Ve Štěchovicích je uložena „Hahn Stange“: Helmut Gaensel konečně odhalil vyprávění esesáků

Helmut Gaensel za zlaté éry hledání Štěchovického pokladu. Se souhlasem Helmuta Gaensela.

Minulý rok Helmut Gaensel pod tíhou nových faktů uznal, že povídání o pokladu ve Štěchovicích je jen povídání. Podle něj se v roce 1946 Američanům podařilo objevit jen část schovaných beden.

„Nikdy jsem neřekl, že ve Štěchovicích nic není. To bych chtěl zdůraznit!“ Podle Gaensela loňské přiznání, že legendy o zlatu jsou od počátku vymyšlené, vyvolalo nesprávný dojem, že ve Štěchovicích nic kromě Frankovy štoly s archivem nic nebylo. Nyní se rozhodl odhalit, co mu o uschované úložce pověděli pamětníci z ženijní školy SS v Hradištku.

Pionýři uctívali esesáky

Nejvíc informací o tajemné úložce prý svěřil bývalý velitel ženijní školy SS Emil Klein. Podle něj bylo uložení beden ve Frankově štole jen klamným manévrem, který měl odvést pozornost hledačů. Odpovídalo by tomu dokonalé zabezpečení minami a olejem do plamenometů, ale vůbec žádné zabezpečení proti vlhkosti.

To skutečně důležité byla šedesátka daleko menších beden, o které podle Helmuta Gaensela ani sám Klein přesně nevěděl, co je uvnitř. Bedny schovávali sami esesáci a devět příslušníků jednotek SS bylo na konci akce postříleno. „Z ukládání se vrátili pouze dva lidé – Emil Klein a jeho osobní řidič Kurt Laube,“ tvrdí Helmut Gaensel.

Pokud se z vraždění vrátili pouze dva, střílet musel Klein, nebo jeho řidič. „Laube o tom nerad mluvil, nechal to u toho, že byli postříleni za Kleinovy přítomnosti. Osobně nevěřím, že střílel Klein,“ pokračuje Helmut Gaensel. Podle Gaensela byli příslušníci SS pohřbeni společně s postřílenými zajatci z tábora v Hradištku a pomník, který mají nad Hradištkem, je tak paradoxně postaven i jim.

Štěchovický archiv. Zdroj: ABS ČR.

Nemohu přestat hledat

Helmut Gaensel na schůzce několikrát zdůrazňuje, že nikdy neřekl, že ve Štěchovicích kromě Frankovy štoly nic není. „Platili mě za povídání o pokladu, a tak jsem povídal. Pravdu jsem zkreslil, ale nelhal jsem. Říct, že tam nic není by pro mě byla sebevražda. Šli by po mně,“ tvrdí Helmut Gaensel.

Čtěte dále:  Svědectví o nacistické jaderné bombě: Co spojenci utajili

V této souvislosti je zajímavé, že největší konkurent Helmuta Gaensela, Josef Mužík, už po Gaenselově loňském přiznání, že poklad jsou jen povídačky, na toto riziko pro Gaensela upozornil. „Tohle Helmutovi nepřeju. Helmut ve smlouvách, které jsem viděl, nesmí přestat hledat. Jakmile přestane hledat a prohlásí, že tam žádný poklad není, všichni sponzoři až se to dozvědí, tak po něm půjdou,“ prohlásil Josef Mužík loni na podzim v reakci na Gaenselova odhalení.

Co obsahovaly bedny

Co obsahovala šedesátka beden, kvůli které muselo zemřít devět schovávajících? „Přesně to nevěděl ani sám Klein. Ale podle toho, co jsem slyšel od dalších esesáků, kteří utekli do jižní Ameriky, to byly materiály institutu císaře Viléma, který pracoval v atomovém výzkumu,“ tvrdí Gaensel.

