Nejdrzejší podvodník historie – oklamal prezidenta a dvakrát utekl popravě

Jiří Skomarovský po svém zatčení. Foto: Se souhlasem Archivu bezpečnostních složek ČR.

Trojnásobný vrah a válečný zločinec vylákal nejvyšší vyznamenání od prezidenta republiky. Zločinec dokázal uniknout trestu za vraždy a udělat ze sebe celebritu.

Příběh válečného zločince objevil spisovatel Emil Hruška a společně jsme následně objasnili jeho osud. Do Karlových Varů přichází na konci léta 1945. Tvrdí o sobě, že je slovenské národnosti, že je partyzán a válečný hrdina. Nechává se oslovovat Jiří Skomarovský. Vypráví, že jako partyzán a člen skupiny Smrt fašismu napadl vojenskou kolonu na silnici z Prahy do Loun a zničil tři nákladní vozy a že vykolejil vlak u Lochovic.

Jako válečný hrdina dostává přidělenu luxusní vilu v Karlových Varech a získává národní správu na statku nedaleko. Na statku pracují sudetští Němci. Jiří Skomarovský využívá svou výřečnost a výsledky práce sedláků, obdarovává důstojníky karlovarské komandatury Rudé armády a stává se místní celebritou.

Zatímco Němci pracují, Jiří Skomarovský si žije na vysoké noze. Zabývá se černým obchodem. Aby na něj měl klid, uplácí nedostatkovým zbožím všechny důležité činovníky. Předchází si především velitelství Rudé armády.

Podvedl prezidenta republiky

Zatímco těsně po válce Jiří Skomarovský tvrdí, že je nositelem nejvyšších sovětských vyznamenání za statečnost v boji, o něco později se může pochlubit i těmi českými. Jeho věhlas jde totiž tak daleko, že se o něm dozvěděli na Pražském hradě.

Ve vojenském archivu dodnes uchovávají složku Jiřího Skomarovského, ve které je zachyceno projednávání jeho vyznamenání. Přímo od prezidenta republiky převzal dvě nejvyšší vyznamenání, která mohl civilista získat – Československý válečný kříž 1939 a Medaili za chrabrost.

Skomarovský v žádosti přiznání statutu partyzána píše, že jako partyzán byl v říjnu 1943 vysazen na Slovensko, později se zúčastnil bojů ve Slovenském národním povstání. Na začátku roku 1945 přešel přes Moravu na Příbramsko, kde likvidoval ustupující německé transporty.

Přijetí válečných hrdinů Eduardem Benešem. Skomarovský druhý zprava. Foto: Se souhlasem Archivu Kanceláře prezidenta republiky.

V materiálech jsou na druhý pohled vidět nesrovnalosti. Partyzánská skupina Smrt fašismu byla na naše území vysazena až v dubnu 1945. Ve složce chybí i klíčový doklad – doklad o československém občanství. Medaili za chrabrost a válečný kříž totiž může dostat pouze československý občan.

Druhý pohled ovšem složce nikdo nevěnuje, a tak je Skomarovský v lednu 1947 s několika skutečnými válečnými hrdiny přijat prezidentem Benešem a slavnostně dekorován. Ze setkání se dochovalo několik fotografií. Jiří Skomarovský je zachycen na setkání u prezidenta v proužkovaném obleku.

Zastřelený Ivan

Jiří Skomarovský, zvyklý na život na vysoké noze, přichází odsunem německého obyvatelstva o lacinou pracovní sílu. Situace se pro něj stává nekomfortní. Vidina práce na statku ho neláká a  dostává do správy speditérskou firmu. V tu dobu už k sobě do Karlových Varů přivádí Karla Bělousova. Jiří Skomarovský opět nepracuje. Nekšeftuje už s nedostatkovými potravinami, ale s auty. Jeho modus operandi je jednoduchý. Koupí někde automobil, nechá ho Bělousovem opravit a prodá ho za několikanásobek.

V roce 1948 dobu se ale v Karlových Varech objevuje další podivná existence. Muž, hovořící rusky, si nechává říkat Ivan. Se Skomarovským se evidentně zná už delší dobu. Hrozí riziko, že Ivan ze Skomarovského minulosti něco vyzradí. Skomarovský se proto s Ivanem domluví se spolu na společné loupeži ve vinných sklepech Osvobození, sousedících se Skomarovského autodopravou.

Čtěte dále:  Konec legendy o nacistickém zlatu u Štěchovic

Skomarovského manželka 10. listopadu 1948 hlásí karlovarské kriminálce, že Ivan se následujícího večera chystá vyloupit vinný sklep. Podrobnosti o chystané akci zná Jiří Skomarovský, který prý při zákroku proti zloději rád vypomůže. Zatímco příslušníci kriminálky čekají na Ivana ve sklepě, celou zatýkací akci režíruje Skomarovský. Když se Ivan souká do sklepního okénka, vystřelí Skomarovský do vzduchu. Ivan se snaží utéct, jenže dva další výstřely Ivana usmrtí. Skomarovský tvrdí, že zaslechl výstřel a měl strach, aby Ivan nezastřelil policistu. Proto Ivana zneškodnil. Ivanova zbraň má plný zásobník a všechny výstřely vyšly ze zbraně Skomarovského ale válečnému hrdinovi se věří.

