Na podzim roku 1953 se smyčka Státní bezpečnosti okolo protistátní skupiny bratrů Mašínových stahuje. A tak se tvrdé jádro skupiny vydává k jedinému dosud otevřenému oknu z Železné oponě – do Berlína.
Skupina ve složení Ctirad Mašín, Josef Mašín, Zbyněk Janata, Václav Švéda a Milan Paumer se večer 2. října 1953 vydává z Chomutova k Hoře svaté Kateřiny. První noc tráví ještě na československé straně. Následujícího večera překračují hranice u Hory sv. Kateřiny. Dramatický přechod hranice popisuje Václav Švéda.
Výpověď obviněného:
Před 12. hodinou jsme se všichni sešli nahoře Sv. Anny, kde mi dal Ctirad Mašín pistoli ČZ ráže 7,65 mm a náboje a také Paumer od něho dostal pistoli ráže 9 mm. španělské výroby. Josef Mašín měl pistoli značky Walther, ráže 7,65 a Janata pistoli neměl. Když nás Ctirad Mašín informoval, jak se máme při přechodu hranic počínat a podle hvězd určit směr, vydali jsme se za husté mlhy, kolem 18. hodiny na cestu. Ještě na čs. území zapadl Paumer do močálu a ztratil pistoli. Státní hranice do NDR jsme přešli kolem 23. hodiny. Směr jsme si určovali dle speciální mapy prostoru Chomutova a podle buzolí, které měl Josef Mašín.
V prvních dnech se pětice chová nenápadně. Přes den se ukrývá, v noci jde pěšky po silnicích severním směrem. Když jede auto, schovává se do příkopu. Mokří a unavení si ale uvědomují, že postupují příliš pomalu.
Nešťastné rozhodnutí
Rozhodují se proto pro starou praxi – zastaví automobil, namíří pistoli na řidiče, vysadí a uspí ho chloroformem a s automobilem dojedou co nejdále. A tak 6. října večer stopují auta kdesi jihozápadně od Drážďan. Zastavuje jim místní lékař na cestě za pacientem. Když ho svazují v lese, akce se zvrhne. Vypovídá Zbyněk Janata.
Výpověď obviněného:
Když Ctirad Mašín a Švéda odváděli onoho lékaře do lesa, přijížděl po oné cestě směrem k nám cyklista. Ctirad Mašín říkal, abychom ho nenechali utéci. Proto jsem se za ním pustil a obstoupil jsem ho a žádal jsem ho, aby se vzdal a chytil jsem ho za ramena. Tím jak jsem ho chytil vyšla mi rána z pistole směrem k zemi.
Na místě zastavují další auta a pětici nezbývá než vydat se na útěk. Automobil nezískali, jen na sebe přilákali pozornost východoněmecké Lidové policie. Ta ovšem netuší, s kým má tu čest. Ví jen, že po území státu se pohybuje ozbrojená skupina cizinců.
Osudné vlaky
Ve městě Riesa se jeden ze členů skupiny prodává v hostinci hodinky a posledních pár cenností, aby bylo na jízdenky na vlak. Hostinská rychle chápe, že jde o uprchlíky. K socialistickému režimu sentiment nechová. Uprchlíky nechává očistit se a za cennosti jim dává peníze na cestu vlakem do Elsterwerdy. Tam skutečně dojedou následujícího dne vlakem, ale kvůli omylu zůstanou ve vlaku sedět na jeho konečné a ten je tak odváží zase zpět.
Stále ještě pětičlenná skupina nakonec doráží do Elsterwerdy pěšky. Peníze má na cestu do stanice Uckro. Nepříjemná prodavačka lístků se vyptává, na co potřebuje muž, který přistoupil k okénku, rovnou pět lístků. Je to podle všeho klíčový okamžik. Agenti Volkspolizei, upozorněni prodavačkou jízdenek, na pětici čekají v cíli jejich cesty. Pro Zbyňka Janatu se incident v Uckro stává osudným.
