V roce 1928 se před československými soudy odehrál bizarní soudní spor. Adolf Hitler, spisovatel z Mnichova, v něm žaloval českého novináře z přečinu proti cti. Emil Strauss totiž napsal, že Hitler může být ohrožením pro světový mír.
17. dubna 1899 se v Praze narodil Emil Strauss. V období první republiky se stal jedním z nejnenáviděnějších novinářů mezi budoucími zločinci z celé Evropy. Emil Strauss byl redaktorem německých sociálně-demokratických lisů a uváděl o sobě, že je izraelitského vyznání.
V denících, jejichž byl odpovědným redaktorem, vycházely kritické materiály o nebezpečí nacismu, ale i komunismu. Opakovaně tvrdil, že Komunistická strana Československa neusiluje o blaho dělníků, ale je pouze prodlouženou bolševické vlády v Moskvě. Emil Strauss se stal jedním z nejsouzenějších, ne-li přímo nejsouzenějším novinářem v naší historii.
Náckové vs. Emil Strauss
Významným politikem byl poslanec Rudolf Jung a zároveň předseda Německé nacionálně socialistické strany. Podle jeho žaloby obviňuje článek v novinách, jejichž byl Emil Strauss odpovědným redaktorem. Jung se cítil dotčen a obviněn z opovržlivých vlastností a opovržlivého smýšlení. Emil Strauss se u soudu bránil, že v článku není nikdo jmenován osobně a míní se nacistické hnutí. Uspěl. Soud obžalobu nepřipustil a řízení bylo zastaveno.
V roce 1932 žaluje Emila Strausse Hans Krebs. Dnes jde už o docela neznámé jméno, respektive často se zaměňuje s Hansem Krebsem, generálem Wehrmachtu. Náš Hans Krebs byl rovněž generálem, ale u SS. Narodil se v Jihlavě a za první republiky byl poslancem za DNSAP.
Z této pozice žaloval Emila Strausse za to, že ho označil za „lízače slin Mussoliniho.“ S touto konkrétní žalobou Krebs uspěl. Emil Strauss přistoupil na návrh na smír uveřejněním omluvy. V roce 1933 byl Krebs zbaven imunity a utekl do Německa. U SS dostáhl hodnosti Brigadeführera. Velmi se angažoval při sudetské krizi a Heinrich Himmler ho dokonce favorizoval před Konrádem Henleinem. Za války se stal šéfem úřadu říšského ministerstva vnitra. Po válce skončil na popravišti za zločiny proti Československu.
Emila Strausse ovšem žaloval i „Lidový svaz Volkssport.“ agitující ve prospěch nacionálních socialistů především mezi mládeží. Leo Schubert, předseda organizace, inspirované německou SA, se cítil velmi dotčen karikaturami v časopisu Volksrecht. Jedno z žalovaných vyobrazení zobrazovalo muže v uniformě spolku, zakopávajícího mrtvolu s nápisem „Tajná vražda? Kdepak, to je lidový sport hakenkrajcleřů. Další obrázek spojuje hakenkrajclery s pogromy. Další jejich násilné chování. Ani v jednom ze sporů nacisté neuspěli. Soudy smetly žaloby ze stolu s poukazem, že těžko se může někdo cítit dotčen na osobní cti, když předmětný obrázek nenaznačuje nikoho konkrétního.
I v tomto případě došlo na Straussova varování. V roce 1932 byla organizace postavena před soud, který shledal, že jde o spolek organizovaný po vzoru řádné armády a odsoudil její vedení k několikaletým trestům. Organizace byla kvůli protistátní činnosti rozpuštěna.
Komunisté ve. Emil Strauss
Emil Strauss měl pozoruhodnou vlastnost vidět za horizont událostí. V květnu roku 1929 obžaloval Záviše Kalandru, tehdejšího zodpovědného redaktora časopisu Dělnická rovnost. Dělnická rovnost totiž napsala, že časopis Sozialdemokrat, jehož zodpovědným redaktorem byl Emil Strauss, vyzývá k vraždám komunistických vůdců. Spor skončil smírem, kdy se Záviš Kalandra zavázal k uveřejnění omluvy. Paradoxní je, že samotný Záviš Kalandra se o víc než 20 let později stal obětí justiční vraždy rukama komunistické justice při procesu s Miladou Horákovou.
