Na začátku 90. let se v okolí Miličína děly podivné úkazy. Místní se o nich dodnes bojí mluvit. Vyrazil jsem na místo s Vladimírem Šiškou z Projektu Záře.
Na počátku obnoveného zkoumání případu byla e-mailová zpráva, která přišla Projektu Záře téměř dvacet let poté, co se podivné věci odehrávaly. Pamětník tehdy napsal:
V uvedeném období jsem bydlel u přítelkyně v obci Řepeč a dojížděl jsem vlakem do Tábora, kde jsem pracoval jako důstojník u armády. 13-14 letá holka mi vyprávěla, že v létě 1991, když se vracela s kamarádkami v noci z diskotéky, ze směru Červený Újezd, měly nad hlavami za jasné noci tmavý objekt, který je sledoval, měly strach a utíkaly po silnici směr Ješetice. Trvalo to několik desítek minut. Velikost byla několikrát větší než měsíc a měly pocit, že je přímo nad nimi.
Přítelkyně, co pracovala v kravíně Řepeč, přišla a povídala, že některé ženské nepřijely, že viděly velké bílé postavy u zastávky autobusu. Postavy prováděly nějakou činnost. Některé (ženské, pozn. aut.) se lekly a vrátily se domů. Bylo to ráno, byl sníh a mlha. Termín leden-únor 1992.
Když jsem se vracel z práce, vystoupil jsem z vlaku na zastávce Ješetice. Ještě nebyla tma, bylo to před vánoci 1991 a bylo poměrně teplo. Směrem na Votice jsem viděl podlouhlý objekt s okny, který visel nad horizontem. Velikost jsem odhadl cca 1/2 měsíce a vzdálenost 2-3 km. Byla velmi dobrá viditelnost a pozoroval jsem ho cca 10-15 minut než jsem došel do obce Řepeč. Potom jsem si uvědomil, že jsem ten objekt pozoroval i minulý den, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Objekt mi připomínal vagon.
Nad nádražím Ješetice byla za války umístěná tanková jednotka. Nádraží využívali na nakládku a vykládku. Velitelství měli 100-200 m vpravo od nádraží směrem na Miličín. Za války se tam děly různé divné věci – světla, zvuky a místní tam nesměli.
První incident
Všechno to začalo v polovině července 1991, kdy si dvě ženy při návratu z procházky všimly, že je pronásleduje jakási světelná koule. O podivném jevu řekly sousedům a ti ho potom pozorovali celou noc. V dochovaných záznamech se dochoval přepis svědectví z roku 1993, které učinila jedna ze dvou pozorovatelek (Pražaček, které byly v Miličíně na prázdninách) před televizní kamerou.
Bylo to v létě v 91 roce v Miličíně na Táborsku. Já jsem tam byla se svojí dcerou a přijela za mnou ještě má sestřenice se svojí kamarádkou. Chodily jsme každý večer, když už všechny děti spaly, se psem ven a zašly jsme vždycky za vesnici. Toho osudného večera jsme také šly, sešly jsme na takovou silnici, kde nebylo žádné osvětlení, z každé strany bylo jenom pole. Sedly jsme si na pole a za chvilku to pole osvítilo „něco“. Tak jsme tedy pátraly, co to je a bylo tam… zpoza toho pole šla nahoru taková obrovská červená, rudě červená koule, která ze sebe vypouštěla nějakou energii, jelikož se vlnila.“
Bylo to skutečně veliké a bylo to hlavně něco atypického, že to snad i možná opticky klamalo. Napadlo mě, že vychází Měsíc. Ale pak jsem si okamžitě uvědomila, že je už pozdě na to, aby vycházel Měsíc a hlavně v Miličíně je vždycky Měsíc úplně z druhé strany. Pomalu to vylézalo nahoru, bylo to strašně rudé a zářivé a my na to úplně zkoprnělé koukaly. Když to bylo celé venku, tak se to k nám přibližovalo a jakoby se to kymácelo, jako hodiny. Když už to mělo namířeno pořád k nám, tak jsme se rozhodly, že bude bezpečnější se vrátit domů.