Skomarovský při rekonstrukci zastřelení Ivana. Foto: Se souhlasem Archivu bezpečnostních složek ČR.

Vražda rodiny Petlanových

To už jde po Skomarovském tajná policie. Několikrát je dokonce pro různá podezření zadržen, ale intervence místního prokurátora sovětské NKVD ho vžd zachrání. Po únorovém převratu se rozjíždí i velmi výnosný obchod s pašováním lidí za hranice. Zapojuje se do něj i Jiří Skomarovský. Tvrdí o sobě, že je důstojníkem Rudé armády a má volný vstup do hraničního pásma.

Několik uprchlíků skutečně převede, až narazí na bohatého bývalého podnikatele Osvalda Petlana s manželkou. Petlanovi mají nádherný americký automobil Studebaker Champion 1947. Jiří Skomarovský ho velmi chce.

V polovině srpna 1949 přijíždějí Petlanovi do Karlových Varů. O něco později zmizí. Skomarovský je podle všeho převedl za hranice. To už Skomarovský jezdí jejich Studebakerem. Když začínají manželé Skomarovští a jejich známí, manželé Bělousovovi, rozprodávat zlato, šperky a kožichy, které patřily Petlanovým, začíná se nad válečným hrdinou stahovat mračna.

Karlovarská kriminálka v listopadu na základě svědectví nechá vyčerpat vodu z jedné ze šachet v nedalekém dole na kaolín a na dně nachází těla manželů Petlanových. Zavražděni byli mimořádně silnými údery do hlavy. Dvojice vrahů Skomarovský a Bělousov je zatčena 5. prosince 1949 a spolu s nimi i jejich manželkam.

Bělousov a Skomarovský se na průběhu vraždy neshodnou. Petlanovy odvedli k Bělousovovým domů, popili spolu a nechali je jít spát. Po půlnoci je měl Skomarovský vzbudit a odvézt za hranice. Jenže namísto toho vzal do ruky kladivo. Zatímco Bělousov tvrdí, že vraždil Skomarovský, podle Skomarovského vraždili společně a každý má na svědomí jednu oběť. Protichůdné výpovědi mají každá jednoho svědka – manželku dotyčného.

Jiří Skomarovský v době, kdy byl v Karlových Varech za celebritu. Foto: Se souhlasem Vojenského historického archivu.

Já nejsem Skomarovský

Skomarovský nejprve před vyšetřovateli kličkuje a vraždu vydává skoro za uvědomělý akt třídního boje. Věděl prý, že Petlan je členem protistátního spiknutí a měl strach, že by ze zahraničí škodil socialistické republice. Jenže vražda je vražda a když vyšetřovatelé otevírají i odložený případ zastřelení Ivana, je z válečného hrdiny sériový vrah. Pro takové je v poválečném Československu jasný trest: Poprava oběšením.

Čtěte dále:  Harry Jelínek: Odhalení osudu největšího podvodníka

Jiří Skomarovský je převezen k dalšímu vyšetřování do Prahy. Na 11. ledna 1950 je naplánovaný jeho další výslech. Podezřelý ale své vyšetřovatele dokonale zaskočí. Odvolává svou dosavadní výpověď. Prohlašuje, že není Jiří Skomarovský, občan ČSSR, ale Grigorij Jermolenko, občan Sovětského svazu. Bojovník Rudé armády, později válečný zajatec, který byl přinucen ke vstupu do Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády. Za toto své pochybení je připraven pykat a žádá o předání sovětským orgánům.

Grigorij Jermolenko se za Skomarovského vydával kvůli tomu, že na vlastní oči viděl, že v Praze jednotky Smerš vlasovce popravovali bez soudu. Na Berounsku proto vyměnil kožený kabát za svědectví místního na stanici SNB, že Skomarovský-Jermolenko je partyzán a válečný hrdina. Jenže teď mu hrozí oprátka. Ale Jermolenko ví, díky svým dobrým kontaktům v hotelu Imperial, že pět let po válce už na nově odhalené vlasovce nečeká mistr popravčí, ale několik let v gulagu. No a sovětský gulag je přeci jen přijatelnější řešení, než československá oprátka.

Jiřímu Skomarovskému jeho hra o život vychází i napodruhé. Na konci února 1950 je společně s Bělousovem, Tatjaninem a několika desítkami dalších sovětských občanů, dopadených v Československu, předán sovětským orgánům v transportu, mířícím do Vídně. Od té chvíle o něm dlouho nebyly žádné zprávy.

Znovu válečným hrdinou

S objasněním příběhu nejdrzejšího podvodníka naší historie pomohlo až zveřejnění jeho případu. Ozval se totiž čtenář, který Jermolenkovy další osudy našel v oslavném článku novin Vremja, lokálního tisku vycházejícího ve městě Angarsk.

