Namísto „Heil Hitler“ se u nás mohlo volat „Heil Kobsinek.“ Na počátku roku 1933, několik dnů před uchopením moci v Německu Adolfem Hitlerem se v Brně Židenicích odehrál groteskní pokus o fašistický převrat Benita Mussoliniho.
Za myšlenkou přepadnout kasárna stál propuštěný nadporučík československé armády Ladislav Kobsinek. Jak to bylo? Před vyšetřovateli později vypověděl jeden z účastníků akce, František Ferda:
„Dne 21. ledna 1933 sdělil mně náčelník naší jednoty Petr Doležel, jenž přišel ke mně spolu s Kopřivou, že večer je v Brně velká schůze fašistická, na které budou pravděpodobně i komunisté, proto máme se prý v plném počtu zúčastniti. Autobusy prý budou zdarma. O zbraních Doležal vůbec nemluvil. Slíbil jsem Doležalovi, že přijdu, a skutečně jsem také v ustanovený čas odešel do Vícemilic, kde u domku okresního náčelníka Mlčka sedl jsem do autobusu, a sice do autobusu druhého.“
Jenže koncem ledna 1933 panovala poměrně tuhá zima a ani jeden ze dvou autobusů až do cíle své cesty nedojel. V hlubokých závějích pokračovali pěšky. Ladislav Kobsinek nechal fašisty vystoupit, dojít v závějích do rokliny nedaleko kasáren a zde čekal na zprávu o výsledku akce ve druhých kasárnách. Kobzinek si pokoušel i domluvit, že ve stejnou dobu by měly být fašisty z tišnovska napadena i kasárna pěšího pluku 10 v Brně. Druzi z Tišnova ale nakonec vůbec nedorazili. Co bylo dál, o tom vypovídá další ze zatčených, Jan Buriš:
„Čekali jsme asi 20 min. a přešlapovali jsme, jelikož nám bylo zima. Když během té doby již nikdo nepřišel, vyzval nás Kobsinek, abychom se srazili a pak prohlásil: „Bratři důstojníci na nás už čekají, vtrhneme do kasáren, odzbrojíme stráže, chovejte se statečně, ale heleďte se s vojáky hned skamaráditi. Klíč od skladiště již mám tady.“ Přitom ukazoval celý svazek klíčů viděl jsem, že zástup mužů po hloučcích postupuje vpřed. Zbraně jsem u žádného neviděl a měli-li zbraně, byly to asi pouze revolvery, které měli v kapse. Teprve nyní uvědomil jsem si, co se vlastně zamýšlí, a stáhl jsem se do posledního hloučku, z něhož jsem se však nenápadně vytratil a utíkal přes lesík směrem ke Slatině. Když jsem byl za lesíkem, uslyšel jsem první výstřely. Celkem jsem slyšel asi 3 výstřely.“
Akce začíná, velitel se bojí
Přibližně 60 mužů přelezlo přes plot židenických kasáren. Podle dalšího z pučistů Karla Drbala, dostal Kobsinek v rozhodujícím okamžiku strach:
„Kobsinek dal rozkaz přelézt bránu, několik mužů, kteří nevím, přelezli. Já jsem řekl Kobsinkovi: „Běž napřed, co je to za pořádek.“ Kobsinek odpověděl: „Nekřič!“ Já jsem volal na ty, kteří již přelezli: „Lezte zpátky.“ Kobsinek volal na ty, kteří přelezli: „Oddělejte háky!“ Zdali háky vyvěsili, jsem neviděl ale viděl jsem nápor těch, kteří stáli vepředu, na bránu a brána se rozevřela. Nyní Kobsinek křičel: „Všichni dopředu, doprava, doleva, kdo se vrátí, toho zastřelím.“ Zdali držel revolver v ruce, nevím. Nyní jsme běželi všichni dovnitř do kasáren, já mezi jinými, a když jsem udělal asi 15 kroků, obrátil jsem se na viděl jsem, že Kobsinek zůstal stát u brány vlevo.“
Části fašistů se podařilo dostat do vrátnice, kde odzbrojili stráž. Dále vpadli do jedné z kasárenských budov. Přestože většina vojáků spala, na chodbě jedné z kasárenských budov a na dvoře došlo k přestřelce. Pokračujme výpovědí Františka Ferdy.