Šly jsme takovým rychlejším krokem, neustále jsme se obracely a ono to šlo neustále za námi. Když jsme třeba sešly víc napravo, tak to šlo za námi – víc nalevo – šlo to za námi. Tak jsme trošku potom i zpanikařily, byl to takový zvláštní strach z neznáma. Nevěděly jsme, co od toho čekat a bylo to něco úplně jiného, něco, co člověk běžně nevidí.
Takže jsme trošku zpanikařily a vběhly jsme do té vesnice. Tam stál takový hlouček lidí a tak jsme jim úplně zmateně říkaly, že jsme viděly něco, co nás honí. Mezitím to zbělalo, takže už to nebylo úplně rudé, ale bylo to potom čistě bílé. Dívali se na nás trošku jak na blázny, pak konstatovali, že jsme opilé, ať je neotravujeme.
Tak jsme řekly: „Výborně, tak my víme svoje, nebudeme to tedy nikomu prezentovat.“ A najednou jedna paní říká: „Ksakru, hele ono skutečně, tohle přeci není Měsíc, tohle je něco jiného!“ Tak se tím začali také zaobírat. Ono to ve finále bylo úplně bílé s černými fleky do takového rádoby obličeje, tvaru obličeje. Potom se tam začali scházet lidé a různě to zkoumali. Ono se to potom zastavilo nad jedním barákem a šlo to… vždycky to chvilku stálo nad jednou střechou a šlo to zase nad další střechu.
Ještě jsem zapomněla říct, že když jsme utíkaly k vesnici, tak moje sestřenice se zničehonic obrátila směrem k tomu, koukala na to a stála. My jsme jí volali, ať jde za námi, a ona neodpovídala, stála a stála a koukala na to. Pak se oklepala a běžela za námi a říkala: „Já jsem vás slyšela, já jsem chtěla, ale to nešlo. Já jsem se nemohla hnout z místa.“
Potom tedy šla. A když se na to tam ty lidi dívali, tak jednomu chlapci se tam stalo vlastně to samé. Z ničeho nic, nic nám neřekl a šel směrem k tomu a připadal mi tak… jako zhypnotizován. Šel neustále k tomu. Všichni jsme ho volali a on nereagoval. Zmizel ve tmě, ve stínu těch domů. Za chvilku se objevil a byl tím jakoby nabitý a říkal také, že nemohl, že nás slyšel, ale nemohl. Potom to po něm prý střílelo nějaké slabé paprsky, jeden ho prý strefil, že má strach, že je něčím zasažený. Tak jsme ho uklidnili, že určitě zasažený není, že už by tady nebyl.
A potom to žádnou dohru ani nemělo, jenom to tedy stálo, dívalo se to a pořád to viditelně pouštělo takové jako slabounké paprsky energie. Lidé se potom rozešli, šly jsme spát, nic se nedělo. Druhý den, když jsme si povídaly s lidmi, tak tam nějaká paní říkala, že v půl jedenácté v noci jí najednou něco nepřiměřeně osvětlilo dvůr, takže vyšla ven, měla strach, že jí tam zajel někdo s nákladním vozem. Nikdo tam nebyl, žádný náklaďák nikde nebyl a jenom zjistila, že skutečně nepřiměřeně svítí Měsíc. Další paní tam povídala, že její muž otevřel okno a měli to přímo před oknem, zářivou kouli. Že tedy zavřel zděšeně okno, ulekl se a utekl. Já skutečně viděla zrod strašně zářivé, ohnivě zářivé koule plné energie, hrozně veliké.
Optický klam anebo Měsíc to nebyl. Světelná koule se objevila na severovýchod od pozorovatelek a na severovýchodě Měsíc nevychází. Navíc byl v polovině července 1991 v novu. Nějaký lom či odraz světla v atmosféře, viditelný v určité pozici, či silný reflektor můžeme také vyloučit, protože na Projekt Záře se obrátil i další svědek, který záhadný jev pozoroval z vlaku, jedoucího několik kilometrů daleko.
Při jízdě vlakem směrem z Votic do Střezimíře (blíže k Miličínu) se za překážkou objevil objekt ve tvaru obrovské koule, který byl ve velkém poměru oproti terénu, zářil žlutě, byl nehybný a během krátké chvilky zmizel pozorovatelkám opět za překážkou.
