Hitlerova atomová bomba: Co obsahují sovětské dokumenty o nacistické tajné zbrani

Jaderný výbuch. Foto: Creative Commons / volné dílo

Představa, že nacistické Německo téměř dokončilo jadernou zbraň, je tak nepředstavitelná, že můj rozhovor s německým historikem Rainerem Karlschem, publikovaný na serveru Stream.cz byl v diskuzích tak odmítnutý, jak jen odmítnutý mohl být. Pojďme se podívat na to, co GRU o zbrani zjistila.

Rainer Karlsch publikoval v roce 2005 knihu Hitlerova bomba. Ta nebyla dosud přeložena do češtiny a možná i to přispělo k tak masivnímu odmítnutí obsahu rozhovoru. Co se podařilo Raineru Karlschovi v sovětských archivech objevit? Velení Rudé armády se o dokončování německé atomové zbraně dozvědělo 15. listopadu 1944. Hlášení je uloženo v Moskvě v Archivu prezidenta Ruské federace, signatura 93-81 (45) 37.

Náš důvěryhodný zdroj v Německu uvádí:

„Němci se připravují na provedení zkoušek nové tajné zbraně, která má velkou ničivou sílu.“ Zkušební výbuch bomby neobvyklé konstrukce se připravuje za nejvyššího utajení v Durynsku. Pro přípravu testů mají být místní obyvatelé transportováni pryč jednotkami SS; celá operace je údajně prováděna v nejpřísnějším utajení.

K výbuchům by mělo dojít v zalesněné oblasti. Za tímto účelem se vytvářejí speciální silnice na předpokládané testovací místo. Testovaná bomba má průměr jeden a půl metru. Skládá se z několika dutých koulí, které do sebe zapadají. Na místo výbuchu bude přivezena pomocí transportéru speciálně konstruovaného pro tento účel. Stále není jasné, kdy se má test uskutečnit, ale přípravy probíhají maximálně nejrychlejším tempem.

Závěr:

V posledních měsících náš zdroj stále častěji informoval o horečném úsilí Němců testovat stále silnější zbraně a jejich nosiče. Pravděpodobně tyto experimenty vedou přímo k pokusu Němců skutečně provést testy atomových bomb, o jejichž existenci máme jen neúplné, skromné ​​informace.

Vedoucí hlavního zpravodajského oddělení Rudé armády

Generálporučík Iljičev

Hlášení z listopadu 1944. Foto: repro z knihy Forgotten Creators, se svolením Rider Institute

Stále není jasné, kdo byl oním důvěryhodným zdrojem v Německu. Někteří badatelé se domnívají, že jím mohl být později velmi slavný spisovatel, autor knih o záhadách Jacques Bergier. Bergier byl vystudovaný chemik, byl židovského původu a narodil se v Oděse a později se s rodiči přestěhoval do Francie. Hovořil rusky, francouzsky a hebrejsky. Anglická Wikipedie o něm tvrdí, že „V letech 1934 až 1939 byl asistentem významného francouzského atomového fyzika André Helbronnera, který byl na konci druhé světové války zabit gestapem. Podle Waltera Langa se na Bergiera obrátil Fulcanelli se zprávou pro Helbronnera o možném použití jaderných zbraní člověkem. Schůzka se uskutečnila v červnu 1937 v laboratoři plynárenské rady v Paříži.

Během druhé světové války a německé okupace Francie pracoval Bergier pro Réseau Marco-Polo v Lyonu, síť francouzského odboje, která byla v kontaktu se stoupenci Charlese De Gaulla v Londýně. Od března 1944 do května 1945 byl Bergier vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.“

Bergier mohl mít napojení na sovětské zpravodajce. Není ale stále jasné, jak by mohl jako vězeň v koncentračním táboře tyto informace získat. Jedině snad pokud by na projektu pracoval a o věcech, odehrávajících se na jiných místech, se dozvídal od kolegů. A informace to byly velmi znepokojivé. V hlášení ze 3. března 1945 totiž sovětský špion uvádí, že nová zbraň byla už otestována.

Hlášení z března 1945. Foto: repro z knihy Forgotten Creators, se svolením Rider Institute

Veliteli Rudé armády armádnímu generálovi soudruhu Antonovovi

Náš důvěryhodný zdroj z Německa uvádí:

„Němci v nedávné době provedli v Durynsku dva velmi silné výbuchy bomby.“ Výbuchy se odehrály v lesní oblasti za nejpřísnějších podmínek utajení. Stromy padaly ve vzdálenosti 500–600 metrů od centra exploze. Budovy a opevnění speciálně postavené pro zkoušky byly zničeny.

Váleční zajatci, kteří byli blízko epicentra výbuchu, zemřeli, často bez zanechání stopy. Váleční zajatci, kteří se nacházeli v oblasti dále od středu výbuchu, mají popáleniny na obličeji a těle, jejichž síla závisí na jejich poloze ve vztahu k epicentru výbuchu. Testy byly prováděny ve vzdálené opuštěné oblasti. Režim utajení na testovacím místě byl na maximální úrovni. Vstup a výstup z území je pouze zvláštním průchodem. Vojáci SS obklíčili oblast zkoušek a vyslýchali jakoukoli osobu blížící se k této oblasti.

