Jediné důležité zařízení na kraji výcvikového prostoru SS byla štěchovická elektrárna. Dostala nejvyšší prioritu a teprve nyní vychází najevo, k čemu doopravdy měla sloužit.
O přidělení nejvyšší důležitosti pro Štěchovice samotným Hansem Kammlerem, zodpovědným za vývoj nových zbrani a o nestandardních vysokonapěťových přípojkách do výzkumného ústavu SS v Příbrami se dočtete v minulém dílu.
Stopy hlavního směru, kde měla být spotřebována štěchovická elektřina, se nacházejí v archivu společnosti Jihočeská energetika v okresním archivu v Českých Budějovicích. Válečné události jsou zmapovány ve zprávách o provozu energetických sítí za jednotlivé roky. V jednom ze záznamů se zmiňuje zcela nová linka mezi nově vybudovanou rozvodnou v Mirovicích, přivádějící elektřinu z pražské sítě Ústředních elektráren, a Strakonicemi.
Pro přenos největší části výkonu odebíraného od ÚE bude vybudována nová linka Mirovice – Blatná – Strakonice podle projektu o průřezu 70 mm2 Al, která prozatím nebude mít žádný odběr po cestě.
Vedení o průřezu 70 milimetrů čtverečních patřilo mezi ty nejsilnější, které se tehdy používaly. Zároveň je přinejmenším nestandardní skutečnost, že projektovaná linka neměla mít po své trase žádný odběr. V této souvislosti je třeba připomenout, že se nacházíme v období rozvoje a budování elektrických sítí.
Je zároveň překvapující, že i ze schématu energetických sítí vyplývá, že Strakonice měly být centrem spotřeby elektřiny. Oz rozvodny v Mirovicích vede do Strakonic celkem pět vedení a od tehdy hlavní elektrárny jihočeské sítě v Mydlovarech další dvě.
Kdo měl spotřebovat proud
Pokud jde o větší odběratele v oblasti Strakonic, připadají v úvahu pouze dva průmyslové areály. Tím prvním je strakonická Zbrojovka a druhým areál Fezárny, jehož část za války zabrala společnost Strakowerke a opravovala v nich letecké motory Junkers.
I zde přinášejí odpověď záznamy o sítích a připojovaných transformačních stanicích, v tomto případě uložené v okresním archivu ve Strakonicích ve fondu Česká zbrojovka. Jihočeské elektrárny požádaly 23. března 1945 o zahájení schvalovacího řízení vysokonapěťové přípojky pro štoly protiletecké ochrany strakonické zbrojovky. Informace je to o to zajímavější, že ve Strakonicích se žádné povědomí o existenci štol protiletecké ochrany nedochovalo.
Strakonická zbrojovka byla z větší části vybudována na místě bývalého rybníka a vzhledem ke hladině spodních vod protiletecké kryty přímo v areálu továrny nebylo možné vybudovat. Jedinou vhodnou lokalitou pro jejich vybudování tak bylo úbočí terénní vyvýšeniny jižně od areálu továrny. V dokumentaci ke schvalování přípojky se dochoval i její zákres. Vedení 22 kV mělo opravdu vést do zmíněné lokality.
Přípojka do krytu nedává smysl
Na místě zamýšlené transformační stanice ovšem žádné protiletecké kryty nebyly. Neví o nich ani současný majitel areálu, ve kterém navíc po válce po nějakou dobu fungoval lom. Po celou dobu těžby se na žádnou štolu nenarazilo. Dá se očekávat, že utajený provoz, spotřebovávající elektřinu, už nebyl vybudován, stejně tak jako přípojka samotná. Schvalovací řízení na místě mělo proběhnout 21. dubna 1945. Zda se ještě odehrálo, už z dochovaných materiálů jasné není.
Stavět vysokonapěťovou přípojku do krytů protiletecké obrany ovšem nedává smysl. V tehdejší době se jednalo pouze o kryty chránící před konvenčními pumami, tedy před střepinami a případně před účinky tlakové vlny. Jediné využití elektřiny v krytech by bylo osvětlení, ani to se tehdy nepoužívalo. Tehdy stačily petrolejky.
Podivné výzkumné pracoviště
Téměř 80 let po válce už ve Strakonicích bohužel nežijí žádní pamětníci. Dochoval se ale ještě jeden důkaz o tom, že se Strakonicemi měli nacisté větší plány než dávali veřejně najevo. Tím je zápis v místní kronice. Ta zmiňuje záhadné výzkumné pracoviště, které se tvářilo jako služba sledující počasí. Jenže místní si všimli, že výzkumníky ve skutečnosti žádné počasí nezajímá.
Zápis v kronice:
V posledním roce (války) umístěn pak byl v Masarykově škole a ve škole živnostenské oddíl technický tzv. „Wetterdienst.“ Ovšem s pozorováním povětrnosti neměl nic společného. V oddílu tom pracovaly i ženy, vše chováno v přísné tajnosti. Na škole umístěny antén vysílacích radioaparátů. Říkalo se, že se tam vyráběly součástky létajících bomb V-1 nebo V-2. To působilo u občanstva mnoho obav z náletů, neboť spojenci byli dobře zpraveni o tom, kde se co vyrábí. V den osvobození 5.5.1945 byla posádka Wetterdienstu zajata a ve škole zůstaly různé přístroje a hmoty, o nichž teprve američtí vojenští znalci usuzovali, k čemu se upotřebovaly.
V poslední rok války tedy ve Strakonicích fungovalo utajené výzkumné pracoviště. Prakticky s jistotou můžeme říct, že součástky odvetných zbraní se ve Strakonicích nevyráběli. Ty vyráběli ve velkém vězni v koncentračních táborech a podzemních továrnách, především nedaleko Nordhausenu.
Zda tajemné pracoviště Wetterdienst s přiváděnou elektřinou nějak souviselo, říct v tuto chvíli nelze. Informace se pravděpodobně nacházejí v amerických archivech. Zda budou odtajněny, je v tuto chvíli stále otázkou.
Minulý díl: Skutečné válečné Štěchovice – Elektřina nad zlato
Další díl: Namísto zlata práce na jaderné zbrani, na které se podílely i české firmy.
Zpracováno podle knihy Atomový protektorát.
Autor: Jaroslav Mareš
zdroje: SOkA České Budějovice, SOkA Strakonice, kronika města Strakonice