Angarsk je město, které vzniklo mezi roky 1948 a 1950. Vybudováno bylo vězni gulagu. Jedním z těchto vězňů byl i Grigorij Jermolenko. Svůj „osud“ vypráví na jaře 1999 redaktorce listu Vremja. Nejprve byl válečným hrdinou.

Blouznil po moři. Komsomolským rozkazem šel po skončení základní školy do Sevastopolského vojensko-námořního učiliště. Válka vyučování nepřerušila. Ve dne se učili, v noci kopali zákopy. Chlapci chtěli bojovat! A to je ona, tvář nepřítele: Němci došlo k obranné linii. V boji muže proti muži dostal Jermolenko ránu bodákem do zad.

„Zranění nebylo hluboké, asi tři centimetry, ale vztek jsem dostal obrovský. Desítky jsem jich nabodl v té rvačce a přehodil přes rameno.“ Za tento boj dostal Jermolenko první medaili „Za odvahu“. Asi týden pobyl v nemocnici a pak byl převeden na eskadrovou minonosku „Železňakov“, kde sloužil v letech 1941-1942.

O svém zajetí a kariéře ve Vlasovově armádě se nezmiňuje. Konec války líčí reportérce jako dramatické dobrodružství.

Jermolenka zařadili k 253. divizi, do samostatné roty divizního průzkumu. Stal se pak velitelem roty a došel s ní až do Prahy. V sestavě 78. divize generála Trofimova se zúčastnil obrany československého hlavního města. Den vítězství zastihl Jermolenka v Karlových Varech.

Čtěte dále:  Okradli Kubánce a zamkli je do letadla: Jak to bylo doopravdy

Je to jako při vyšetřování vraždy Ivana v Karlových Varech. Válečnému hrdinovi se věří. Co na tom, že Rudá armáda Prahu nikdy nebránila. Co na tom, že Karlovy Vary osvobodila americká armáda a Rudá armáda město obsadila podle dohody o demarkaci 11. května. V den vítězství Jermolenko v Karlových Varech být nemohl. A jak Jermolenko vysvětlí, že se jako válečný hrdina dostal do gulagu? Do vězení ho dostala obyčejná závist a nespravedlnost. Jako velitel dopravy v sanatoriu Imperial si koupil americký automobil.

V předvečer stalinské ústavy (5. 12. 1949) byl Jermolenko odsouzen vojenským tribunálem. Problém byl v tom, že náčelník dopravy Jermolenko se rozhodl koupit pro rodinu osobní automobil. Velení zbystřilo: jak to, že sovětský člověk odmítl domácí značky a dal přednost americkému studebackerovi a nadšeně se vyjadřuje o jeho přednostech? To je přece čirý kosmopolitismus!

A tady se ještě naskytla možnost, obvinit jej jako pomahače zrádců vlasti. Vedoucí personalista sanatoria, jakýsi Orlov, požádal Jermolenka, aby jej autem odvezl  k příbuzným do pohraničního města Aš, u německé hranice. A zanedlouho si Jermolenka zavolal náčelník státní bezpečnosti Poljanskij, hledající Orlova. Ukázalo se, že rodina Orlovových se šťastně dostala do Německa a potom do Austrálie. Jermolenko byl obviněn jako spolupachatel. …A byl postrkem dopraven do Angarska.

Grigorij Jermolenko byl podle svého vyprávění reportérce propuštěn v listopadu 1955 a v Angarsku už zůstal. V závěru článku zachycuje svůj další osud. Se svou ženou, rovněž falešnou partyzánkou, měl tři syny.

Jermolenka rehabilitovali a vrátili mu část vyznamenání. Pracoval potom 20 let v podniku na výrobu izolací. Dnes je v důchodu. Býval vedoucím úseku a dlouho stavbyvedoucím. Často jezdil na služební cesty. Kromě „Čechů“ Ženi a Gríši, kteří se narodili v Karlových Varech, přibyl do rodiny Sibiřan Vitalik, ale ten se stal obětí narkomanie a předčasně zemřel. Matka takové hoře nemohla přežít a odešla za svým nejmladším.

A tak sedí přede mnou tento voják, který prošel půl světa, byl v mnoha bojích, mnohokrát byl zraněn, s nehojícími se ranami nejen na rukou a nohou, ale i v srdci… a pláče. Slzy se kutálejí po jeho tvářích. A on se za ně omlouvá a trápí se proto, že nedokázal ochránit svou ženu ani syna – jako by to byla jeho vina.

A tak se válečný zločinec, který uniknul popravě zastřelením, stal válečným hrdinou. Ale zjistilo se, že je podvodník a vrah. Podruhé unikl popravě, aby se z něj stal opět válečným hrdinou. Jsou lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou jako korek – pokaždé vyplavou nad hladinu. Ovšem stejně se chová nedopalek odhozený v záchodové míse.

autor: Jaroslav Mareš

Zdroje: Emil Hruška: Převedu vás …na onen svět, Jaroslav Mareš: Přísně tajné skandály, Vojenský historický archiv, Archiv kanceláře prezidenta republiky, Archiv bezpečnostních složek ČR, Vremja – 8.5. 1999


Comments are closed.