Bomba, údajně naplněná uranem 235 a vážící přibližně dvě tuny, byla na testovací místo přivezena na speciálně konstruovaném kamionu. Spolu s ním byly přivezeny Dewarovy kapaliny. Bombu trvale hlídalo 20 strážců se psy. Výbuch bomby doprovázela velká výbušná vlna a vysoká teplota. Kromě toho byl pozorován masivní radioaktivní účinek. Bomba je koule o průměru 130 cm.

Součásti bomby jsou:

1. Vysokonapěťová výbojka, která je nabíjena speciálními generátory

2. Koule vyrobená z kovového uranu 235

3. Zpožďovací mechanismus

4. Ochranný kryt

5. Výbušná látka

6. Detonační mechanismus

7. Ocelové pouzdro

Všechny části bomby zapadají do sebe.

Iniciátor nebo pojistka bomby.

Skládá se ze speciální trubice, která vytváří rychlé neutrony. Nabíjí se speciálními generátory, které uvnitř trubice vytvářejí vysoké napětí. Výsledkem je, že rychlé neutrony útočí na aktivní materiál.

Aktivní bombový materiál.

Aktivním materiálem bomby je uran 235. Představuje kouli s otvorem, do kterého je vložen iniciátor. Jakmile je to provedeno, otvor je utěsněn zátkou z uranu 235.

Ochranný kryt.

Uranová koule je uzavřena v ochranném hliníkovém pouzdře, které je pokryto vrstvou kadmia. To významně zpomaluje tepelné neutrony vycházející z uranu 235, které by mohly způsobit předčasnou detonaci.

Výbušná hmota.

Po vrstvě kadmia je umístěna uvnitř výbušnina sestávající z porézního TNT nasyceného kapalným kyslíkem; TNT se skládá z tyčí speciálně zvoleného tvaru. Vnitřní povrch tyčí má sférické zakřivení, které je stejné jako u vnějšího povrchu vrstvy kadmia. Každá z tyčí je dodávána s jednou rozbuškou nebo dvěma elektrickými pojistkami.

Kryt.

TNT je pokryta ochrannou vrstvou z lehké hliníkové slitiny. Na této skříni je upevněn tryskací mechanismus.

Vnější plášť.

Nad tryskacím mechanismem je instalován vnější plášť z pancéřové oceli.

Kapotáž.

Kapotáž z lehké slitiny může být instalována na horní část pancéřovaného krytu pro budoucí instalaci na raketu typu V.

Sestavení bomby.

Koule, která se skládá z kovového uranu, je umístěna uvnitř ochranného pouzdra, které se skládá z hliníku, pokrytého vrstvou kadmia, takže otvor v kouli shodný s otvorem je utěsněn uranovým korkem. Poté je hliníková koule pokrytá kadmiem utěsněna korkovou zátkou, na kterou je položena poslední tyč TNT. Dále je kapalný kyslík čerpán otvorem uvnitř ochranného krytu, který pokrývá TNT. Poté je bomba připravena k nasazení.

Generálporučík Iljičev. Foto: repro z knihy Forgotten Creators, se svolením Rider Institute

Odpalování bomby.

Odpalování bomby se provádí pomocí vysokonapěťové výbojky. Vytváří tok neutronů, které útočí na aktivní materiál. Když tok neutronů ovlivňuje uran, štěpí prvek 93, což urychluje vytvoření řetězové reakce. Dále detonační mechanismus odpálí výbušnou hmotu a poté dojde k šoku z výbuchu vnější vrstvy TNT smíchané s kapalným kyslíkem, který je směrován do středu. To umožňuje uranu dosáhnout kritického množství.

Před tím, než dojde k výbuchu, je uranová koule ozářena gama paprsky, jejichž energie nepřesahuje 6 milionů elektronvoltů, což mnohokrát zvyšuje její výbušné vlastnosti.

Závěr:

Němci bezpochyby provádějí testy bomby s vysokou ničivou silou. V případě jejich úspěšného dokončení a výroby takových bomb v dostatečném množství budou mít zbraně schopné zpomalit náš postup.

Vedoucí hlavního zpravodajského oddělení Rudé armády

Generálporučík Iljičev

Zde ovšem narážím na limity své středoškolské fyziky a musel jsem se obrátit na odborníka z katedry jaderných reaktorů na ČVUT. Dosud jsem měl za to, že menší atomový výbuch než 65 kilogramů uranu 235 není možné. Velmi rychle jsem ovšem byl vyveden z omylu. Atomový výbuch může být i výrazně menší. Odpověď na mou otázku, zda by takto sestavená bomba mohla fungovat, mě dost zaskočila – mohla.

