ve zvyku. Jenže kdyby byl neznámý s pronikavým pohledem Zelinger, někdo z z lidí z Polné, kteří neznámého potkali by ho jistě poznal.
Sexuální násilník Zatřepálek
Na velmi nadějného podezřelého se vyšetřující zaměřili až s dlouhým časovým odstupem – v roce 1913. Josef Zatřepálek se narodil v Polné v roce 1878 a trestní rejstřík začal plnit už v 17 letech, kdy u vesnice Záborná přepadl třináctiletou Marii Stejskalovou a pokusil se ji znásilnit. Dalších drobných přečinů se dopustil v roce 1897. V roce 1900 nafackoval dívce, která ho odmítla políbit. O rok později se v Polné pokusil znásilnit jednadvacetiletou služebnou. Vyrušil ho Hilsnerův přítel, kterého Zatřepálek poranil.
V říjnu téhož roku se pokusil znásilnit třiapadesátiletou hokynářku. Za to dostal první delší trest – třináct měsíců nepodmíněně. Dříve dostával jen kratší tresty. Zatřepálkovy záznamy pokračují krádeží v roce 1908 a sérií sexuálních útoků v roce 1910. Na konci července se pokusil k sobě přilákat třináctileté a devítileté děvče. Když se mu to nepodařilo, téhož dne přepadl a znásilnil šestileté děvče. O týden později přepadl sedmnáctiletou služebnou, ale ta se pokusu o znásilnění bránila tak urputně, že ji jen okradl a utekl. V září přepadl osmapadesátiletou ženu a zaútočil na ni nožem. Její volání o pomoc přivolalo několik mužů, před kterými utekl.
Konec jeho útoků přišel následující den, kdy s nožem v ruce napadl čtyřiadvacetiletou děvečku a pohrozil jí, že jestli mu bude klást odpor, probodne ji. Dívce nakonec probodl tvář. Ještě téhož dne znásilnil jednadvacetiletou dívku a škrtil ji, aby nemohla křičet o pomoc. Je dopaden a v roce 1911 odsouzen na třináct let žaláře.
Na stopu Zatřepálka se podle všeho dostal soukromý detektiv, kterého platila Rakousko-izraelská unie a její pracovníci na jeho možné spojení s případem Anežky Hrůzové upozornili ministra spravedlnosti. Podnět dostává k prošetření písecký žalobce. Vyšetřování vynáší na světlo další zločiny, kterých se Zatřepálek měl dopustit. Součástí spisu je i výslech komisaře Václava Oliče, který v Polné prošetřoval možnou vinu Karla Jandy.
V měsíci srpnu 1898 byl učiněn útok na Marii Urbanovou. Tato Marie Urbanová pásla krávy u lesa, které jí pak do lesa zaběhly. Když je Urbanová vyháněla, chytil ji za ruku mladík, který měl v levém uchu plíšek, zatáhl do houštiny lesní, svlékl svůj kabát, posadil ji a vysvlékl ji do naha. Přitom jí vyhrožoval, že jí vrazí nůž do krku, bude-li křičet. Ona však přece křičela a vysvobodili ji dva mladíci za nimiž se tento člověk honil a v tu dobu sebrala dívka své šaty a utekla domů. Jména těchto mladíků jsou uvedena v protokolech sepsané s detektivem postem. Tuším asi rok předtím, stal se podobný útok na Marii Laškovou, táž pásla ještě se svou kamarádkou u lesa. Přišel k nim mladík s plíškem v levém uchu a tázal se jich, zdali neztratili řetízek s kančím zubem a chce li ho některá z nich, aby s ním šla do lesa. Marie Lašková šla za ním do lesa, onen muž ji povalil na zem, chtěli ji svlékati, tuším, že i sukýnky jí vyhrnul, na pokřik ohrožené upustil však pachatel od dalších násilností.
Jiří Kovtun upozorňuje v knize Tajuplná vražda, vydané v roce 1994, že v říjnu 1913 prohlédl Zatřepálka vězeňský lékař a na levém uchu nalezl světlé místo s jizvou uprostřed, svědčící o dřívějším nošení cvočku.