Zimní stopy
Podivná koule se objevila opakovaně. V některých případech pronásledovala zdejší obyvatele a prolétávala nad jejich domy. Několik svědků spatřilo dokonce jakési třímetrové postavy. Muž, který odmítl odhalit svou identitu i přes slib zachování anonymity, dokonce popsal podivný zážitek, při kterém ho jakýsi podivný předmět zhypnotizoval a vymazal mu paměť po dobu přibližně jedné hodiny. V zimě prý po sobě dokonce podivné postavy zanechaly stopy ve sněhu.
Mám chatu v Miličíně a byla jsem svědkem zvláštní události, která mi utkvěla v paměti. Nevím přesné datum, ale bylo to v pátek po 22. hodině, v prvé polovině července 1991. Byla tmavá noc, chodívám spát až po půlnoci, čtu nebo luštím křížovku. Náhle mě upoutala velká záře, která zaplavila celý prostor před chatou. Zdroj vzniku záře nemohu určit, vycházela od severní strany směrem k jihu. Podle mého odhadu, kam jsem z okna dohlédla, délka záře mohla být 120 – 130 m a šířka před chatou 12 až 15 m. Světlo bylo tak intenzívní, že jsem na zahrádce viděla jednotlivé sazenice jahod a u růží květy s listy. Byl to fantastický pohled až na to, že jsem měla stísněný pocit, jako z něčeho nepřirozeného. U plotu máme kůlnu na dříví a v té záři byla střecha stříbřitě lesklá. Tato záře svítila snad 1/2 hod, snad déle, už si čas nepamatuji.
Další událost jsem zažila mezi 10. až 15.12.1991. Jela jsem do chaty pro jablka. Ten den tam bylo asi 30 cm sněhu, k chatám přede mnou nikdo nešel, první stopy jsem prošlapávala já. U chaty před verandou jsem našla šest stop, opět záhadných, neboť byly jen v jednom místě a nikam nevedly, ani v okolí se nevyskytly. Velikost stopy mě překvapila, neboť se nepodobala žádné zvířecí ani lidské. Velikost asi 21 cm na 12 cm (z toho asi 7 cm délky prsty nebo drápy? v počtu 4).
Na základě dlouhodobě zaznamenávaného počasí u mého souseda (v Praze) jsem si ověřila dodatečně, že v uvedené době skutečně sněžilo, což potvrzuje, že stopy byly na čerstvě napadeném sněhu.
Terénní pátrání
Na místo jsme se proto vydali s Vladimírem Šiškou z Projektu Záře a pokusili se zaznamenat další svědectví. Na místě jsme si potvrdili, že první jev z roku 1991 měl skutečně více svědků. Jedna z místních obyvatelek pod podmínkou anonymity nám podivnou událost potvrdila.
Bylo to v červenci. Pamatuji si, že byla velká vedra. Seděli jsme večer s rodinou před domem. Byli jsme tam s dětmi, bylo nás tam celkem hodně. Jednu z těch děvčat jsem znala. Přišly od Chlístova a říkaly, abychom se podívali, co jde za nimi, že mají nad sebou nějakou světelnou kouli. Nevěřili jsme jim nejdřív, ale vyšli jsme na ulici a pořádně se podívali a ono to šlo proti nám.
Byla to svítící koule a v tom bylo něco. Pak to začalo zářit pomalu dolů a klesalo to. Bylo to jako větší slunce. Když jsem se podívala pozorněji, tak v tom bylo něco jako postava, něco jako obrys člověka. Jako by byl uvnitř té koule. Mělo to žlutou barvu a vydávalo to podivný zvuk. Takové jako hučení.
Byl to hrozný pocit. Dívali jsme se na to všichni jako na zjevení. Když to kleslo kousek nad nás, tak jsme začali všichni utíkat. Já jsem celou noc nespala, občas jsem se podívala do okna. Bála jsem se, aby se to nedostalo dovnitř. Bylo to nad námi celou noc. Pamatuji si, že jsem raději zatáhla závěsy.
Mohlo jít o kolektivní halucinaci? Každopádně obyvatel, kteří v té době vídali nad Miličínem podivné věci, bylo daleko víc.
