První oběti nacistické zvůle na našem území se nedatují začátkem německé okupace. Nacisté u nás vraždili už v první polovině 30. let 20. století. Historii takzvaných fémových soudů a zapomenutý případ vraždy Theodora Lessinga jsme probírali v minulém článku.
(pokračování minulého článku o fémových soudech)
Otto Strasser byl až do roku významným německým nacionálním socialistou, kříženým s komunistou. Společně s Josefem Goebbelsem vedli levicové křídlo NSDAP. Josef Goebbels se v průběhu let přiklonil k Adolfu Hitlerovi. Otto Strasser si i nadále vedl své levicové, a tak ho Hitler nechal z NSDAP vyloučit.
Strassera to neodradilo a neumlčelo. Založil vlastní organizaci Černá fronta a snažil se Hitlerovi oponovat. Při noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934 byl zavražděn bratr Gregor Strasser, rovněž politicky činný. Otto Strasser následně emigroval do Prahy, kde ho československá policie ochránila před několika atentáty. Za těmito atentáty ovšem nestál vrah – samotář, ale tajná služba SS Sicherheitsdienst pod vedením Reinharda Heydricha.
Jedním z vyslaných vrahů byl i Alfred Naujocks, později nechvalně známý jako muž, který fingovaným útokem na německý vysílač v Gliwicích začal druhou světovou válku. Naujocks se svými spolupachateli neuspěl, což vzbudilo Heydrichovu zuřivost. Jako příležitost k odčinění hanby dostal Naujocks další úkol na československém území.
Tou dobou už na našem území pobýval další uprchlík z Německa Rudolf Formis. Rudolf Formis byl nadšeným radioamatérem. Spoluzakládal klub německých radioamatérů a v době nástupu nacismu byl technickým ředitelem rozhlasové stanice ve Stuttgartu. Když v únoru 1934 novopečený vůdce řečnil v rozhlase, stuttgartský vysílač se odmlčel a namísto vůdcova projevu se z něj ozvalo „nechceme zločince Hitlera.“
Rudolf Formis byl vyhozen z práce a vyšetřován. Gestapo mu ale nemohlo úmyslnou sabotáž prokázat. V dubnu 1934 se Formisovi podařilo utéct do Československa. V Praze se setkal s Otto Strasserem. Dohodli se, že se Hitlerovi postaví společně. Strasser začal připravovat projevy a materiál k odvysílání, Formis začal stavět vysílačku pro pásmo 49 metrů. V listopadu 1934 se v éteru poprvé objevil Zemský vysílač Berlín, vysílající ve skutečnosti z hotelu Záhoří u Svatojánských proudů.
Německo začalo okamžitě protestovat na pražském ministerstvu zahraničí. Úkol umlčet vysílač, zachytitelný na části německého území, dostal Reinhard Heydrich. Jeho vykonáním pověřil SS-Sturmscharführera Alfreda Naujockse.
Alfred Naujocks s pasem na jméno Hans Müller v doprovodu Edith Käsbachové přicestoval na území Československa. Vysílačku měl zničit kyselinou a Formise měl omámit a propašovat do Německa. Käsbachovou se svým skutečným úkolem prý seznámil až v Praze. Naujocks s Käsbachovou se ubytovali v hotelu Záhoří a s Formisem navázali přátelské vztahy.
V nestřeženém okamžiku získali otisk klíče od Formisova pokoje a Naujocks s ním odletěl do Berlína, nechat si vyrobit kopii. V Berlíně si pro pokračování akce vyžádal spolupráci dalšího agenta, Wernera Götsche, který následně přijel do Prahy rychlíkem s pasem na jméno Gert Schubert.
K provedení akce bylo vybráno datum 23. leden 1935. Akce ale proběhla zcela jinak než bylo naplánováno. Naujocks po válce vypověděl, že změnil svůj úmysl, nechtěl Formise unést do Německa, chtěl ho jen omámit. To ovšem zcela postrádalo smysl, protože Formis byl jedním z mála lidí, kteří dokázali postavit vysílací aparaturu vlastníma rukama a po zničení svého aparátu by si mohl postavit nový a v protinacistické propagandě pokračovat.
Na začátku akce se ukázala jako neúčelná i cesta do Berlína pro kopii klíče. Když se Naujocks rozhodnul vstoupit, zjistil, že klíč nemůže zastrčit do zámku. Rudolf Formis byl totiž uvnitř a začal se bránit. Na Naujockse dvakrát vystřelil a lehce ho zranil. Následovala potyčka ve třech, jejíž přesný průběh není jasný. Jisté je, že na jejím konci byl Rudolf Formis zastřelen a vysílačka zničena. Pachatelé z místa činu utekli, přibrali Käsbachovou a odjeli do Prahy. Podle Naujocksova výslechu z března 1945 Käsbachovou v Praze vyložili a nechali ji do Berlína odjet vlakem. Sami potom dojeli na hranice, u kterých nechali auto a přes přechod přešli pěšky. Vůz jim prý přes celnici převezl jeden z celníků, tvrdí trochu zmateně Naujocks.
Přestože akce se zcela nepovedla a Formis nebyl přivezen živý, výsledek údajně Heydricha uspokojil. Vyšetřování četnictvem nevedlo k výsledku. Berlínský policejní ředitel v odpovědi pražskému řediteli uvedl, že pasy na jména Hans Müller a Gert Schubert nikdy nebyly vydány a že neexistuje ani registrační značka automobilu.
Další osudy Wernera Götsche nejsou známy. Alfred Naujocks se později stal známý jako muž, který zahájil druhou světovou válku. Na podzim 1944 se vzdal Američanům a u Norimberského soudu potvrdil, že údajné polské přepadení vysílače Gleiwitz byla německá akce pod falešnou vlajkou.
Po válce žil v západním Německu. Živil se jako pasák a šmelinář, později jako hostinský. V rámci vyšetřování válečných zločinů byl vydán do Dánska, kde kde byl odsouzen na 4 roky do vězení. Po odpykání trestu se vrátil do Hamburku. V únoru 1966, celých 21 let po válce, si na Naujockse a na vraždu v hotelu Záhoří vzpomněla československá prokuratura a požádala o Naujocksovo vydání. Naujocks plány československých prokurátorů zhatil tím, že o dva měsíce později zemřel na infarkt.
Spletitý osud měl i Otto Strasser. Po Formisově zavraždění začal tíhnout k Československu a v roce 1938 vydal knihu Masaryk: Vůdce nové Evropy. Po připojení Sudet k říši pochopil, že vůdcem nové Evropy bude alespoň po nějaký čas někdo jiný a uprchl nejprve do Švýcarska, dále do Francie a v roce 1940 skončil v Portugalsku. Fémový rozsudek ovšem platil dále Josef Goebbels vypsal na Strasserovo odstranění odměnu 500 tisíc dolarů. Strasser se o připravujících se atentátnících dozvěděl včas a odcestoval do Kanady. Tam už na něj Hitlerovi vrazi nedosáhli. Po válce se jako nacionální socialista bolševického zabarvení nemohl vrátit.
Živil se jako novinář, když v Kanadě vytištěné noviny distribuoval do Německa. Návrat do SRN mu byl povolen v roce 1955. Do smrti v roce 1974 pokračoval v hlásání svého učení – rudé formy nacionálního socialismu – takzvaného strasserismu.
Zdroj informací: Archiv bezpečnostních složek ČR, sign. 323-10-9; Cílek, Roman: Výstřely v hotelu Záhoří.
autor: Jaroslav Mareš