Nevinný chlípník
Aby bylo možno podezření potvrdit či vyvrátit, posílá správa pankrácké věznice fotografie Josefa Zatřepálka, pořízenou v květnu 1911 při uvalení vazby. Následně je Josef Zatřepálek – s Ferdinandem Vlčkem, s Johanou Vomelovou a s Antonií Běhalovou konfrontován i osobně.
záznam z rekognice:
Ferdinand Vlček: To jest Zatřepálek, jehož jsem v roce 1899 vídal často na náměstí polenském. Tvrdím se vší určitostí, že to není onen muž, jehož jsem den před vraždou Anežky Hrůzové na kraji lesa Březiny potkal. Znal jsem Zatřepálka dobře, podle fotografie jsem ho nepoznal, poněvadž jak ze zkušenosti vím, fotografie klame, nyní však, když mi byl představen, poznávám ho určitě.
Johana Vomelová: To není onen muž, jehož jsem před vraždou Anežky Hrůzové blíže místa činu potkala. Muž ten vypadal jinak. Rozhodně člověka tohoto úplně neznám a nikdy jsem ho neviděla.
Antonie Běhalová: To není on muž, jehož jsem před vraždou Anežky Hrůzové blíže místa činu potkala. Muž ten vypadal jinak.
Byť s odstupem 14 let, svědci se naprosto shodují. A na začátku to vypadalo nadějně. – nemá pronikavý pohled
Neznámý dostal jméno
Kdo mohl být oním neznámým, o tom napovídá zpráva až ze Švýcarska. Policejní ředitel ve švýcarském Curychu píše v červnu 1909 oznámení okresnímu soudu v Polné.
Jistý Tetinek Josef z Kamenice v Čechách, krejčovský mistr, nyní bydlící v Bernu, oznámil níže podepsanému úřadu, že pachatelem vraždy Friedericke Nehrové, spáchané zde 17. října loňského roku, by mohl být jistý Paul Josef, klempíř z Imstu v Tyrolsku, asi 36 let starý, 170 cm vysoký, štíhlý, protáhlého obličeje, velkých modrých očí, drzého pohledu, nosí náušnice. V roce 1900 mu tento Paul v St. Gallenu řekl, že byla v březnu předchozího roku zavražděna jistá Agnes Hrusa, švadlena.
Jistý Hülsner byl tehdy za tuto vraždu zatčen a odsouzen. V současné době si odpykává trest v tamní věznici Gutenberg. Tento Hülsner byl však odsouzen nevinně, protože se (Paul) podílel na vraždě této Hrusy. Tetinek také tvrdí, že vás tehdy o tomto případu informoval.
Nyní Vás zdvořile žádáme o sdělení, zda se tato informace zakládá na pravdě, zda byla skutečně zavražděna Anežka Hruša & jistý Hülsner byl jako pachatel potrestán & dále zda zmíněný Josef Paul může být považován za pachatele vraždy spáchané na Agnes Hrusa & zda byl Vámi stíhán, žádáme také o osobní údaje, pokud možno přesné.
V roce 1909 tedy ve Švýcarsku stíhali Josefa Paula pro podezření z jiné vraždy. Pozoruhodné je, že Paulův popis přesně sedí na neznámého, který děsil polenské ženy. Včetně drzého pohledu.
Pitva, co se usvědčila
Pitevní protokol obsahuje zásadní rozpor. Tehdejší lékaři usoudili, že smrtelné zranění byla řezná rána na krku, zatímco škrcení a rány na hlavě byla zranění život ohrožující. Oproti tomu na jiném místě se při popisu údajně smrtelné rány na krku píše: „Okraje rány jsou ostré, nikterak krví podlité.“ Nepřítomnost vitální reakce – podlití okraje rány – ukazují, že řezná rána vznikla až posmrtně.
Anežka Hrůzová navíc nebyla před smrtí znásilněna a její vrah částečným vysvlečením těla sexuální motiv jen předstíral. V takovém případě ale Zatřepálek, Paul, Janda i jiný neznámý neměli motiv. Nebyla to loupežná vražda, nebyla to rituální vražda, nebyla to sexuální vražda.
Soudní adjutant Otto Baudyš prováděl na místě výslechy a už v roce 1899 upozornil, že podezření na Hilsnera je zcela mylné. Upozornil například na polohu nohou – přestože tělo leželo na břiše, mělo pokrčená kolena do pravého úhlu – s tělem musel někdo manipulovat delší dobu po smrti. Stejně tak Baudyš upozornil na důležitou okolnost – část šatů oběti nebyla odtržena nebo odříznuta, ale čistě odstříhnuta nůžkami. Usoudil z toho, že vražda se odehrála jinde a pachatel měl na její provedení a zametení stop čas.