Výpověď člena skupiny:
Pak jsme se dostali až do města Uckro, kam jsme přijeli v ranních hodinách, kde jsme byli zastavení členem německé stráže, který se nás ptal jaké jsme národnosti a vyzval nás, abychom ukázali legitimace. Prosil jsem ho, aby nás pustil dál, on se chvíli rozhodoval, ale pak nás vyzval, abychom šli s ním a zavedl nás do takové chodby, kde končila čekárna. Tam jsme zůstali stát u takové lavičky. Potom jsem viděl, jak tam přichází policisté, kteří k nám šli a vyzvali nás, abychom se vzdali. Já jsem tomuto vyzváním vyhověl, stejně jako Josef Mašín a ostatní, avšak Ctirad Mašín vyzvání neuposlechl a pak jsem viděl, ev. slyšel, jak Ctirad Mašín začal střílet. Jakmile jsem to slyšel, dal jsem se na útěk a podařilo se mi dostati se ven, utíkal jsem co jsem mohl za mnou pak také utíkal Milan Paumer a pak nás dostihli bratři Mašínové, kteří říkali, že vystřelili 4 rány, čímž byl jeden příslušník policie zastřelen a jeden těžce raněn.
Při přestřelce jsou usmrceni dva členové lidové policie a jeden těžce zraněn. Zbyněk Janata se v nastalém zmatku odděluje od ostatních a následující den, 11. října je zatčen. Prchající čtveřice následující noci s velkým štěstím zastavuje před obsazenou silnicí a schovává se ve stodole v nejbližší vesnici. Ve stodole tráví celkem sedm dní. Vycházejí v noci, když je pes hospodáře zavřený doma a živí se drobnými krádežemi v okolních zahradách.
Štvanice
Východní Německo mezitím na hledání ozbrojených utečenců nasadilo veškeré možné síly. Ale nejen svoje. Kromě lidové policie se zapojují i okupační vojska sovětské armády. Čtyři prchající hledá 20 tisíc vojáků a policistů. Sedmého dne slyší Václav Švéda hovor na dvoře. Obyvatelé usedlosti hovoří o uprchlících. Jsou prozrazeni. Hospodář jde pro policii. Čtveřice běží do světnice vyslechnout hospodářovu ženu. Ta se podle vzpomínek Ctirada Mašína omlouvá, že nemohla nahlášení zabránit. Uprchlíkům maže chleby se sádlem a posílá s nimi syna, aby jim ukázal nejkratší cestu z vesnice.
Na útěku jsou ovšem spatřeni policií a s vypětím všech sil dokážou doběhnout do lesa. Kolem lesa se stahuje rojnice. Dramatické okamžiky popsal Ctirad Mašín v knize Oty Rambouska.
Vzpomínky pamětníka:
Milan, nyní už zkušený voják, nás v rychlosti poučoval: Mačkejte se k zemi. Musíte splynout s terénem…Ležel jsem úplně předpisově; ruce jsem měl vzpaženy, paty vtlačeny do půdy. Pár metrů přede mnou klečel Vopo s vyhrnutými rukávy a pumpoval ránu za ranou do trávy těsně přede mnou.
Pepa ležel nedaleko a také se mu zdálo, že máme jediné východisko – odchod do „věčných lovišť“. Ležel za stromem, levou ruku u těla, suchou trávu před obličejem. Pravou ruku s pistolí měl nataženu před sebe. Viděl, jak se kordón blíží, ale nestřílel, aby nás neprozradil.
Rojnice policistů se neustále přibližovala za neuvěřitelné střelby. Pálili do každé kupky trávy, do každého křoviska. Kulky nade mnou přeletovaly a s praskotem srážely větvičky. Někteří Vopo stříleli od boku, jiní od ramene. Zavolal jsem v té vřavě na Václava, aby nestřílel, dokud to nebude bezpodmínečně nutně. Řady Němcủ byly již několik kroků od nás a bylo těžké uvěřit, že nás ještě neobjevili.
Milan neměl zbraň a bylo dohodnuto, že nikdo z nás jim nepadne živ do rukou. Pepa se ptal: Chceš ji teď?- Hele, ještě raději chvíli počkej, odpověděl Milan. Náhle se k nám přihnalo asi pět policejních vlčáků, vypadajících velmi zle. Běhali okolo, šlapali po nás a očichávali nás. Nikdo z nás se ani nehnul, a tak se zdálo, že jsou zmateni. Všude okolo se střílelo.
