Když se v září 1916 protrhla přehrada na říčce Bílá Desná, stali jsme se na několik desítky světovými rekordmany v nejtragičtějším neštěstí na přehradách.
O výstavbě přehrad nad Desnou se začalo uvažovat po katastrofální povodni v červenci 1897. Toho roku začalo 17. července intenzivně pršet a pršelo 12 dní. Ničivá záplava z 29. července se stala hlavním důvodem, proč měly v Jizerských horách vyrůst celkem čtyři přehrady. Na Bílé Desné, na Černé Desné, na Kamenici a na Blatném potoce. Mělo jít o dvojice přehrad, propojené přepouštěcími kanály.
Dvě přehrady najednou
Stavba se uskutečnila pouze u prvních dvou. Na Bílé Desné začalo budování v říjnu 1912. Přehrada na Bílé Desné pojala až 400 000 krychlových vody a zvedala hladinu až o 15 metrů. Součástí stavby byla víc než kilometr dlouhá přepouštěcí štola, která měla vodu z povodní nasměrovat do údolí sousední Černé Desné, kde paralelně vyrůstala podstatně objemnější nádrž, dnešní Souš.
Při průzkumných pracích se nepodařilo v podloží narazit na souvislou skálu a připadala proto v úvahu jedině sypaná hráz. Do roku 1915 tak v údolí vyrostla 170 metrů dlouhá hráz, napuštěná poprvé 1. června 1915 a zkolaudovaná 18. listopadu, ve stejný den s Černou Desnou.
Na stavbě se vyskytla celá řada potíží, které přispěly k neštěstí. Prvním problémem byl fakt, že použitá zemina obsahovala 86% písku a jen 14% hlíny. Stavební firma také nedodržela projekt, kdy měla hutnit vrstvy o mocnosti maximálně 15 centimetrů, ale namísto toho sypala vrstvy o síle až 45 centimetrů.
Špatný projekt a první trhliny
Ještě zásadnější byla chyba projektu, který v rámci úspor na lávce posunul šoupátkovou věž ke koruně hráze. Společně s výpustnou štolou tak vznikla kombinace pevných částí hráze a sedající si zeminy. Už v době stavby vznikaly v přehradě trhliny. Na problémy s trhlinami upozorňoval stavební rada Podhajský, který vedl kolaudaci.
Stavba byla přesto zkolaudována a až do 18. září 1916 plnila svou funkci zadržování vody. Osudový den bylo pondělí. Dva lesní dělníci si kolem půl čtvrté odpoledne všimli, že v blízkosti odtokové štoly z přehrady teče asi na jeden prst silný proud vody.
Přehradě se stalo osudným sedání zeminy v kombinaci s chybným projektem. Šoupátková věž se uvolnila a částečně naklonila. Výpustná štola na několika místech praskla.
70 minut do katastrofy
Hrázný okamžitě telefonicky upozornil vedoucího stavby na únik a ten nařídil okamžité vypuštění. V blízkosti vstupu do výpustné štoly se ale proud vody zvětšoval, z otvoru vylétávaly kameny a dělníci se dovnitř už neodvážili. Výpustné ventily tak nebyly zcela otevřeny. Obyvatelé Desné byli upozorněni na to, že hráz se trhá a vyzváni k odchodu do bezpečí. Ne všichni uposlechli.
Kolem 16:45 se přehrada protrhla a do údolí se vyvalila vlna o mocnosti 150 kubických metrů za sekundu. Unášené trosky vytvářely v úzkém údolí až dvacetimetrové bariéry, které se zase protrhávaly a násobily dílo zkázy. Neštěstí dovršilo 5 tisíc kubických metrů stavebního dřeva složených u první stavby v Desné – na panské pile.
Voda během půlhodiny odnesla podle různých údajů 30-40 domů, 62-70 jich těžce poškodila, zemřelo 62-65 lidí a až 380 se octlo bez přístřeší. Po obdržení zprávy o protržení přehrady se zastřelil inženýr Podhajský, který v roce 1915 vedl kolaudační komisi.
Překvapivá soudní dohra
Soudy se táhly od března 1923 až do září 1932. Obžalovaní byli Wilhelm Riedel předseda vodního družstva, Wilhelm Wenzel jako jeho zástupce, Franz Schön jako ředitel stavební firmy, ing. Emil Gebauer jako stavební správce Vodního družstva a stavební inspektor August Klammt. Zatímco obžaloba poukazovala na nekvalitní provedení stavby, obhajoba se odvolávala na vyšší moc.
Už prvoinstanční soud část obžalovaných osvobodil. K ročním podmínečným trestům odsoudil stavebního inspektora Klammt a stavebního správce Gebauera. Odvolací soud osvobodil i je, když se přiklonil k závěru znalců, podle kterého bylo pod přehradou propustné podloží a geologický zlom, kvůli kterým by se přehrada protrhla stejně.
Podle soudu neměli stavitelé povinnost provést tak hluboké sondy, které by nevhodné podloží odhalily. Špatná práce stavební firmy průběh neštěstí pouze urychlila. Ve své době nejhorší katastrofa na přehradách na světě, která změnila přístup k sypaným hrázím, zůstala nepotrestána.
autor: Jaroslav Mareš
zdroj: Zdeněk Hák,Technické zajímavosti našich vodních nádrží a říčních cest
