Záhada zmizelých stopařek – nečekané propojení s nevyřešenou vraždou

Zmizelé stopařky. Foto: ABS ČR.

Lenka Mužíková a Ilona Vavříková zmizely beze stopy 8.8.1988. Toho dne se ze svého bydliště v Plzni vydaly na tramp. Jako poslední je viděli svědci před polednem na benzinové pumpě v Rokycanské ulici.

Svědkyně Markéta Májová po vyhlášení pátrání vypoví, že se jí Ilona Vavříková na konci července se svými úmysly svěřila. Chtěla jet s kamarádkou na dovolenou „do nějakých skal s nějakými horolezci“. Podle dalších svědků dívky plánovaly cestu na Adršpašsko, nicméně to prý nebylo ujednáno napevno.

Vždy když někam dorazily, poslaly pohled. Bylo to skoro každý den. Tentokrát to má být stejné. Žádné pohledy ale nepřicházejí. Děvčata se mají vrátit 13. srpna, protože jedna z nich má druhý den nastoupit do zaměstnání.

Kriminalisté vyslechli oba řidiče trolejbusu, kteří toho dne jezdili na lince do Rokycanské ulice. Jeden z nich vypověděl, že viděl nastupovat dvě stopující dívky do červeného vozu Škoda 100 nebo Škoda 110. Zaměstnanec Benziny na fotografiích poznal Lenku Mužíkovou, která kolem půl dvanácté obcházela auta přímo u čerpadla a žádala řidiče o svezení. V tu chvíli přijela na stanici cisterna s naftou a dívku vykázal.

Plánek místa, kde stopovaly. Foto: ABS ČR.

Zmizely od hřbitova

O pár set metrů blíž k Plzni je ústřední plzeňský hřbitov s krematoriem a autobusovou zastávkou. Na zastávce sedí dvě starší ženy a stopující dívky na protější straně silnice pozorují. Dají se do řeči a společně jejich jednání odsuzují jako nebezpečné. Vlasta Strajnerová vypověděla do protokolu:

Jmenovaná uvedla, že dne 8. 8. 1988 byla na ústředním hřbitově (toto má poznamenáno v kalendáři, kam si podobné věci píše). Když čekala na konečné stanici autobusu číslo 11 na lavičce, viděla zde v době mezi 11:00 a 12:00, spíš k 12:00, stopovat směrem na Prahu dvě dívky. Jedna z dívek byla tmavší, druhá, které si více všimla, byla světlejší (barva vlasů). Světlejší dívka měla krátké kalhoty, druhá dívka zřejmě dlouhé. Kolem projelo více vozidel, aniž by některé zastavilo. Pak přijel kamion tmavší, asi zelenošedé barvy, který zastavil tak, že dívky za ním nebyly z lavičky, kde seděla, vidět. U volantu seděl snědý muž s fouskem, na sobě měl asi bílé tričko. Druhý muž (závozník) z vozidla vystoupil, šel se podívat dozadu za vozidlo, vrátil se zpět do kabiny a kamion hned odjel. Po odjezdu už dívky na uvedeném místě nestály.

Od té chvíle už se scházejí pouze nekonkrétní svědectví. Jiřina Janovská je z Teletína, malé vesničky ve Středočeském kraji, nedaleko Slapské a Štěchovické přehrady. Děvčata prý potkala v místním obchodě a dala se s nimi do řeči. Dívky se jí svěřily, že jsou na trampu a namířeno mají do skal.

17. srpna viděl dvě děvčata odpovídající popisu řidič v Bělé pod Bezdězem. V té době už měl v ruce výtisk novin, ve kterých byly fotografie hledaných, a jednu z nich poznal. Proč to neřešil hned? Další svědectví se sešla z Lipna, Skalice nad Svitavou nebo Vizovic. S výjimkou hlášení paní Janovské jsou všechna hlášení z doby, kdy už dívky měly být dávno zpátky z dovolené. Připomeňme, že pokaždé když někam děvčata dorazila, posílala domů pohledy.

Čtěte dále:  Král české Sibiře: Přepadal komunisty víc než čtyři roky
Foto z tajného sledování podezřelého recidivisty. Foto: ABS ČR.

Stopa recidivista

Dlouhou dobu kriminalisté vyšetřovali recidivistu Miroslava D. Na třináctkrát trestaného násilníka upozornila stopařky Irena Hončíková.