Já jsem vídala odpoledne tady nad sousedy něco jako hvězdu. Mohlo to být tak ve čtyři hodiny odpoledne. Objevovalo se to ve stejnou dobu. Vzala jsem dalekohled a zkusila zjistit, jestli neuvidím víc. V dalekohledu to vypadalo jako talíř a měnilo to barvy. V ulici bydlela jedna dívka, kterou to pronásledovalo. Dělali jsme si tehdy z toho legraci, že nás honí světelné koule a že teprve uvidíme až nás odnesou.
Vidělo to víc lidí. Také se stalo, že se to objevilo nad nějakým domem, po chvíli se to přesunulo nad další a další a na konci vsi se to ztratilo. Škoda, že jste nepřišli dřív. Měla jsem to všechno zaznamenané v sešitě. Před pár lety jsem ho ale vyhodila.
Novodobá svědectví
Svědectví o podivných světelných úkazech se opakují. Co je ale ještě zajímavější, ta poslední jsou z nedávné doby. Jeden z místních obyvatel spatřil podivnou světelnou kouli přibližně před šesti lety.
Viděl jsem jakousi záři na dvorku a bylo to nad hotelem. Vyšel jsem proto k silnici, protože mě zajímalo, co to je za záři. Bylo to stále na jednom místě a hodně to zářilo. Bylo navečer, koncem března nebo na začátku dubna. Než jsem vyšel k té silnici, tak jsem o tom říkal sousedce, aby se na to šla podívat se mnou, ale neměla o to zájem a nešla se podívat.
Od silnice to vypadalo, že to viselo nad hotelem. Byla to světelná koule, pokud by byla nad hotelem, tak by mohla mít asi tři nebo čtyři metry v průměru, rozhodně to bylo větší než měsíc. Díval jsem se na to asi pět nebo deset minut. Nic se nedělo, tak jsem šel domů.
Při výzkumu v Miličíně a v okolí jsme narazili i na nečekané potvrzení podle všeho stejného úkazu. V nedalekém Mezně jsme našli svědka, který se se svědkem z Miličína nezná. Našli jsme ho náhodou. O to překvapivější bylo jeho svědectví.
Je to asi šest nebo sedm let. Jel jsem od Benešova přes Miličín domů. Zastavil jsem v koloně u benzínové pumpy v Miličíně. Nad hotelem bylo nějaké světlo. Byla to ohromná záře. Nejdříve bylo na místě, potom se to vzneslo a pomaloučku se to mezi domy stočilo a letělo to do údolí směrem na východ. Nevydávalo to žádný zvuk.
Nebyl to jediný případ. Už si nepamatuji, kdy se to stalo. Byl jsem doma a nad polem jsem pozoroval něco jako dvě silné hvězdy. Pomalu se zvedaly směrem vzhůru. Držely se stále ve stejné vzdálenosti od sebe. Když byly v určité výšce, tak najednou prudce odletěly směrem na jih na České Budějovice.
Závěrečné vyhodnocení
Využil jsem možnost na konci natáčení „vytěžit“ odborníka. Vladimír Šiška, vedoucí Projektu Záře řešil stovky případů a setkal se i s mnoha pokusy badatele oklamat falešnou výpovědí. O to zajímavější je jeho závěrečné vyhodnocení.
Co to mohlo být? Já vím, co to nemohlo být. Tím bych začal. Víme, že si to ti lidé nevymysleli, že to není výmysl jednoho člověka. Svědků byly desítky. Jsou to poměrně věrohodní lidé, kteří skutečně něco zažili. Jsou to i poměrně dramatické zážitky, takže výmysl to určitě není.
Víme, že to nemohl být omyl spočívající v pozorování dejme tomu Měsíce. Víme, že to nemohl být vrtulník, který by nevydržel nejméně čtyři hodiny pohybovat se nad takovým prostorem. Takže nám zbývá, co by to mohlo být: Já nevím. Je smutné konstatovat, že nemám představu o tom, co by se zatím mohlo skrývat. Nám zbývají už jen fantastická vysvětlení od mimozemšťanů přes nějakou přísně tajnou vojenskou techniku. Možná snad ještě nějaké neznámé přírodní jevy.
Pátrání jsme prozatím uzavřeli jako neuvěřitelná svědectví věrohodných svědků. Jeden z nejzáhadnějších případů nevysvětlitelných jevů tak stále zůstává zahalen tajemstvím.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Projekt Záře;Největší záhady české historie, Universum 2019
