Ve středu 9. října 1963 ve 22:39 se z hory Monte Toc uvolnil 2 kilometry dlouhý sesuv s více než 270 miliony kubických metrů horniny a úplně zasypal nejvyšší umělou nádrž světa.
Ještě v den sesuvu odhadovalo vedení elektrárenské společnosti, že sesuv bude jen necelých 200 milionů krychlových metrů a že doba jeho trvání bude přibližně jedna minuta. To by vyvolalo vlnu, která by nepřesáhla 20 metrů a přehrada by ji bezpečně zadržela.
Protože už v průběhu dne se rychlost sesuvu zmnohonásobila ze dvou centimetrů za 24 hodin na 30 centimetrů, bylo jasné, že sesuv bude otázkou hodin. Na koruně hráze byl tedy nainstalován reflektor, který osvěcoval úbočí hory Monte Toc a na hrázi se sešlo několik zvědavců, kteří chtěli pozorovat přílivovou vlnu. Sesuv i vlnu spatřili. Byl to poslední pohled v jejich životě.
Vlna ničila ve třech směrech
Sesuv totiž dosáhl zatopeného dna údolí už přibližně za 20 sekund a vytlačil vodu z nádrže. Následná ničivá vlna se rozběhla třemi směry. Nejprve byla voda vržena proti protějšímu údolí a zaplavila vesnici Casso přímo nad přehradou. Následně se část vody vydala ničit proti poutu a zaplavila městečko Erto. Nejhorší škody ovšem napáchala valící se voda v údolí řeky Piavy, do které Vajont pár set metrů pod přehradou vtékal. Voda, valící se přes přehradu, dosáhla v její koruně výšky 200 metrů, v městě Longarone dosáhla výšky 25 metrů.
Jak upozorňuje M.G. Bevilacqua, ještě před vodou s troskami ničila tlaková vlna. Odhaduje se, že tlaková vlna, postupující úzkým údolím měla až dvojnásobnou intenzitu, než jakou vyvolala atomová bomba svržená na Hirošimu. Část obětí v Longarone, respektive, ti, kdo byli v kritický okamžik mimo domy, byli vlnou rozdrceni a nic se po nich nenašlo. Ničivá vlna smetla veškeré stavby, které se octly v její dráze.
V Bellunu, dalším větším městě v údolí, dosahovala přívalová vlna 12 metrů a u ústí Piavy do moře až dvou a půl metru. Oficiální údaje uvádějí od mezi – 1910-2116 oběťmi, z toho bylo 500 dětí, řada lidí nebyla nalezena.
Záchranné práce ztěžovaly stržené silnice. Erto a Casso bylo evakuováno vrtulníky. Z Longarone a obcí na řece Piavě se mnoho svědectví nedochovalo, v muzeu v Longarone uchovávají svědectví Anny de Lorenzi z vesničky Casso. Casso mělo štěstí, že bylo „jen“ vyplaveno, stoupající voda ale záhy opět ustoupila zpět do údolí.
Svědectví přeživší:
Ten večer jsem Renatu a Fausta odvedla do postele a pak jsem šla za Magaretou, která bydlela na druhé straně silnice; z její terasy jsme chtěli pozorovat horu Toc, kterou osvětloval reflektor umístěný vedle přehrady. Uplynulo půl jedenácté. Najednou jsme uviděli, jak se pod námi pohybují borovice a modříny i se zemí. A hned nato maják zhasl a já uslyšela nepopsatelný zvuk, který jsem nikdy předtím neslyšela, a Magareta mi řekla: „Tohle je konec světa.“ Pak jsme hledali úkryt u zdi domu, protože odevšad padaly kameny a my už byli mokří.
Po několika vteřinách zmatku jsem šla dohlédnout na děti, které jsem nechala doma samotné. Vyšla jsem ven pod verandu a na ulici, kterou jsem musela přejít, abych se dostala domů. Ulice však byla zaplavená vodou a já se nemohla dostat na druhou stranu. Nově jsem se musela schovat pod verandu a počkat několik minut, než voda opadne. Pak jsem vběhla do domu. Renatu jsem našla zoufalou, protože okno jejího pokoje se otevřelo a dovnitř vnikla voda, a zhaslo světlo. Zapálila jsem svíčku, připravila děti a pak jsme všichni šli k mamince. Tam jsme zjistili, že moje sestra Giacomina a bratr Dino byli nezvěstní.
Přinesla jsem děti a Gervasii spát do matčiny postele a pak jsem šla dolů do kuchyně. O něco později se vrátil můj synovec Luciano a několik dalších mužů z Fraséign, kam se narychlo vydali hledat matku. řekl, že ve Fraséign už nejsou žádné domy, ani kůlny, ani ulice, nic tam nezbylo. A tak se Lucián rozloučil.“
Pokud jde o samotnou přehradu, ničivé katastrofě odolala. Proud vody strhnul pouze vozovku vedoucí po její koruně. Samotná hráz odolala dvacetinásobnému tlaku oproti projektu. Zásadní problém ale nastal kvůli tomu, že sesuv uzavřel strmé údolí více než 80 výškových metrů nad úrovní hráze a voda z potoka Vajont hrozila zaplavením města Erto a přelitím do sousedního údolí přes průsmyk San Osvaldo.
Minisérie o katastrofě na Vajontu:
1. díl: Zpupný projekt v sevřeném údolí a zavalení přehrady Pontesei
2. díl: Elektrárenská společnost odsoudila k smrti celá města
4. díl: Zoufalý boj s časem a stoupající vodou o záchranu sousedního údolí
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SADE, Montedison, ENEL, Museo Longarone Vajont