Sociálně-demokratický novinář ovšem ležel v žaludku celému komunistické straně. Pod další žalobou jsou tak podepsáni Antonín Zápotocký, Klement Gottwald, Jan Šverma, Rudolf Slánský a další, historicky už méně známá jména.
Žalobcům se nelíbil text, ve kterém obviňuje komunisty ze zločinnosti, která se chystá „dále řezati řemeny z kůže dělnictva. Nové vedení strany bude provozovati dále bez ohledu na zničení existencí, bez ohledu na hladovějící ženy a děti, své bolševické řemeslo stávkových pučů, jen aby získalo pochvalu Moskvy.“
Ani v tomto se Emil Strauss nedal a pečlivě u soudu vyargumentoval množstvím stávek, které vedly nikoliv k naplnění požadavků dělnictva, ale k jeho větší bídě. Doložil samotnými provoláními komunistů k dělníkům, které nesměřovaly ke zlepšení životních podmínek. Přidal počty dělníků, kteří kvůli komunistickému stávkování přišli o práci. I v tomto případě Emil Strauss uspěl. Po provedeném dokazování vzali komunističtí žalobci svou žalobu zpět a uhradili náklady řízení. Pozorně poslouchat měl především Rudolf Slánský. V padesátých letech skončil na stejném popravišti jako Záviš Kalandra. Komunistických žalob na Emila Strausse bylo víc, většinou skončily neúspěchem žalujících.
Spisovatel z Berlína vs. Emil Strauss
Nejzajímavější soudní spor se ovšem odehrál v roce 1928. Emila Strausse u československých soudů osobně žaloval „spisovatel z Mnichova“ Adolf Hitler. V roce, kdy Hitlerova strana získala ve volbách dvě procenta hlasů, před Hitlerem varoval coby před sebestřednou osobností, která chce v Německu vytvořit „diktaturu železa a krve.“ Hitlera v článcích označil za politika, který se dere k moci za pomoci peněz od velkoprůmyslníků a o zájmy Německa mu nejde.
Následovalo mezinárodní vyšetřování ve spolupráci československých soudů a německé policie, které skončilo závěrem, že Hitler od velkoprůmyslníků peníze skutečně bere a když žalující strana na výzvu nedodala další důkazy, bylo řízení označeno jako zmatečné.
V jedné ze žalob ovšem Hitler proti Straussovi uspěl. V jednom převzatém článku byl totiž Adolf Hitler označen za „mnichovského Mussolínečka“ a za nadutou osobnosti. Za toto označení se Emil Strauss omluvil a zaplatil Hitlerovi odškodné 758,80 Kč. V nejpozoruhodnějším varování Emil Strauss v roce 1928 píše, že sebestředný diktátor nehodlá respektovat zákony a prosazovat svou moc „takovými způsoby, které by mohly přivoditi velmi citlivé následky proti Československé republice a ve své souvislosti ohrozit snad i světový mír.“
Tragický konec a zmizelí potomci
Straussovo „snad“ se naplnilo a krátce po okupaci v roce 1939 byl zatčen a individuálním transportem byl odvezen do koncentračního tábora v Dachau. Adolf Hitler nezapomněl. Emil Strauss putoval do koncentračního tábora ještě dávno předtím, než přišly hromadné transporty židovského obyvatelstva.
Prošel koncentračním táborem v Buchenwaldu a 17. října 1942 byl transportován do Osvětimi. Zemřel v Osvětimi 12. prosince 1942. Zanechal po sobě ženu a dvě děti. Mariana Straussová narozena roku 1920, se po válce odstěhovala do Švédska se svou matkou. V Praze zůstala o čtyři roky mladší Liselotte Strausová, později provdaná Sieberová. Straussovi potomci o jasnovidnosti a osudu svého předka podle všeho nemají tušení. Pokud někoho z nich znáte, ozvěte se mi prosím na redakční kontakt.
autor: Jaroslav Mareš