Říkal, abych mu dala pusu a jestli se nechci vrátit do Plzně a strávit s ním večer. Vyptával se, kde bydlím, co jsem studovala, nabídl mi, že u něj mohu bydlet, že mi ukáže nějaké zajímavosti. Já jsem asi po 20 min. z auta vystoupila, protože byl moc dotěrný.

Dále jsem mu říkala, že jsem zvědavá, jestli mě někdo zabije, že se ztratily ty dvě dívky a že mi je jich líto. On mi na to odpověděl, že obě dívky vezl, ale neuvedl, kdy je vezl, a že jednu zná z dřívější doby, že to byla zdravotní sestra, která byla pěkná holka, která se mu líbí. Uváděl, že je naložil při stopu u benzínového čerpadla na Slovanech a vezl je na odbočku na Klatovy, kde je údajně vysadil.

Když vyprávění podezřelého potvrdila i další svědkyně, začali ho sledovat, vyslechli ho a prohledali auto, kterým měl zmizelé dívky vézt. Při prohlídce našli na sedadlech vlasy, které barvou odpovídají popisu obou dívek. Shodu ale expertiza vyloučila

Rozkoš

Iveta Maixnerová z Jívky u Adršpachu našla prý ve skalách dopis, podepsaný Lenkou. S policejním doprovodem už dopis nenašla. Z východních Čech ale přišlo ještě jedno svědectví, a sice od jednoho z návštěvníků kempu u jezera Rozkoš.

Ráno mě pak vzbudil hovor, který jsem jasně slyšel, jelikož bylo všude ticho. Nějaký mužský hlas říkal: „Naložíme ji do auta a jedeme s ní pryč.“ Nato se ozval nějaký ženský hlas, který říkal: „Ilona je nahá.“ Na to znovu nějaký mužský hlas řekl: „To nevadí, pak ji oblečeme.“ Já jsem potom pootevřel stan, mohlo být tak kolem 4 hod., bylo ještě šero a uviděl jsem, jak asi tři muži nakládají nějakou ženu do toho cizího auta. Jestli byla oblečená nebo nahá, to jsem neviděl. Dali ji na zadní sedadlo. Pak zase všichni nastoupili do toho auta a odjeli. Toho dne jsem odjížděl do Náchoda a cestou jsem toto auto uviděl stát na polní cestě, nevím přesně, kde to bylo, ale to místo bych poznal. Kolem auta nikdo nebyl a v okolí jsem nikoho neviděl. Když jsem se vracel zpět, tak tam to auto už nebylo.

Zmizelé dívky v Plzni vyvolaly masovou hysterii. Kriminálku začaly zaměstnávat vyděšené ženy, které prý pronásledovala jakási černá dodávka či sanitka. Ani jedno z hlášení se ale nepodařilo prokázat.

Čtěte dále:  Případ Hřensko - vražda kulovým bleskem a nová stopa

Nový směr

Nový impuls do pátrání vnesl Jindřich Fiala, který byl 9. srpna 19888 v Praze u soudu. U něj ten den dostal trest vězení za krádeže. Cestou domů do Bohušovic u Roudnice nad Labem si ve vlaku všiml dvou dívek.

Přes uličku seděly proti mně dvě dívky, ve kterých jsem pak poznal obě pohřešované. Proti těmto dívkám seděla starší paní, tato k nim očividně nepatřila, já ji také nikdy v životě neviděl. Popis již nemohu uvést, pouze to, že to byla starší paní kolem 45–50 let a vystoupila v Roudnici nad Labem. Ve vagóně sedělo asi 15 lidí, nikoho z nich jsem neznal. S oběma dívkami se nikdo z vagónu nebavil a já jsem pouze zaslechl jejich rozhovor, ve kterém se domlouvaly, kam pojedou. Mluvily o tom, že pojedou do Děčína nebo do Hřenska.

Kriminalisté prověřovali další hlášení z Tiských skal, ale nepodařilo se to. Na případ začal padat prach. Po několika letech, v únoru 1992, se ale našel svědek, který dodal Fialově výpovědi váhu a nový směr. Josef  Dvořák pracoval jako pokladní na Pravčické bráně.

Dvořák uvedl, že Mužíkovou a Vavříkovou viděl v srpnu 1988 u Pravčické brány, kde prodával pohlednice. Obě dívky si u něho údajně pohlednice kupovaly. K předloženým fotografiím uvedl, že se jedná již o velký časový odstup, aby s určitostí pohřešované poznal. Uvedl, že jedna měla menší postavu, dlouhé, světlé vlasy, druhá byla štíhlejší a asi o 10 cm vyšší než její společnice. K oblečení uvedl, že byly oblečeny civilněji než trampové, u sebe měly namodralé ruksaky.

