Už několik set let se u Domašova vypráví legenda o zhrzelém nápadníkovi, který v lese u devíti křížů vyvraždil svatební průvod. Archivy vydaly nová svědectví o děsivém zločinu.
„Jel skrz tento les syn bohatého kupce a náhle se roznemohl. Po chvíli jel tudy vesničan z Hlubokého, i slitoval se nad mladíkem a pojal jej do domu svého, kdež snažně pečoval o jeho zdraví…“
Takto začíná legenda, zachycená roku 1801. Onen syn bohatého kupce byl Veleslav a o jeho zdraví nepečoval snažně sedlák z Lesního Hlubokého, ale jeho dcera. Vzniklo mezi nimi milostné pouto a mladí lidé si slíbili věrnost. Veleslav poté odešel opatřit prostředky pro zajištění své vyvolené, kterými by přesvědčil sedláka, aby mu dal svou dceru za ženu.
Když se o rok později vrátil, dozvěděl se, že sedlák se mezitím jeho vyvolenou rozhodl provdat za někoho jiného. Protože svatba měla být už následující den, stihnul už jen sehnat zbraň a domluvit si komplice. Svatba se prý odehrála v kostele ve Velké Bíteši. Svatební průvod se potom vydal po staré cestě kole Silnického rybníka do Lesního Hlubokého.
V lese už na průvod čekal Veleslav s komplicem. Přestože měl komplic nevěstu ušetřit, zastřelil ji. Zoufalý Veleslav potom prý nejprve zastřelil komplice a nakonec i sebe. Zemřelo tu prý tedy sedm svatebčanů a dva vrazi. Na památku tu vztyčili devět křížů. Tvrdí se, že pod prostředním křížem je pohřbena nevěsta a po obou stranách oba její nápadníci. Devět let staré archeologické průzkumy ale nic nenašly.
Nejčastější datace legendy se zmiňuje například v jejím zápisu z roku 1801. V tom se uvádí, že se neštěstí stalo „před 261 lety“. Tedy kolem roku 1540. Na místě vraždy vztyčili Benediktini z Rajhradu devět křížů. Byly tu prokazatelně už v 18. století.
Něco tady nesedí
Legenda má ovšem dva zásadní nedostatky. Zaprvé, v 16. století existovaly střelné zbraně ládované zepředu. Musel se zavést doutnák, nasypat prach, potom udusat, vložit náboj, opět udusat a zapálit doutnák. A potom čekat, až doutnák dohoří až ke střelnému prachu. Když bylo vlhko, nestalo se nic. Postřílet tímto způsobem ve dvou sedm lidí nepřipadalo v úvahu.
Zároveň bylo v tehdejší době naprosto nepředstavitelné pohřbít oběti trestného činu u cesty do neposvěcené půdy. To mohl být osud ostatků sebevraha. Nikoliv jeho obětí. Archeologické průzkumy, provedené v roce 2012 georadarem a bagrem tuto nemožnost potvrdily.
Dalším problémem jsou změny na místě v průběhu času. Stará silnice na Brno několikrát změnila svou trasu, zcela jistě na začátku 19. století a naposledy při stavbě dálnice D1.
Něco se přeci jen odehrálo
Můžeme nad věcí mávnout rukou jako nad vymyšlenou legendou bez racionálního jádra? Stavět kříže u cest bylo přeci běžné. Ano, bylo, ovšem ne devět najednou. Utrápení pocestní nacházeli útěchu u božích muk, u jednotlivých křížů. Nikoliv u devíti na jednom místě.
O kříže se navíc po staletí starali Benediktini z Rajhradu. Těžko očekávat, že členové řádu začnou vykonávat něco takového poměrně daleko od kláštera, kdyby pro to neměli nějaký důvod. Lze tedy považovat za pravděpodobné, že k jakési tragédii o devíti obětech tu skutečně došlo.
Jak to tedy bylo? Velmi pravděpodobnou odpověď na tuto otázku dává jeden ze starších zápisů dobové legendy. Zápis legendy, pořízený v roce 1887 při příležitosti obnovy křížů, totiž o dvojici pachatelů nehovoří.
Nešťastná! Právě v den svatební milý její se domů navrátil a uslyšev zvěst pro něj tak zdrcující, pomstychtivostí zaslepen jsa najal sobě lotry lesův našich, s nimiž pak celý průvod svatební nevěstu do sídla nového odvážející přepadnuv, spůsobem hrozným devateronásobnou vraždou vykonal pomstu svoji.
