Když se v březnu 1959 zřítil svah do přehrady Pontesei, severozápadně od města Longarone, stavbu nejvyšší přehrady světa to nezastavilo. Elektrárenská společnost počítala s tím, že sesuv na Vajontu dokáže „uřídit“. Výsledkem byly dvě tisícovky mrtvých.
Sesuv, který zmenšil umělé jezero Pontesei na pouhou osminu původní velikosti se na stavbě přehrady Vajont nikterak viditelně neprojevil. Sesuv na svahu Monte Toc začali geologové jen zkoumat a pokoušeli se odhadnout jeho mocnost. Jeho velikost se v odhadech stále zvětšovala.
Stavební práce na téměř 262 metry vysoké přehradě v údolí potoka Vajont postupovaly a 2. února 1960 došlo k prvnímu částečnému napouštění nádrže na kótu 600 m n. m., později v tomto roce pak na 650 metrů nad mořem.
Místní obyvatelé si ale začali stěžovat na sílící otřesy a opakující se zemětřesení. Vzdutá hladina spodní vody pronikla do slabé vrstvy jílu, která oddělovala pevnou horninu od sesuvu a sesuv se dal do pohybu.
Do případu se vložili i novináři a přinutili elektrárenskou společnost SADE aspoň k částečné reakci. Stavitel hráze si vyžádal odborný posudek – u Edoarda Semenzy, syna hlavního projektanta přehrady. Neštěstí v Pontesei trvalo dvě minuty a u Monte Toc se odhadovalo, že bude trvat nejméně minutu.
Na univerzitě v Padově vytvořili model údolí a prováděli experimenty s různým množstvím hmoty spouštěné do napuštěného modelu. Výsledné stanovisko tvrdilo, že stačí udržovat hladinu na maximální výšce 700 metrů nad mořem, celých 22 metrů pod úrovní maximální hladiny. V tu chvíli by vlna, vyvolaná sesuvem, neměla dosáhnout koruny hráze a přelít se do údolí.
Myslíme si, že uřídíme sesuv
Bylo to 4. listopadu 1960, došlo k prvnímu sesuvu. Ze svahu se uvolnilo 700.000 metrů krychlových skalního masívu, zřítilo se do nádrže aniž způsobilo markantní škodu. Desetimetrovou vlnu přehrada zadržela. Nádrž se v době sesuvu nacházela na hladině 645 metrů nad mořem. Druhým falešným uklidněním byla skutečnost, že při snížení hladiny na hodnotu 600 se sesuv zastavil. Vedení společnosti tak dospělo k názoru, že zvyšováním a snižováním hladiny může sesuv opatrně nechat sjet do údolí.
Na úbočí Monte Toc se ale objevila trhlina ve tvaru M. Na obou stranách začínala v nadmořské výšce 600 metrů a vrcholy dosahovaly výšky 1 200 a 1 400 metrů. V tu chvíli se odhadovalo, že na cestě do strmého údolí je 180 milionů krychlových metrů horniny. Skutečnost byla ovšem o 100 milionů horší.
Budujeme tunel pro obtok v budoucnu zasypaného údolí
Ukázal se ale další problém – takto masivní množství horniny by rozdělilo nádrž Vajont na dvě a její hladinu by nebylo možno ovládat. Výsledkem bylo podrobnější mapování rozsahu sesuvového území a budování obtokového tunelu na protějším, severním, břehu. Aby bylo možné tunel vybudovat, byla hladina v nádrži snížena na 600 metrů nad mořem a o 15 metrů výše začala ražba 1 800 metrů dlouhého tunelu. Hotovo bylo v únoru 1961. V době snížení hladiny kvůli stavbě tunelu se sesuv zastavil. Mezi inženýry společnosti SADE zavládl optimismus.