Vyjádření odborníka:

Popisy testů i zařízení jsou podle mne dosti přesné. Lze konstatovat, že na vývoji pracovali cíleně a hodně se snažili. Teoretické znalosti měli. Otázka je, jak daleko ve vývoji došli, tj. kolik uranu či plutonia dokázali připravit, kolik testů provedli, které technologie měli k dispozici.

Otázka kolik uranu či plutonia dokázali připravit je v tuto chvíli, zdá se, zároveň odpovědí na otázku, proč atomovou zbraň nepoužili. Ze stadia zkoušek už nestačili přejít do stadia bojového nasazení. Konec války byl příliš blízko a pro Hitlerovy vývojáře bylo daleko bezpečnější prodat své informace vítězné straně.

Velmi překvapen byl i Igor Kurčatov, otec sovětské jaderné bomby. I on měl pochyby o velikosti výbuchu. Obě hlášení mu byla předána s výzvou, aby se k nim vyjádřil.

Začátek dopisu Igora Kurčatova. Foto: repro z knihy Forgotten Creators, se svolením Rider Institute

Dopis Igora Kurčatova pro generála Iljičeva, 30. března 1945:

Materiál je nesmírně zajímavý. Obsahuje popis konstrukce německé atomové bomby, kterou má dopravit nosná raketa typu „V“.

Shromáždění uranu-235 nad kritickou hmotnost, která je nutná pro dosažení řetězové jaderné reakce, je způsobeno popsanou konstrukcí, výbuchem směsi granulovaného trinitrotoluenu a kapalného kyslíku obklopujícího U235. Zapálení uranu se provádí rychlými neutrony, které jsou generovány pomocí vysokonapěťové plynové výbojky napájené speciálními generátory.

Na ochranu před tepelnými neutrony je kontejner s uranem obklopen vrstvou kadmia. Všechny tyto konstrukční detaily jsou velmi věrohodné a celkově se shodují s těmi, které podle nás stojí v pozadí projektu atomové bomby.

Je třeba poznamenat, že na základě tohoto materiálu nejsem zcela přesvědčen, že Němci skutečně prováděli pokusy s atomovou bombou. Míra destrukce atomové bomby by byla větší, než se uvádí, a rozprostřela by se na několik kilometrů, a ne jen na několik set metrů. Události uvedené v dokumentech mohou být přípravnými testy s konstrukcí jaderné zbraně, ale provedenými bez U235.

Bylo by žádoucí získat další informace o průběhu pokusů, aby bylo možné přesněji určit jejich místo a získat vzorek uranu 235. Některé aspekty, které, soudě podle popisu, velmi přesvědčivě demonstrují účinek bomby, mi zůstávají nejasné.

Patří k nim např:

1) předběžné ozáření uranu zářením gama, jehož energetický potenciál nepřesahuje 6 milionů elektronvoltů;

2) údaj, že radioaktivní prvek 93, který se z uranu získává neutronovým ozářením, působí mimořádně pozitivně na rozpad uranu 235. V tomto případě se jedná o rozpad uranu 235.

Igor Kurčatov. Foto: repro z knihyForgotten Creators, se svolením Rider Institute

Je těžko představitelné, že by nějaký druh vystavení záření gama nebo neutronům mohl zásadně změnit výbušné charakteristiky U235. Pouze silnou intenzitou tohoto záření při využití štěpného reaktoru lze výrazně změnit vlastnosti uranu-235. Zde je formulace konkrétních detailů na začátku procesu výbuchu založena spíše na nějakých nových fyzikálních faktorech při vystavení atomového jádra uranu neutronům.             

Bylo by nesmírně důležité získat o těchto otázkách podrobné a přesné informace. Ještě důležitější by bylo zjistit podrobnější informace o procesu získávání uranu-235 z přírodního uranu.

Musím poznamenat, že by bylo nesmírně důležité, aby naši fyzikové vedli rozhovor s osobou, která poskytla zde tyto informace.

Jak je zřejmé, nejsou obě hlášení pouhým blábolem špiona z hospody. Pokud přijmeme existenci dokumentů jako fakt, vyplývá z něj děsivé zjištění, že nacisté pracovali na daleko pokročilejší technologii než Američané. Ti měli s dopravením více než čtyřtunových bomb nad Japonsko velké potíže.

Zde se pracovalo na o víc než polovinu lehčí zbrani s velmi pokročilým odpalovacím mechanismem. Při vší úctě k práci Igora Kurčatova si dovolím s jednou tezí jeho vyjádření nesouhlasit. Exploze v Durynsku podle všeho nebyla přípravným testem odpalovacího mechanismu bez účasti uranu 235. Pokud by tehdy někdo vyvinul odpalovací mechanismus, který byl schopen porazit stromy ve vzdálenosti 600 metrů od epicentra výbuchu, nedávalo by už smysl náročně dokončovat jadernou část pumy a stačilo na protivníka shazovat pouze „odpalovací mechanismy.“

Více podrobností k dosud neobjasněným nacistickým výzkumům a testům můžete nastudovat v publikaci Totta Ridera Forgotten creators na stránce https://riderinstitute.org/revolutionary-innovation/

autor: Jaroslav Mareš


Comments are closed.