Je přinejmenším zajímavé, že tento zápis odpovídá daleko dřívějšímu zápisu ze 30. let 18. století. A odpovídá i tehdejší skutečnosti, a sice že les v tomto místě byl oblíbeným rejdištěm lupičů. Zdejší les spadal pod jurisdikci hrdelního soudu ve Velké Bíteši. Část jeho smolných knih se dochovala do dneška. Je možné najít bandu najatých lupičů ve zdejších zápisech?
Po stopě nejhoršího vraha
Smolná kniha, která se dochovala, obsahuje zápisy od roku 1556. Z února 1571 je v ní nejprve přepis výpovědi lupiče, vyslýchaného u hrdelního soudu v Tišnově.
Vejtah z kněh černých městečka Tišnova, vyznání Mikuláše Miče z Předklášteří, Duchkova syna, provazníka, v sobotu po hromnicích 1571, kteréž na svém útrpném právě i dobrovolně v městečku Tišnově seznal…
Proč předával tišnovský soud bítešskému svůj zápis? Mikuláš Mič či Miča totiž přiznal, že byl členem lupičské bandy pod vedením Martina Roháče z Velké Bíteše. Při výslechu se doznal k účasti na celkem 28 vraždách lupičské bandy, provedených v Čechách a na Moravě, od Uherského Hradiště po Mělník. V zápisech z jednotlivých zločinů opakovaně zmiňuje Roháčovo jméno. Záznam z výslechu končí obzvlášť odpornou pasáží o děsivém rituálu, provedeným na třech těhotných obětech.
A z těch ze všech žen dětí vyřezavše a z nich 4 z dětí srdce, pličky a játry vybrali je a v Čechách v Čertový krčmě vařili, totiž Martin Roháč z Byteše a Jan masař Čech to vařil, a to spolu všickni tři sežrali a pravili, že proto, aby lepší smělost srdce měli, aby jim to lotrovství déle trvalo. Amen.
Martin Roháč vypovídá
Není divu, že po doručení tohoto přípisu putoval na mučidla bítešského hrdelního soudu i Martin Roháč. Než popřejeme sluchu jeho výpovědi, upřesněme si, jak se Martin Roháč k lupičskému řemeslu dostal.
Martin Roháč byl vojákem Maxmiliána II. a účastnil se tažení proti Osmanské říši. Roku 1568 ovšem císař uzavřel s Osmany mír a vojáci se mohli vrátit domů. V té době si ovšem museli opatřovat prostředky na cestu sami. O tom, jakým způsobem si vysloužilí vojáci, zvyklí z bojů s Turky na nejhorší krutosti, pod vedením Martina Roháče opatřovali prostředky na cestu, vypověděl sám Martin Roháč.
…více vyznává, že v Sedmihradské zemi z vojny jda jich vosm, čtyři pojednou na silnici zamordovali a vzali jim 24 zlatých a všecky šaty, což měli.
Více vyznává, že jsou pod Prešpurkem jednoho zabili, tovaryši Vávra Kopáč, Blažek Kopáč, Jan Křivohubej, Vondra Miškař od Červeného Kameně a vzali mu 6 kop.
Překvapení
Martin Roháč bítešský soud evidentně překvapil. Ve své výpovědi totiž doznal, že zavraždil celkem 59 lidí. Jednotlivě ovšem popsal pouze 18 vražd. Při porovnání výpovědí Mikuláše Miče a Martina Roháče je ovšem zřejmé, že s jedinou výjimkou popisují zločiny na různých místech. Martin Roháč popsal zločiny, spáchané ještě po cestě ze Sedmihradska. Než popsal všechny zločiny, jeho výslech skončil.
Oproti tomu u Mikuláše Miče šlo o vraždy spáchané na našem dnešním území. Zatímco Mikuláš svého spolupachatele opakovaně zmiňuje, Martin Roháč Mikuláše nikoliv. Co z toho lze usoudit? Složení zločinecké bandy se proměňovalo a Mikuláš se do ní přidal až na Moravě.