Nepočítal s počasím
Pro posouzení, zda má tato hypotéza reálný základ, je určující jeden údaj: Otto Baudyš upozorňuje na to, že šaty na místě „nebyly snad ani vlhké.“ V ohledací zprávě se dokonce nepíše ani že by byly vlhké. Ve čtvrtek odpoledne přitom podle polenských meteorologických záznamů napršelo 3,6 milimetru srážek. Vzhledem k počasí by šaty na těle, pokud by Anežka byla v lese zavražděna už ve středu odpoledne, musely být mokré.
Jediným možným pachatelem, který měl motiv, byl Anežčin starší bratr Jan Hrůza. Vyšetřování se nejprve skutečně rozvíjelo jeho směrem. Ale když při domovní prohlídce nebyly nalezeny stopy krve a veřejnost volala po zatčení Hilsnera, strážmistr Klenovec změnil směr vyšetřování.
Lakomý Hrůza chtěl koupit dům ve Ždírci a prodat stavení v Malé Věžnici. Skutečně tak pár dní po Anežčině smrti učinil. Anežka mu stála v cestě – pokud chtěl dům prodat, musel by ji vyplatit, sumou 134 zlatých, úročených od roku 1895 pěti procenty. Peníze neměl – dům ve Ždírci splácel.
Mrzutosti mezi sourozenci
Sourozenci se o peníze hádali. Všimnul si toho četnický závodčí Klenovec.
Výpověď četníka:
Týž den jsem se dozvěděl, že Jan hrůza, matka Marie Hrůzová a Anežka Hrůzová asi na svatého Josefa dne 19. března t.r. měli mezi sebou nějakou mrzutost, poněvadž bratr Jan Hrůza měl koupit sestře látku na šaty asi za 10 zlatých. Když jsem se ho na to ptal, popřel, že by měli nějakou hádku. Matka Marie Hrůzová mi potvrdila, že skutečně syn Jan Anežce 10 zlatých dal za to, že mu pomáhala při hospodářství, Anežka si šaty v Polné u Prchalů ušila.
Když byla Marie Hrůzová nahlásit pohřešování své dcery, měla na oku modřinu. Když se jí Klenovec ptal, kde k ní přišla, prý ji koplo tele. Tuto výpověď potvrdil – Jan Hrůza. Ani Hrůza nebyl bez zranění.
Výpověď četníka:
Co se týče poranění na rukou a dalšího podezření, že blíže místa vraždy v dobu kdy odpoledne předtím než byla vražda spáchána, vyjádřil se zámečník Březina, že mohl krávy Jan Hrůza postavit a vraždu pak spáchat, a že viděl, jak má ruku, nevím zda řekl levou nebo pravou, poškrábanou, a že jí schovával do kapsy.
Příliš mnoho lží
Jan Hrůza nebyl nikdy vyslechnut. Zato jeho matka před soudem uvedla několik evidentních lží. Tvrdila například, že ve čtvrtek se byla na Anežku ptát v krejčovské dílně, odkud ve středu odešla. Nebyla. Nebyl se na ni zeptat ani její bratr Jan, přestože ve čtvrtek ve čtyři ráno vyrazil s něčím neodkladným vyzpovídat se nejprve do Ždírce a když tamější kněz spal, vyrazil do Polné. Tam se nechal vyzpovídat už v šest ráno.
Marie Hrůzová navíc nedokázala vysvětlit, proč se v pátek, v den nahlášení pohřešované Anežky, byla v krejčovském salonu zeptat na Anežčin košíček, ne na Anežku. Prý si myslela, že je v zadní místnosti. V den, kdy hlásila její zmizení.
Nepřímé důkazy tak ukazují jedním směrem. Anežku Hrůzovou zavraždila její rodina kvůli majetkovým sporům. Vše ostatní bylo jen svádění vyšetřovatelů na nepravou stopu, které vyšlo na víc než 100 procent.
převzato a zkráceno z připravované knihy Největší záhady zločinu.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SOA Praha, SOA Třeboň
