Obecně se má za to, že první jaderné nehody v historii lidstva jsou spojeny s poválečným obdobím. Ale úplně první nehoda na jaderném zařízení se odehrála ve Třetí říši.
V obecnou známost vstoupil ničivý požár ve Windscale ve Velké Británii v roce 1957, předehra černobylské katastrofy u Leningradu v roce 1975 nebo nejznámější americká nehoda, spojená s roztavením části reaktoru, Three miles island 2 na jaře roku 1978. První jaderné neštěstí se po válce dokonce dostalo i do československého tisku. Článek severočeské Mladé fronty ze srpna 1945 Atomová bomba se měla vyráběti v Praze pojednával o firmě Marconi Radioslavia, která měla dodat důležité součástky do německého urychlovače částic. V jedné pasáži zmiňuje lipskou havárii.
Jak bylo zřejmo z rozhovorů nacistického funkcionáře, vrchního rady Eisenbecka, který v bývalém Protektorátu měl na starosti věci z oboru radiotechniky a elektrotechniky, došlo při pokusech k nehodě. Asi šest osob bylo velmi těžce popáleno. O tom, přišel-li někdo při pokusech o život, se samozřejmě nemluvilo. Jak ale další vývoj ukázal, byl zničen právě okruh lidí, kteří měli objevu využíti pro válečné účely. Po čase byly práce obnoveny. Tentokráte se rozhodli Němci jednat opatrněji.
Jak ukazují odtajněné spojenecké zpravodajské materiály, na univerzitě v Lipsku pracovali výzkumníci ze skupiny Wernera Heisenberga a Roberta Döpela. Postupně vybudovali celkem čtyři experimentální reaktory, ve kterých se pokoušeli nastartovat štěpnou reakci. V případě prvních tří reaktorů se jim to nepodařilo, v případě reaktoru čtvrtého se jim to podle spojeneckých závěrů podařilo.
A podařilo se jim to skutečně nad míru očekávání. Reaktor měl kulový tvar. Údaje o množství štěpné látky a moderátoru oscilují od jedné do deseti tun. Reaktor skutečně dokázal udržet štěpnou reakci. Němci tak předběhli Američany a jako první fyzici na světě dosáhli produkce neutronů. Štěpná reakce byla ovšem velmi nestabilní a s ní i celý reaktor. Dá se sice říci, že v dosažení štěpné reakce sice Němci Američany předběhli, v její kontrole nikoliv.
Pouhých dvacet dní po spuštění pokusů na reaktoru se na těsnění nádoby objevily nerovnosti. Jeden z pracovníků na reaktoru dostal pokyn ho otevřít a zkontrolovat, zda neuniká těžká voda. Do reaktoru se dostal vzduch, a zapálil uranový prášek. Němečtí výzkumníci přišli na to, že práškový uran je náchylný k samovznícení.
Hořící uran vyvinul vysokou teplotu, v reaktoru se odpařila voda a v reaktoru začal stoupat tlak. Ten nakonec rozmetal reaktor na kusy. Teplota v aktivní zóně prý dosáhla tisíce stupňů a hořící uran vyletěl do šestimetrové výšky. Pokud máme věřit Mladé frontě, vyžádal si tento jaderný ohňostroj šest zraněných výzkumníků. Mimochodem, Němci po této nehodě přestali používat práškový uran a nahradili ho kostkami. Nehoda nakonec do učebnic historie nevstoupila, patrně v rámci programu přísného utajování, jak daleko nacisté ve vývoji jaderné zbraně došli. Je pozoruhodné, že mnoho dokumentů, zaměřených na německý jaderný program, je utajeno dodnes.
autor: Jaroslav Mareš
zdroj: NARA College park, Manhattan foreign intelligence