Začal jsem přemýšlet, co bude, až nás objeví. a budu-li mít čas jich ještě pár odprásknout, nebo zda ze mne udělají řešeto dřív, než se k něčemu dostanu. Obrátil jsem se zpět a začal vyměňovat zásobník. Ten, který jsem měl v pistoli, byl plný písku a nepracoval. Jeden náboj se zasekl a při vyprazdňování vypadl na zem. Zoufale jsem ho hledal.
Při přestřelce s Volkspolizei u obce Waldow jsou zastřeleni dva pronásledující, nejméně jeden z nich střelou Ctirada Mašína. V průběhu celého pronásledování jsou usmrceni další tři příslušníci Volkspolizei palbou z vlastní strany. V lese je postřelen i Václav Švéda. Z obklíčení se čtveřici podaří uniknout, přestože les obklíčí nákladní automobily s kulomety a světlomety. Utíkající zachrání moment překvapení. Jak vypráví Ctirad Mašín, rozhodli se vyběhnout přímo proti hradbě.
Vzpomínky pamětníka:
Přemluvili jsme Václava, aby šel s námi. Shromáždili jsme se v příkopu, připravili zbraně a počkali, až světlomet, který zametal okraj lesa, nás mine.
Tiše jsem dal pokyn: Teď! Vyrazili jsme. Doběhli jsme k autu a podle plánu vypálili několik ran do auta a na hlídku. Minuli jsme náklaďák, byli v poli za řetězem hlídek! Až do této chvíle se nic nedělo. Všichni byli překvapeni naší drzostí; než se vzpamatovali, byli jsme za nimi.
Ale už po několika metrech se rozpoutalo pravé peklo. Světlomety se otočily za námi. Řvaní rozkazů. Vzápětí se rozštěkaly kulomety. Okolo náklaďáku jsme probíhali poměrně těsně při sobě, protože malý prostor nám víc nedovoloval. První kulomet začal pálit z vozu, stojícího hned za náklaďákem, před kterým jsme proběhli. První dávka šla vpravo od nás do země. Používali světelného střeliva a bylo jasně vidět, kam pršky střel dopadají.
Kulky protivně hvízdaly vzduchem a nám se zdálo, že běžíme napnutými pavučinovými vlákny.
Václav Švéda není po zranění schopen pokračovat a druhové ho musí nechat v lese. Na cestě do Západního Berlína jsou ještě dva podobně dramatické momenty – prohledávání lesa, ve kterém jsou uprchlíci skryti v hromadě větví a samotný konec cesty, kdy Josef Mašín a Milan Paumer cestují na vlakovém nárazníku a Ctirad Mašín ukryt v podvozku. S neuvěřitelným štěstím a s pomocí místních obyvatel se všichni tři dostávají do Západního Berlína. Ve Spojených státech vstupují do armády v domnění, že vypukne třetí světová válka a oni budou osvobozovat svou vlast. Když se jejich očekávání nenaplní, pětiletý kontrakt u armády neprodlouží. Václav Švéda a Zbyněk Janata jsou zatčení předáni do Československa a společně se strýcem bratrů Mašínových odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Dalších 14 odsouzených příbuzných členů skupiny dostává tresty od čtyř let po doživotí.
autor: Jaroslav Mareš
zdroje: ABS ČR, Rambousek, Ota – Jenom ne strach
Minisérie o skupině bratrů Mašínů:
1. díl: Přepadení stanice v Chlumci
2. díl: Přepadení v Čelákovicích a jak to bylo s podřezaným příslušníkem SNB
3. díl: Jak Ctirad zablokoval těžbu uranu a málem odpálil šachtu
4. díl: Zastřelený pokladník: Popravená oběť, či falešný hrdina?
5. díl: Co Mašínové nestihli: Odhalený atentát na Gottwalda a odpálení sídla KSČ
6. díl: Zapomenutá oběť bratrů Mašínových: Postřelený hasič při požáru stohů
