Zatímco odborné expertizy potvrdily stáří nálezu pozůstatků relikviáře s hřebem ze svatého kříže, badatelé na místě jeho nálezu odhalili ve stěně další anomálie.
Schránka na domnělý hřeb z Ježíšova kříže s jistotou pochází z doby bezprostředně následující po výpravě svaté Heleny do svaté země. Definitivně to potvrdily výsledky radiokarbonové analýzy, provedené Českou radiouhlíkovou laboratoří. Dubové dřevo vnitřní schránky datovala analýza mezi roky 338 a 416. Schránka s hřebem byla umístěna v modřínové schránce a strom, ze kterého dřevo pochází, vyrostl mezi roky 1290 a 1394.
Středověké relikviáře byly běžně pokrývány pozlaceným měděným plechem a důraz se kladl na uměleckou výzdobu. V případě milevského relikviáře ukázala analýza Národní galerie, že schránka byla z vnější strany vyzdobena plíšky z ryzího zlata a zevnitř ultramarínovou modří. Ultramarínová modř je velmi vzácné barvivo, které se v přírodním stavu nachází na jediném místě na světě, na území dnešního Afghánistánu. Barvivo samotné je rozdrcený drahý kámen lapis lazuli. Vyzdobení relikviáře ultramarínovou modří bylo v raném středověku výrazně nákladnější než použití zlata a drahých kamenů.
Nejcennější z nejcennějších
O nesmírné hodnotě pro křesťana raného středověku svědčí i fakt, že Longinovo kopí osudu, vystavené ve Vídni, v sobě ukrývá další z domnělých úlomků hřebu. Je označen třemi křížky zlaté barvy. V tomto případě jde o měděný drát, zatímco hřeb z Milevska nese kříž z jedenadvacetikarátového zlata. Badatele to vedlo k hypotéze, že pod neobvykle silnou vrstvou zlata by se mohlo ukrývat ještě něco. Provedeno bylo tedy skenování CT institutem CEITEC. Tato hypotéza se však nepotvrdila.
Skrýš, objevená v roce 2020, měla pro objevitele jednu obrovskou výhodu: Uvnitř otvoru po trámu bylo po staletí sucho. Dřevo proto nenapadla plíseň seschlo. I staletí po jeho rozpadnutí tak odborníci dokázali odhadnout velikost relikviáře a ukázalo se, že vnitřní schránka byla jen o něco větší než hřeb samotný. Dalším zjištěním bylo, že větší a mladší z obou schránek byla vyrobena narychlo. Místo úschovy bylo vybráno víc než důkladně.
Po úzkých schodech v severní zdi bylo nejprve nutno vystoupat a v kobce objevit zazděný otvor pod klenbou. Z něj vedla jen 60 centimetrů vysoká šest metrů dlouhá chodba do trezorové místnosti. Ani v ní nic přítomnost pokladu nenaznačovalo. Teprve až následující dutina po trámu, v průměru 26 x 16 centimetrů, dlouhá dalších šest metrů, skrývala nejprve „návnadu“ v podobě pokladu z drobných šperků, které už v průběhu staletí kdosi objevil a vykradl, když při tom několik šperků přehlédl.
Za návnadou byl kámen, který dutinu zatarasil ve vzdálenosti víc než metr a půl od otvoru. Teprve za tímto kamenem, na který nebylo možné dosáhnout, se téměř přesně 600 let relikviář nacházel.
Cesta svatého hřebu do Milevska
Flavia Iulia Helena Augusta byla manželkou římského císaře římského císaře Constantia I. Chlora. Cestu do svaté země vykonala poté, co byl v roce 313 vydán Milánský edikt a ukončeno pronásledování křesťanů. Přesný letopočet není znám, nejčastěji se hovoří o roku 325. Svatá Helena našla kříž a další relikvie při své cestě na vrch Golgoty. V té době probíhaly ve svaté zemi vykopávky nařízené jejím synem, Konstantinem Velikým ve snaze najít boží hrob. Svatá Helena prý objevila pozůstatky tří křížů, což odpovídá evangeliu, podle kterého byl Ježíš Kristus ukřižován se dvěma zločinci.
Svatá Helena údajně identifikovala správný kříž podle dřevěné tabulky s nápisem a zázraku, který se u jeho pozůstatku stal. Pozůstatky svatého kříže byly vystaveny v Konstantinově bazilice, vystavěné nad božím hrobem. Někdy v této době byla vyroben dubová schránka na úlomek hřebu, objeveného v Milevsku.
Nabízí se otázka, jak se jedna z nejsvětějších památek dostala do Čech, které velmi dlouho nebyly centrem křesťanského světa. Tím se staly až za panování Karla IV. Císař byl posedlý sběrem relikvií a chtěl z nich vybudovat centrum křesťanství v kapli svatého kříže na Karlštejně. Pokud by relikvii císař získal, dal by se o tom očekávat záznam, případně stopa po jejím plánovaném umístění v kapli.
Nabízí se druhé vysvětlení. Nejsvětější relikvie byly kromě svaté země uchovávána v Římě a v Konstantinopoli. Do Milevska se relikviář mohl dostat při jedné z křížových výprav. Například při čtvrté křížové výpravě byla Konstantinopol dobyta a brutálně vypleněna. Jeden ze vzácných předmětů mohl skončit u bojovníka z Čech.
Osud svaté relikvie potom určilo další plenění. O víc než dvě století později nechalo vedení kláštera vyrobit vnější smrkovou schránku a největší poklad umístili na místo, u kterého měli naději, že ho nikdo nenajde. Husité klášter dobyli, vypálili a vyplenili v roce 1420. Největší poklad nenašli.
Nalezen byl až při archeologickém výzkumu, který předcházel současné rekonstrukci kostela svatého Jiljí, jednoho z nejstarších kostelů u nás.
Objevy ještě nekončí
U samotného hřebu nebyla radiokarbonová analýza provedena, protože by na něm zanechala stopu. Část hřebu ale byla obalena vrstvou tmavé hmoty, z níž se podařilo odebrat přibližně deset miligramů. Ukázalo se, že jde o čistý uhlík, ve kterém odborníci identifikovali pozůstatek po textilii, obalující hřeb. Radiokarbonová metoda v současné době vyžaduje vzorky o deseti miligramech a větší. Její provedení by mohlo přinést výsledky, ale také nikoliv a vzorek by byl zničen. V průběhu roku až dvou by ale měly být k dispozici přístroje vyžadující menší množství zkoumané látky. Čeká se proto na ně.
Pozůstatky relikviáře, obsahujícího část hřebu, o kterém byli před sedmnácti staletími lidé přesvědčeni, že jde o nejsvětější památku křesťanství, ale dost možná nejsou objevem posledním. Výzkum severní stěny nebyl dosud ukončen a neinvazivní metody objevily další anomálie, včetně kovů. Může se ukázat, že to je kovová kramle z poslední rekonstrukce, nebo…
autor: Jaroslav Mareš
