Helmut Gaensel si Štěchovický poklad vymyslel. Respektive povídání Emila Kleina o tajných zbraních „vylepšil“ nejprve o zlato a později přidal i šperky a Göhringovu uměleckou sbírku.
Moje pátrání po původu legend o Štěchovickém pokladu skončila bez výjimky u Helmuta Gaensela. Za všemi akcemi stojí on, všechny stopy legend vedou k němu. I tak mě trochu překvapilo, že když jsem Gaenselovi předložil důkazy o tom, na co všechno jsem přišel, přiznal mi před kamerou, že si úplně všechno vymyslel.
Nyní ale vycházejí na povrch nové podrobnosti o tajemné akci, která by se dala zapsat zlatým písmem do historie Gaenselova bájení. Mezi další oběti legendy o nacistickém pokladu je třeba doplnit další jména: Milouš Jakeš, Ladislav Adamec, Marián Čalfa, Václav Havel…
Soudruh Jakeš nařídil hledat a stanovil podíl
„Ahoj, tati, mám pro tebe poklad…“ Asi tak nějak začal telefonát ředitele společnosti Krátký film Lubomíra Jakeše svému otci, generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloušovi.
Na Lubomíra Jakeše se obrátil americký filmový dokumentarista John Cunningham. Získal prý závěť, ve které se nacházejí informace o uložení 90 kontejnerů s prutovým zlatem a stovka kontejnerů s uměleckými předměty a dokumenty. Československu za umožnění a pomoc při vyzvednutí nabídnul padesátiprocentní podíl. Syn to tedy oznamuje otci a Milouš Jakeš následně akci schvaluje a pověřuje vyjednáváním ředitele podniku zahraničního obchodu Omnipol Fritzla. Zároveň Milouš Jakeš snižuje podíl pro amerického filmaře na 33 procent.
Ředitel Omnipolu informuje o akci ministra zahraničního obchodu a ten zase předsedu vlády. Následuje jednání Omnipolu se společností Fujiyama international insurance company, která je ve skutečnosti zástěrkou, za kterou stojí právní kancelář McDonald & McDonald. Zakladatel firmy David McDonald si evidentně nechce kazit právní renomé hledáním nacistického pokladu v komunistickém Československu.
Zástěrek je víc. Druhý z amerických vyjednavačů, Roger McWhorter se skrývá za firmou Sozuki Worldwide financial corporation. John Cunningham se skrývá za firmou YT T Trust. Nakonec je dohodnuto, že nalezené dokumenty o tajných zbraních si může nechat Československo. Zlato bude na místě přetaveno v nové cihly, aby nebylo možné zjistit jeho původ. Umělecké předměty budou vráceny majitelům a pokud se majitele nepodaří zjistit, budou potichu jednotlivě prodány na světových trzích a zisk rozdělen podle stanoveného poměru. Pro prodej každého nalezeného artefaktu bude založena zvláštní právnická osoba, která bude po prodeji zase zrušena. Vše musí proběhnout potají a nikdo na světě si ničeho nesmí všimnout. Odhadovaná doba realizace – 10 let.
Kterak obejít vlastní zákon a Federální shromáždění
S Jakešem stanoveným podílem jedné třetiny pro americkou stranu je ale drobný problém – takovou smlouvu by muselo schválit Federální shromáždění, což by znamenalo, že o supertajné akci se dozví poslanci z celého Československa. Bez toho je možné vyplatit jen 10 procent nálezného. Cunningham tvrdí, že deset procent by ho stálo život. Nakonec je ujednáno, že Fujiyama dostane 10 procent nálezného a k tomu 8 procent odměny. Tak se americká strana nažere a československý zákon zůstane celý.
Firma Fujiyama dostane z osmnáctiprocentního podílu procent patnáct. Jedno procento dostane Cunningham a dvě procenta Roger McWhorter, prostřednictvím svých zástěrek samozřejmě. Československá strana se na jednání 26. června dozvídá, že poklad je uložen u Štěchovic a pořizovatelem závěti je Emil Klein, bývalý velitel ženijní školy SS v Hradištku.
Odstavit StB! …vlastně to nejde
Zajímavá peripetie se odehrává kolem účasti či neúčasti ministerstva vnitra. Akci má zpočátku provést jen armáda. Za vnitro je o ní informován pouze velitel StB Alojz Lorenc s pokynem, aby se Státní bezpečnost této akci obloukem vyhnula.
Snaha od akce odstavit Státní bezpečnost trvá do začátku srpna, kdy náčelník generálního štábu Vacek přiznává, že armáda sice pyrotechniky má, ale bez zkušeností v terénu, takže bude třeba oslovit ministerstvo vnitra s pyrotechniky, kteří už do terénu někdy vyrazili.
Dohoda o vyzvednutí pokladu je podepsána 29. července 1989. Platit bude 12 měsíců. Když se nic nenajde, uhradí Fujiyama international insurance company náklady akce. Bezpečnost zajistí ministerstvo národní obrany, které oblast neprodyšně uzavře. Na akci bude mít přístup jen dvojice amerických hledačů + jejich odborníci, pracovníci Omnipolu, armádní ženisté a pyrotechnici ministerstva vnitra. Souhrnná informace, sepsaná pracovníkem Omnipolu a adresovaná velení tajných služeb, už uvádí namísto devadesátimetrové štoly dvě stometrové štoly a přibyl vagón zlata z Belgie, Charkovská knihovna a Hitlerův osobní archiv.
Do chystané informace se ale kdosi snaží „hodit vidle“. Československé obchodní zastoupení v Uruguayi hlásí 13. září, že telefonoval neznámý muž, který se odmítnul představit a žádal předání vzkazu podniku Omnipol, aby hledání pokladu odložil na říjen. Vzkaz je prý od Alberta. Přestože skutečného autora telefonátu se nepodařilo nikdy najít, jako nejpravděpodobnější osoba se dnes jeví Helmut Gaensel, který se léta zabýval těžbou zlata v Bolívii a kterému se jeho „filmaři“ Cunningham a McWhorter vymkli z kontroly, jak se ještě v následujících měsících ukáže.
Poslední krok k supertajné akci činí americký partner, který 18.9. 1989 označuje jako zájmový prostor vrchy Velký a Malý Medník. Velká akce může začít.
příště: Supertajná akce v hledáčku Sovětů a divoký západ na Medníku.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: Štěchovický poklad – konec legend, hlášení Omnipolu pro vedení tajných služeb