Do dubna 1962 probíhaly experimenty s výškou hladiny a se zařízením elektrárny. V té době přišla i jedna administrativní změna. Tehdejší vláda křesťanskodemokratického premiéra Amintora Fanfaniho rozhodla o znárodnění energetických zařízení v zemi. Součástí nuceného převodu na státní společnost byla i přehrada Vajont. Na společnost Ente Nazionale per l’Energia Elettrica (pozdější ENEL) byla převedena stavba i zaměstnanci. Předání probíhalo na jaře 1963.
Přímou cestou ke katastrofě
Situace na Vajontu se začala výrazně zhoršovat v září 1963. Technici „zkoušeli“, co udělá svah při vyšších hladinách. Přestože bylo spočteno, že nejvyšší bezpečná hladina je na kótě 700 metrů, 4. září nastoupala hladina na kótu 710 metrů a operátoři požádali o povolení stoupat na 715 metrů. Sesuv, který se v posledních týdnech pohyboval rychlostí přibližně 1 cm za den, na konci měsíce svou rychlost zdvojnásobil
Obyvatelé údolí si začali stěžovat na stále častější zemětřesení způsobené pohybem půdy a hlasité zvuky, vycházející z hory Monte Toc. Na počátku října již bylo jasné, že sesuv je otázkou již maximálně dní. Přestože 9. října byla hladina výše než na „bezpečných“ 700 metrech a za jediný den sesuv sjel o 30 centimetrů, tedy 15x rychleji než v předchozích dnech, evakuace údolí pod přehradou nebyla nařízena.
Na 9. října plánovalo vedení snižovat hladinu nádrže tak, aby o půlnoci dosáhla výšky 700,50 m. Na pokyn elektrárenské společnosti vydává město Erto následující varování:
„Obyvatelstvo se informuje, že technické kanceláře společnosti Enel-Sade hlásí nestabilitu svahů hory Toc, a proto je rozumné se vzdálit z oblasti od Gorcu, za Pinedou a v blízkosti přehrady. Zejména obyvatelé Casso by měli využít prostředků, které jim společnost Enel-Sade poskytla, a neprodleně a spořádaně se zvířaty a věcmi se z oblasti evakuovat. Dřevorubci a lovci by se měli poohlédnout po jiných oblastech, a protože sesuvy půdy na hoře Toc by mohly zvednout ničivé vlny po celém jezeře, upozorňujeme všechny obyvatele a zejména rybáře, že je mimořádně nebezpečné sestupovat ke břehům jezera.
Vlny mohou vystoupat na břehy v délce desítek metrů a smést i toho nejzkušenějšího plavce. Ti, kteří tuto radu neuposlechnou, ohrožují své životy. Společnost Enel-Sade ani všechny úřady nenesou odpovědnost za případné nehody, ke kterým může dojít u těch, kteří se neopatrně vydají za výše popsané hranice.“
Vesnička Casso, která jediná měla být evakuována, leží na protějším svahu přehrady asi 200 metrů nad přehradou. Večer vedení společnosti lehce znervóznělo, bylo uzavřeno potrubí vedoucí z elektrárny Gardona výše na řece Piavě a voda z Piavy přehradu obcházela potrubním mostem níže v údolí. V 18:00 padá přííkaz zrychlit odpouštění přehrady podzemním vedením do elektrárny Soverzene. Jenže neodvratně se blížící sesuv je zároveň atrakcí, která není považována za něco nebezpečného. Na přehradu tedy přivážejí silný reflektor, kterým osvěcují svah a na hráz přijíždějí zvědavci, kteří chtějí spatřit přílivovou vlnu. Jejich přání se naplní ve 22:39 a desetinásobně přesáhne jejich očekávání. Bude to ovšem to poslední, co ve svém životě spatří.
Minisérie o katastrofě na Vajontu:
1. díl: Zpupný projekt v sevřeném údolí a zavalení přehrady Pontesei
3. díl: Jak ničila vlna a svědectví jedné z mála přeživších.
4. díl: Zoufalý boj s časem a stoupající vodou o záchranu sousedního údolí
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SADE, Montedison, ENEL, Museo Longarone Vajont