Josef Dvořák o dívkách vypovídá tři a půl roku po jejich zmizení. Může se splést kvůli velkému časovému odstupu. Není to ale pravděpodobné. Dvořákova družka totiž jeho svědectví potvrzuje už z dřívější doby. Josef Dvořák podle ní obě děvčata poznal už v roce 1988. Se svou družkou tehdy sledoval pátrací relaci v televizi. V ní prý obě děvčata poznal.

Místo nálezu dvou těl zavražděných trampů. Foto: Jaroslav Mareš

Zavraždění trampové

Josef Dvořák je velmi důležitá postava. Je to tentýž člověk, který jako poslední uviděl naživu tři trampy, které našli o rok dříve po třech měsících od zmizení o kus dál ve skalách. Pavel Plšek, Petr Havel a Lenka Vítová byli zavražděni ve skalách na přelomu června a července 1987. Jejich vrah rovněž není znám.

S Josefem Dvořákem mluvil i horolezec, nálezce ostatků a dobrovolný pátrač po pachateli trojnásobné vraždy trampů Jindřich Strauss. Před časem mi přidal i podrobnosti.

Po nějakém čase jsem s Dvořákem mluvil. Tehdy mi řekl právě o těch dvou stopařkách. Zase mluvil o té 17. hodině. Ta děvčata šla normálně dole po cestě, tak neměl důvod někomu volat (hlídku Ostrahy státních hranic, pozn. aut). Prodal jim pohledy a vyprávěl mi: „Říkal jsem mámě: Mámo, že se nebojí.“ Jestliže měly posílat pohledy z míst, kam dojedou, tak poštovní schránka je od Pravčické brány hodinu a půl. Pokud odcházely kolem páté, mohly dojít do Hřenska nebo na Meznou kolem půl sedmé. Tam už nedošly, nikdo je neviděl. Podle mě zahynuly cestou od Pravčické brány k Mezné.

Čtěte dále:  Nově objevený spis: Neodhalené oběti vraha Roubala

Co se ve skalách v okolí Hřenska koncem 80. let dělo, je jen těžko představitelné. V září 1987 totiž našli houbaři v lese v katastru obce Brtníky pozůstatek lidské paže. Nemohli se shodnout na tom, zda jde o lidskou kost, či umělou napodobeninu. Nález nahlásili. Podle záznamů ovšem na nejbližší stanici SNB volali ve stejnou chvíli tři lidé. Při následném pátrání už paže nebyla nalezena. Jde jen o zmatek v záznamech a nedůvěryhodné svědky? Poté, co se mi mailem ozvala další svědkyně, už si to nemyslím.

Hlášení o nálezu pozůstatků lidské paže. Foto: ABS ČR.

Do podzimu 1988 bydlela naše rodina v Podskalí mezi Děčínem a Hřenskem. V zimě 1986–87 mi bylo 17 let. Jela jsem stopem z Litoměřic, kde jsem byla za kamarádem, a u Terezína mě nabral řidič kolem padesáti v bílém novějším autě, že jede do Děčína. Řekl, že mě vezme až domů, ale nezastavil a projel až na Mezní Louku a jel směrem za restauraci, kde se po nějaké době snažil odbočit na lesní cestu, ale přes závěje se mu to nedařilo. Celou dobu jsem protestovala, že chci domů, ale nezastavil a ne- pustil mě z auta. Nakonec otočil a jel zpět. Někde nad mlýnem u Hřenska sjel ke krajnici, nalehl na mě a pokusil se mě znásilnit. V té době tam projelo tak 10 aut denně, mám pocit, že jsme ani nikoho nepotkali. Byla jsem ráda, že mě vyhodil u baráku a řekl, abych se nezlobila.

Svědkyně se ozvala bohužel s velkým časovým odstupem a nedokáže už násilníka popsat. V případu zmizelých trampů jsem ale našel zajímavou stopu, která ukazuje konkrétní jméno člověka, který se v době vraždy nedaleko v lese pohyboval. Místo nálezu trampů navíc prošlo v létě požárem. Je tedy možné, že při odstraňování nebezpečných stromů se může ještě nějaká stopa objevit. Očekávejte pokračování.

autor: Jaroslav Mareš

zdroje: Archiv bezpečnostních složek ČR, osobní záznamy Jindřicha Strausse


Comments are closed.