Pokud budeme považovat celkem 59 obětí za pravdivý údaj, a že na mučících nástrojích neměl vyslýchaný žádný důvod si vymýšlet další oběti, je zcela na místě otázka, proč uvedl jen 18 konkrétních obětí, když znal celkové číslo. Že by si dělal čárky a jednotlivé případy si pamatoval jen u prvních osmnácti obětí?
Po osmnácti vraždách vypovídal Roháč o oloupených. Jeho výpověď končí popřením viny za jednu oběť.
Na tom jest na všem Martin Roháč umřel, kromě odvolal Jana Rychtaříka z Rosic, že není vinen, že z mušení s nimi jíti musil, chtěli ho zabít.
Zastavme se u onoho konce výpovědi. Stačilo osmnáct obětí soudu a nechtěl už slyšet nic dál? Není to vůbec pravděpodobné. Tehdejší tresty smrti byly odstupňované podle hrůznosti spáchaných skutků. Brutální pachatele čekala často několikanásobná smrt. Delikvent byl na popravišti například nejprve oběšen a když při dušení ztrácel vědomí, kat oprátku odřezal a popravovaného hodil na hranici a upálil.
V jiných případech, projednávaných u bítešského hrdelního soudu, vypadá záznam o výpovědi trochu jinak a odpovídá praxi vícenásobných hrdelních trestů.
případ Jakub Prchal – lupič, žhář:
Na tom umřel trháním kleštěmi, trháním, spálením, dřením.
případ Bureš – žhář:
Na tom umřel trojí smrtí, drháním kleštěmi, dřením, spálením.
případ Anna Prchalka – žhářka:
Na tom jest umřela na sloupích, za živa pečení.
Ve většině případů je v knize zaznamenána forma vykonání rozsudku. V případu Martina Roháče nikoliv. Jeho výpověď končí popřením viny u jednoho skutku. V takovém případě ovšem kat přistupoval k dalšímu stupni mučení. Lze tedy usoudit, že Martin Roháč se otřesného dokončení své výpovědi, a sice skutků provedených v českých zemích, nedožil a zemřel na mučidlech.
Je tu ovšem ta okolnost, že ani u některých dalších případů není způsob popravy uveden. Buď byl bítešský zapisovatel nedůsledný a každý zápis psal jinak. Anebo nebyl Martin Roháč jediný, kdo nepřežil práci najímaného brněnského kata až do konce.
Roháč a Devět křížů
I v nejstarším záznamu o legendě o masakru u Devíti křížů, dochovaném v archivu města Brna, se praví, že zhrzelý nápadník si k provedení zločinu vzal na pomoc známého delikventa z Velké Bíteše. Mohl jím být Martin Roháč? Doba provedení hrůzného činu odpovídá, nejčastěji zmiňovaný rok 1540 skutečně není od řádění Martina Roháče příliš daleko.
Když navíc vezmeme 59 přiznaných obětí Martina Roháče, odečteme 18 vražd na začátku, popsaných samotným Roháčem, a 28 vražd na konci, popsaných Mikulášem Mičem, zbývá 13 obětí, ke kterým nevypověděl ani jeden z vyslýchaných. Oním známým delikventem, najatým na vraždu v lese nedaleko Velké Bíteše skutečně mohl být Martin Roháč.
Zbývá ještě najít vysvětlení, proč se legenda o zavražděných v lese dochovala bez jména jejich vraha. Velmi dobře to vysvětluje právě možnost, že Martin Roháč zemřel na mučidlech. Je třeba si připomenout dobovou praxi. Přiznání na mučidlech nebylo přiznáním posledním. Pachatel musel své skutky ještě jednou veřejně doznat na popravišti. Dá se očekávat, že brutalitě jeho činů by odpovídala brutalita veřejně provedené popravy a dochovaly by se o tom zprávy.
Takto se v paměti uchoval brutální čin v lese a dost možná jeho pachatel nebyl nějakou dobu znám. Dost možná zde byl skutečně vyvražděn svatební průvod, na objednávku zhrzelého nápadníka. A dost možná mohl být vykonavatelem Martin Roháč. Jeho smrti při výslechu ve sklepení velkobítešské radnice, stranou veřejného zájmu, ostatně odpovídá to, že příběh nejhoršího známého vraha naší historie byl objeven až zpětně, ze zápisu smolné knihy.
Jak jsme objevili pravděpodobné vysvětlení záhady devíti křížů? Podívejte se na reportáž na serveru Stream.cz
autor: Jaroslav Mareš