Mezi esesáky ovšem informace o tajemství institutu, které podle dostupných informací skončilo v Moskvě, kolovaly. „Říkali tomu Hahn stange – Hahnova tyč. Podle toho, co o tom říkali, to byla jaderná bomba odpálená na povrchu. Jiní věděli jen to, že to byla zázračná zbraň,“ vzpomíná Helmut Gaensel.

Informace odpovídá skutečnosti, že Emil Klein o tajné zbrani z institutu císaře Viléma hovořil opakovaně a z vězení byl v roce 1964 propuštěn až po souhlasu Moskvy, která do Prahy informovala, že informace o výzkumech Kaiser Wilhelm institutu v 60. letech neměly pro Moskvu hodnotu, protože většina osazenstva této institutu pokračovala v práci v Moskvě.

Já to najdu!

Helmut Gaensel je stále přesvědčený, že úložku ve Štěchovicích najde. Je to prý na dobré cestě. Rozhodl se prý prověřit výsledky z georadaru, se kterým přijel na počátku 90. let profesor Fleisner z Augsburku. Pokud to tam je, bude prý mít nejtěžší hlavu Josef Mužík. V jednu chvíli prý byl hodně blízko.

Čtěte dále:  Archivy o německé jaderné bombě: Nové překvapivé podrobnosti

Pokud jde o možnost uložení tajných nacistických dokumentů v okolí Štěchovic, nelze to zcela vyloučit. Když Američané odvezli v únoru 1946 po několikaměsíční nečinnosti československých orgánů bedny z Frankovy štoly a po třech týdnech je vrátili, zavládla nejistota, zda vrátili vše co odvezli.

Telegram ohlašující do Prahy svědectví Hanse Maiera. Foto: ABS ČR.

Tehdy se z vyšetřovací vazby ozval Hans Maier, válečný šéf prostějovské Wikovky, který pro nacisty nové zbraně rovněž vyvíjel, kazetovou bombu a akusticky naváděnou raketu. V dubnu 1945 dostal prý rozkaz dovézt všechny výsledky své práce do Štěchovic. Ve Štěchovicích podle jeho slov tehdy prý byli přítomni protektorátní ministr hospodářství Walter Bertsch, šéf vývojového centra Waffen union Rolf Engel a šéf vyzbrojovacího úřadu SS Heinrich Gärtner, který měl od Hanse Kammlera převzít a zavést do výzbroje zázračnou zbraň. Hans Kammler byl rovněž nedaleko – podle stále dosud nepotvrzených informací měl zemřít 9. května 1945 nedaleko Jílového u Prahy.

Svědectví Hanse Maiera:

Ve druhé polovici měsíce dubna 1945 jsem na naléhání všech osob jmenovaných se měl osobně setkat i s p. Englem, abych mohl vstoupit do stadia realizování zbraně. S Englem jsem předtím mluvil čtyřikrát až pětkrát telefonicky. Na telefonické zavolání Příbrami z filiálky v Praze, zdali mohu Engela navštívit, mně bylo řečeno, že pan Engel se nachází ve Štěchovicích v lágru a že jej tam mohu zastihnouti. Do Příbrami jsem nejel, ale volal jsem pana Gärtnera a tam mně bylo rovněž řečeno, že pan Gärtner se nachází ve Štěchovicích a že tam má řízení s p. Engelem a že jej tam mohu zastihnout.

Zajímavé je, že Maier hovoří o tom, že jeho nadřízený, Rolg Engel, se měl nacházet v zajateckém táboře. To koresponduje s vyprávěním Helmuta Gaensela. Pokud má Helmut Gaensel pravdu, nerozdělili si nacističtí pohlaváři všechny dokumenty, které dostali výzkumníci na území protektorátu za úkol, a minimálně část někde v okolí Hradištka schovali. Jejich dnešní hodnota bude ale už jen historická.

Čtěte dále:  Zlato na Medníku - odhalené tajemství akce Omnipol

autor: Jaroslav Mareš


Comments are closed.