„Když jsme běželi od strážnice k technické rotě, viděl jsem, že Šušlík se tahá s nějakým vojínem o pušku. Šušlíkovi na pomoc přiběhli dva jiní civilisté a pušku vojínovi vytrhli. Vojín na zvolání: „Ruce vzhůru“ dal ruce vzhůru, avšak Šušlík přesto do něho střelil a vojín se svalil. Šušlík ho nechal ležet a běžel s námi do ubikací technické roty. Tam bylo již více civilistů, kteří se ozbrojili puškami, a proto také jsem se zmocnil jedné pušky. V tom začalo se na dvoře stříleti a také někteří z našich počali ze dveří ubikace technické roty střílet, což mě tak polekalo, že jsem položil pušku na chodbě na zem a sám jsem utekl do jedné světnice mužstva, kde jsem se vmísil mezi vojáky a čekal jsem, jak to dopadne.“
Fašistický puč netrval dlouho. Vojákům se podařilo ubránit. Při přestřelce uvnitř budovy došlo ke smrtelnému zranění. Jednoho z pučistů zastřelil voják, když nechtěl odložit zbraň. Obětí je Cyril Seménka z Vícemilic, trpkou shodou okolností malíř pokojů. Jeden z fašistů přišel při akci o nohu, voják postřelený na dvoře se ze zranění zotavil.
Na Špilberku byl krátce nato vyhlášen poplach a dělovými salvami bylo zburcováno četnictvo a zbytek brněnské vojenské posádky. Většinu pučistů se podařilo pochytat na místě, část byla poschovávaná po kasárenských sklepích, další zadrželi četníci při čekání na ranní vlaky.
Úprk
Ladislav Kobsinek podle všeho ani nepřekročil kasárenské brány. Když spatřil výsledek své akce, vzal svého nejlepšího přítele Duchoslava Geidla, který mimochodem podle historika Ivo Pejčocha přišel na akci z plesu a převratu se účastnil v obleku na náležité společenské úrovni, a zvolil ústup. Ranním vlakem se jim podařilo odjet do Znojma. Duchoslav Geidl později popsal útěk přes hranice. Byl řekněme stejně zmatený jako celá akce:
„Nějaký chlapec na náš dotaz ukázal nám směr k rakouským hranicím. Po delším bloudění lesem dostali jsme se konečně unaveni asi o půl jedenácté hodině do Reintalu, kdy jsme se ohlásili na rakouské četnické stanici, kde jsme četnickému strážmistrovi vyložili, co jsme provedli a informovali jsme se o tom, zda nás Rakousko vydá, či nikoliv. Strážmistr to nevěděl a nakonec nám poradil, abychom šli dál do Vídně nebo do Maďarska, nebo do Německa, že on neví, jaké to bude.“
Duchoslav Geidl měl příbuzné v Jugoslávii. Tam se jim podařilo dostat. Nejprve tam byli potrestáni čtrnácti dny vězení za nelegální překročení hranic a poté vydáni zpět do Československa. Při vyšetřování se Kobsinek vyjevil se svými úmysly. Těmi bylo přesvědčit vojáky, aby se k nim přidali a po vzoru Mussoliniho vyrazit na pochod na Prahu. Jenže Kobsinek si i u soudu vymýšlel, když tvrdil, že spiknutí bylo mnohem rozsáhlejší a že o něm věděli i vedoucí členové Národní obce fašistické i s generálem Gajdou.
U státního soudu dostal Ladislav Kobsinek šest let, Bedřich Šušlík čtyři roky a František Nedvědický tři roky žaláře. Ostatní útočníci dostali kratší tresty. Generál Gajda byl osvobozen, protože proti němu nebyly žádné důkazy. Justiční orgány jednaly ale pod politickým tlakem a odvolací soud rozsudky zpřísnil. Ze šesti let je let dvanáct atrestdostal i generál Gajdu, a sice symbolických šest měsíců. Vzhledem k době strávené ve vazbě, započítané do trestu, byl trest ve skutečností nulový.
Nacista a penzista
V roce 1939 byl po nacistické okupaci propuštěn a stal se kolaborantem – důstojníkem fašistických gard. Po válce chtěl utéct do Německa, ale byl zatčen a odsouzen na dalších dvanáct let. V roce 1955 byl propuštěn a protože požádal o německé občanství, byl vyhoštěn do západního Německa. Tam se stal váženým ředitelem továrny na optiku.
Dožil se roku 1988. V posledních letech svého života dokonce jezdil léčit se do Luhačovic. Ctihodný valutový cizinec jezdí do komunistického Československa léčit choroby stáří, které si pravděpodobně přivodil v jeho žalářích, poté, co se tu pokusil zavést fašistický režim. Viděno dnešním pohledem to byl šílenec s bláznivými představami o ideálním řádu světa, který ovšem svým řečněním dokázal pobláznit svoje okolí. Ale v čem byl Hitler jiný?
V čem se Kobsinkův plán pochodu na Prahu lišil od Mussoliniho pochodu na Řím? Snad jedině v tom, že vyrazil z Brna. Zatímco v Bučovicích pár dní po akci pohřbívají malíře pokojů, jedinou oběť zfušovaného převratu, v Berlíně se právě v tu dobu jiný malíř pokojů stává říšským kancléřem.
