„Vstávejte soudruzi, adios companěros, vaše vlast vás volá. Fidel Castro vás vyzývá: Pomozte bránit ušlechtilé ideály revoluce.“ Filmová scénka o vychytralém podvodu se opravdu stala. Ale jinak.
Tři podvodníci, převlečení za policisty, vzburcují ubytovnu s kubánskými pracovníky a pod legendou, že na Kubě vypukla občanská válka, oni se musejí vrátit na Kubu, přičemž z Československa se nesmí vyvážet hotové peníze, je okradou a zamknout do letadla odstaveného u dálnice jako turistická atrakce. Oblíbená scénka z filmu Prachy dělaj člověka má svůj reálný základ. Sám režisér Jiří Chlumský tvrdí, že film je postavený na reálných situacích.
Pokusit se ověřit, kde režisér tuhle historku vzal, znamená vyslechnout si spoustu zaručeně pravdivých vyprávění, jak to ve skutečnosti bylo. Zatímco skoro každý, kdo pamatoval osmdesátá léta, tuhle historku zná a hodně se mu líbila, archiváři jen bezradně krčí rameny.
Archivy mlčí
Jestliže někdo spáchal takový politicky citlivý vtípek, dalo by se ovšem čekat, že to komunistický prokurátor nenechá jen tak a provinilce příkladně potrestá. Jenže nikde nic není, žádné dokumenty, žádná obžaloba, ba ani žádné vyšetřování. A už ani ty deníky událostí z jednotlivých stanic SNB, které zaberou skoro vždycky.
Podle jedné teorie byli vtipálci spolupracovníci Kubánců z mladoboleslavské škodovky, kterým vadilo, že zatímco Češi musejí pracovat, Kubáncům prochází jejich řekněme subtropický přístup k plnění pracovních povinností. Jiný zdroj tvrdil, že to nebyla mladoboleslavská Škoda, ale Liazka v Mnichově Hradišti.
Režisér Chlumský si dokonce vybavil, že za utržené peníze si výtečníci pořídili motocykl Jawa 250. Jiná verze pověsti zase tvrdí, že žertík byla pomsta místních mladíků, kterým jaksi nevyhovovalo, že zdejší dívky dávají přednost snědým mužům ze spřátelené země. Což o to, byl by to poněkud kultivovanější způsob odplaty, než jiný případ na Opavsku, kde některý z místních vyřešil své parohy tím, že ubytovnu s Kubánci jednoduše podpálil.
Současný provozovatel bufetu v odstaveném letadle u Mnichova Hradiště potvrzuje, že téhle historky bylo kdysi plné okolí, nicméně o tom nic dalšího neví. Ale dal mi tip na Miroslava Dittricha, který byl v polovině 80. let byl šéfem místní Jednoty, což byla síť prodejen, a krajské komise pro zásobování.
Baťa z Mnichova Hradiště a ztracený tank
Postavit k dálnici letadlo byl Dittrichův nápad, když hledal pro odpočívadlo nějaké lákadlo. Miroslav Dittrich byl něco jako místní komunistický Tomáš Baťa. Přirovnání trochu kulhá, nicméně nedá se Miroslavu Dittrichovi upřít, že v dobách komunistického režimu projevil značné podnikatelské nadání. To ovšem podpořil i svými velmi dobrými styky se sovětskou armádou.
Někdy se to úplně nevydařilo. Například když si usmyslel na paměť osvobození umístit v bakovské místní části Trenčín vysloužilý sovětský tank jako památník. Soudruzi v sovětské posádce mu rádi vyhověli a tank naložili na vagon a poslali na místo určení. Jenže došlo k omylu a tank skončil ve slovenském Trenčíně. Bakovská Jednota musela zaplatit tehdy astronomickou pokutu 63 tisíc korun za včas nevyložený náklad.
Ale vraťme se k letadlu a nechme vyprávět samotného Miroslava Dittricha:
„Já jsem dělal i předsedu komise pro obchod středočeského KNV. Pořád jsem jako hledal, kde bych udělal atrakce, kde by to bylo velice hledané.Tehdy postavili silnici na Liberec a postavili tam odpočívadlo, ale nebylo tam nic.
Já jsem tam chodil na houby a napadlo mě tam udělat nějaký motorest. Na KNV ať mi řekli: ‚Mirku my ti pomůžeme.‘ Znal jsem generála Krajíčka, to byl velitel opraven v Ruzyni. S ním jsem se dohodl, že 7. listopadu roku 1985 dolétá letadlo a bude možné si ho převézt. Koupili jsme ho za cenu šrotu: 74 025 Kčs.“
Komplikovaný a drahý převoz, se kterým se nepočítalo
S převozem ledadla na ovšem nastal problém: „Já bláhový jsem si myslel, že vezmu helikoptéru a postavím si to tady na kraji toho kopce, ale nikdo mi to nepovolil, tak jsem musel vymyslet demontáž. Jedenáct inženýrů mi to za 230 tisíc rozebrali. Jel jsem jel do Ostravy na ČSAD, ti mi dali trailery a naložili jsme to rozdělené letadlo na ně. Když jsme přijeli do Staré Boleslavi, zkomplikoval nám cestu podjezd. Chyběl malý kousek. Nemohli jsme se pod něj dostat. Kolegové proto vypustili všechny pneumatiky až na ráfky a dodnes tam určitě je rýha od kormidla.
Nakonec se podařilo letadlo přivézt a složit. Letadlo ale nebylo všechno. Nebyla by to atrakce pro všechny, a tak jsem se domluvil s myslivci, že tam uděláme oboru se čtyřmi muflony. Nakonec to slavilo obrovský úspěch.
Konec kapitalistického zázraku kvůli socialistickému šlendriánu
Přestože Miroslav Dittrich slavil s bufetem v letadle úspěch, netrval příliš dlouho: „Skončilo to ale na lidech. Jednou jela státní obchodní inspekce na veletrh do Liberce a řekli si, že Dittrich tady má letadlo a že se podívají, jak hospodaří. Zastavili a moje obsluha je okradla o 64 Kčs. Na hodinu jsem celý personál vyhodil. Přijal jsem dvě ženy z Prahy. Byly velmi šikovné. Za měsíc se tam zase zastavila obchodní inspekce a ty mrchy je okradly o 160 Kčs.“
Miroslav Dittrich je ovšem jeden z mála pamětníků, kteří přesně vědí, jak to s Kubánci bylo doopravdy: „S těmi Kubánci to bylo úplně jinak. Pamatuji si, že mě volal personál. Z Prahy do Liberce jela delegace Kubánců na obchodní výstavní trhy a vystřelil si z nich řidič. On jim totiž řekl, že jsme na dálnici postavili letiště a že jim ukáže letadlo. Oni mu to tehdy nevěřili, a tak zastavili a vyděsili mi personál. Přijel jsem na místo, dostali ode mě játra Stroganoff. Nakonec to ti Kubánci rozkecali po celém kraji, takže jsem dostal propagaci zadarmo.“
Soudruzi z Kuby tedy nebyli podvedeni, ale pohoštěni. Na počátku byl skutečně vtípek. Všechno ostatní bylo jinak. Opět se ale potvrdilo, že každá pověst má nějaký racionální základ.
Autor: Jaroslav Mareš
